ECLI:CZ:US:2021:3.US.3231.20.1
sp. zn. III. ÚS 3231/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Lubora Bystřického, advokáta, sídlem U Kanálky 1359/4, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020 sp. zn. 44 To 296/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. června 2020 sp. zn. 67 T 33/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud z důvodu naléhavosti věci projednal ústavní stížnost přednostně podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl ustanoven obhájcem obžalované Z. P., roz. B. (dále též jen "obžalovaná"), v trestním řízení vedeném proti ní pro trestný čin pojistného podvodu. V uvedené trestní věci bylo konáno společné přípravné řízení proti 132 obviněným, kteří se v různých formách spolupachatelství měli dopustit 90 skutků, přičemž obžalovaná byla odsouzena pouze pro jeden skutek.
3. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 126 372,40 Kč (I. výrok); odměna ve výši 169 280 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 26 400 Kč ani náhrada hotových výdajů ve výši 3 200 Kč mu přiznána nebyla (II. a III. výrok). Stěžovateli byla přiznána odměna za úkony spočívající v účasti na výsleších osob spoluobviněných a svědků ke skutku, pro který byla obžalovaná stíhána, i u osob svědků a spoluobviněných u skutků, ve kterých figurovalo vozidlo "David". Nepřiznání zbývající části odměny a hotových výdajů obvodní soud odůvodnil tím, že stěžovatel si účtoval i úkony spočívající v účasti na výsleších dalších obviněných a svědků, kteří se skutkem, pro který byla stíhána obžalovaná, ani se skutky, které byly spojeny s vozidlem "David", neměli nic společného. Obvodní soud uvedl, že obhájce je oprávněn, nikoliv však povinen účastnit se plánovaných procesních úkonů, ze spisového materiálu však zřetelně vyplývalo, že všichni obhájci byli policejním orgánem podrobně vyrozumíváni o obsahu plánovaných výslechů, ve vyrozumění bylo vždy podrobně popsáno, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat, a příslušný obhájce si tak mohl být vědom toho, na kterých vyšetřovacích úkonech je jeho přítomnost vhodná, ne-li nezbytná, a na kterých je naopak nadbytečná. Soud proto neviděl důvod, proč by měla být stěžovateli vyplacena odměna za přítomnost u výslechů osob, které se ke skutku, kterého se měla dopustit obžalovaná, žádným způsobem nevázaly.
4. Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou účelové. Stěžovatel byl o všech úkonech vyrozumíván, z čehož mohl oprávněně vyhodnotit, že existuje jistá možnost, že během těchto výslechů mohou vyjít najevo nějaké relevantní skutečnosti, významné pro obžalovanou, která byla navíc stíhána pro spáchání trestného činu pojistného podvodu jako člen organizované skupiny, a všechny osoby uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání tak mohly být vzájemně propojeny. Ve věci nadto vystupovala sestra obžalované, a bylo proto riziko, že by si ji ostatní svědci či obvinění mohli s obžalovanou splést. Stěžovatel měl od obžalované jednoznačný pokyn k účasti na všech procesních úkonech, a nemohlo mu jít proto k tíži, byl-li o nich navíc vyrozumíván, že se těchto úkonů zúčastnil. Obvodní soud nesprávně vycházel z mimořádné schopnosti policejního orgánu předvídat obsah výpovědí každého z obviněných a svědků, z absolutní důvěry obviněného v policejní orgán a z nemožnosti policejního orgánu jednat v neprospěch obviněného. Soudy se navíc nevypořádaly s blíže specifikovaným písemným vyjádřením předsedkyně senátu JUDr. Švíglerové, že bylo nutné z opatrnosti zúčastnit se i zdánlivě nesouvisejících úkonů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
8. Obvodní soud v zaslaném vyjádření zdůraznil, že žádný zásah do stěžovatelových základních práv dle jeho přesvědčení nenastal, a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná, případně nedůvodná. Dále rekapituloval podstatné závěry, k nimž dospěl v napadeném usnesení a uzavřel, že stěžovatel musel vědět, že výsledky mnoha úkonů, kterých se zúčastnil, nebudou mít vůči obžalované význam, a nemohl mít proto důvodné očekávání, že mu za účast na těchto úkonech bude poskytnuta odměna a náhrada hotových výdajů. Zopakoval též, že vzhledem k tomu, že těžištěm dokazování je řízení před soudem, mohl stěžovatel v této fázi trestního řízení navrhnout například výslechy svědků, u nichž by měl na základě nahlížení do spisu při skončení vyšetřování za to, že budou mít pro obhajobu obžalované význam. Takový postup by nikterak neomezoval obžalovanou v jejím právu na obhajobu a zároveň by byl hospodárnější. Obvodní soud vyjádřil přesvědčení, že došlo k pečlivému přezkoumání nároku stěžovatele na přiznání odměny, která mu byla přiznána v maximální míře, na kterou měl nárok. Stejně bylo postupováno i v případě dalších obhájců ohledně výše jejich odměny v totožné trestní věci, přičemž jejich ústavní stížnosti byly odmítnuty.
9. Městský soud možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyužil.
10. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření obvodního soudu stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti nebo argumentaci, která by byla stěžovateli neznámá či by měla vliv na posouzení věci.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
13. Předně Ústavní soud nepřehlédl, že téměř totožně formulované námitky, nyní předkládané v ústavní stížnosti, stěžovatel uplatnil již ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu (viz shrnutí argumentace stěžovatele v bodě 3 odůvodnění usnesení městského soudu), přičemž městský soud na ně dostatečným způsobem reagoval. Ústavní soud souhlasí s názorem městského soudu, že obvodní soud se posouzením nároků stěžovatele na odměnu a náhradu hotových výdajů pečlivě zabýval a neméně pečlivě stěžovateli vysvětlil, jakými úvahami se při výpočtu jeho odměny řídil a z jakých konkrétních důvodů nemohl vyhovět uplatněnému nároku stěžovatele v plném rozsahu.
14. K námitce stěžovatele, že soudy nezohlednily, že v téže věci vystupovala sestra obžalované, kterou mohli svědci či další obžalovaní s obžalovanou, již stěžovatel zastupoval, při svých výpovědích snadno omylem zaměnit, postačí odkázat na argumentaci obvodního soudu, že samozřejmě nelze popřít, že výslechy, které původně neměly s obviněním obžalované zdánlivě žádnou souvislost, by mohly obžalované přitížit. Vypovídala-li by však některá z vyslýchaných osob k trestné činnosti obžalované, pro kterou jí dosud nebylo sděleno obvinění, takové důkazy by nebylo možno před soudem proti obžalované použít, neboť by musely být zopakovány (viz bod 14 odůvodnění usnesení obvodního soudu). Nelze proto v žádném případě přisvědčit stěžovateli, že by jeho účast na všech dalších výsleších byla pro zachování práva obžalované na obhajobu nezbytná.
15. Odvolává-li se stěžovatel opakovaně na výslovný pokyn obžalované, aby se účastnil všech úkonů ve věci, neuvádí však již, že z žádného dokladu doloženého obvodnímu soudu stěžovatelem nevyplynulo, že by obžalovanou současně upozornil na to, že podle spisového materiálu se ve velké míře jednalo o úkony, které se její osoby vůbec netýkaly (viz bod 15 odůvodnění usnesení obvodního soudu a bod 5 odůvodnění usnesení městského soudu). S povinností obviněného následně nést náklady obhajoby úzce souvisí povinnost obhájce vyhodnotit nutnost jeho účasti na probíhajících vyšetřovacích úkonech, což bylo stěžovateli podrobně vysvětleno již obecnými soudy.
16. Konečně je nutno odmítnout i poslední výhradu stěžovatele, že se soudy nijak nevypořádaly s jím citovaným vyjádřením předsedkyně senátu JUDr. Švíglerové. Vypořádání této stěžovatelovy námitky je totiž věnován bod 6 odůvodnění usnesení městského soudu, na který Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
17. Ústavní soud si je vědom toho, že u jednoho z obhájců ustanovených v tomto trestním řízení jinému obviněnému bylo jeho ústavní stížnosti nálezem ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyhověno, avšak důvodem zrušení tehdy napadeného rozhodnutí o stěžovatelově odměně byla skutečnost, že obecné soudy nedostatečně zdůvodnily ve vztahu k jednotlivým úkonům, proč byl ten který úkon nadbytečný a proč to stěžovatel měl a mohl v dané chvíli vědět (nutno doplnit, že poté, co soudy svá pochybení napravily, byla již další ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítnuta usnesením ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2341/20 jako zjevně neopodstatněná). V uvedeném nálezu vytýkanými vadami však, jak uvedeno již výše, usnesení napadená nynější ústavní stížností netrpí a argumentace v ní obsažená, tak postrádá ústavně právní rozměr.
18. Ústavní soud uzavírá, že obvodní soud i městský soud rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily; k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu pak již samostatně nerozhodoval, neboť věc projednal bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu