ECLI:CZ:US:2021:3.US.3263.20.1
sp. zn. III. ÚS 3263/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Veronikou Dvořákovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 č. j. 32 Co 175/2020-394 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. února 2020 č. j. 22 P 259/2016-373, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a M. V., J. F. a nezletilých T. F. a V. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále participační práva nezletilých.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 P 259/2016-373, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 10. 2018 č. j. 32 Co 320/2017- 268 byla schválena dohoda rodičů (první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka), podle které byly obě nezletilé děti svěřeny do péče stěžovatelky. Dohoda byla uzavřena v souladu s nejlepším zájmem nezletilých dětí, kdy stěžovatelka měla vytvořené vyhovující bytové i finanční podmínky pro osobní péči o nezletilé, naopak rodiče o nezletilé děti nedostatečně pečovali, starali se o ně sousedé a lidé ze sídliště, rodiče užívali návykové látky, rodina byla vystěhována i z bytu a rodiče s dětmi se neměli kam uchýlit. Dne 11. 9. 2019 podala matka nezletilých dětí návrh na svěření dětí do své péče. Napadeným rozsudkem okresního soudu byli nezletilí svěřeni do péče první vedlejší účastnice (matky) s odůvodněním, že matka si v mezidobí upravila podmínky k tomu, aby mohla převzít děti do své péče, o děti projevuje zájem, pracuje, má zajištěno bydlení, žije s přítelem, který je jí připraven s nezletilými dětmi pomoci.
3. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že matka vyvíjela a nadále vyvíjí opravdovou, dlouhodobou a úspěšnou snahu o úpravu a stabilizaci podmínek pro to, aby o své děti mohla pečovat. S nezletilými se matka pravidelně stýkala na základě předběžného opatření (usnesením okresního soudu ze dne 17. 2. 2020 č. j. 22 P 259/2016-364 byl předběžným opatřením upraven styk nezletilých dětí s matkou, neboť existovala reálná obava, že ze strany stěžovatelky by bylo styku bráněno a pro rozhodnutí ve věci samé bylo třeba zachování vztahu mezi dětmi a matkou), v rámci tohoto styku s nezletilými, společně se svým přítelem, absolvovala množství aktivit. Nezletilí k ní mají vřelý vztah a opakovaně vyjádřili přání být v její péči.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že matka nezletilých je osobou trestně stíhanou, v minulosti užívala návykové látky, je na ni vedena řada exekucí, po dobu svěření nezletilých do péče stěžovatelky nehradila výživné. V současné době je její dluh na výživném v takové výši, že hrozí přeměna podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný. Finanční situace matky je nestálá, pracuje pouze brigádně a vzhledem k vysokým exekucím je dosti pravděpodobné, že se nebude schopna o nezletilé děti řádně postarat. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že okresní ani krajský soud nepřihlížely k námitkám stěžovatelky, nevypořádaly se dostatečně s navrženými důkazy a odvolávaly se na pouhý slib matky nezletilých, že si již dala do pořádku své záležitosti. Stěžovatelka má za to, že nebyl proveden důkaz stěžejní, a to výslech samotných nezletilých, které jsou duševně natolik vyspělé, aby pochopily situaci a náležitě se k ní vyjádřily. Obecné soudy odůvodnily nevyslechnutí dětí tím, že pravá vůle dětí byla dostatečně zjištěna prostřednictvím kolizního opatrovníka, který uvedl, že děti projevují jednoznačně zájem žít s matkou a nechtějí již dále setrvávat v péči stěžovatelky. Takový postup je podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že ani ustanovení opatrovníka nezbavuje soud povinnosti dítě do řízení zapojit, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu, které shodně konstatovaly, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do péče jejich matky.
10. K uvedenému závěru dospěly soudy na základě řádně provedeného dokazování, zejména výslechem účastníků, zprávami kolizního opatrovníka, zprávou o výdělku matky, doklady předloženými stěžovatelkou, zprávou Základní a mateřské školy X a zprávou o výdělku druhého vedlejšího účastníka (otce). Z provedených důkazů bylo zjištěno, že matka si v mezidobí upravila podmínky k tomu, aby mohla převzít děti do své péče. Stěžovatelkou poukazovaný nedostatek finančních prostředků přitom dle krajského soudu nemůže sám o sobě odůvodňovat rozdělení rodiče a jeho dítěte, v řízení navíc vyšlo najevo, že matka si v minulosti zajistila zaměstnání s vyšším příjmem, avšak vzdala se ho právě kvůli tomu, aby mohla trávit více času se svými dětmi. Současně bylo prokázáno, že i tak je aktuální příjem matky stabilní a s náklady domácnosti jí navíc pomáhá její přítel, ke kterému mají obě děti dobrý vztah. Krajský soud se zabýval i námitkou stěžovatelky týkající se znaleckého posudku zpracovaného v roce 2018, konstatoval však, že od doby, kdy byl znalecký posudek zpracován, došlo ke změně poměrů, která je důvodem pro toto nové rozhodnutí o péči o obě nezletilé děti.
11. Při svém rozhodování vycházely soudy obou stupňů z ústavně chráněné premisy, že péče rodičů (či jednoho z nich) má mít vždy přednost před péčí jiné osoby, je-li to možné. V řízení přitom nebyly prokázány žádné natolik významné skutečnosti a okolnosti, které by odůvodňovaly odchýlení se od tohoto pravidla. Děti jsou v přítomnosti matky spokojené a z toho, co vyšlo v řízení najevo, lze dojít k závěru, že matka, i s pomocí svého přítele, péči o ně zvládne. Obecné soudy kladně zdůraznily i skutečnost, že matka podporuje styk dětí s otcem, tetou i dalšími členy rodiny, stejně tak jako se stěžovatelkou.
12. Naopak nedostatky shledaly soudy v péči stěžovatelky, kdy ze zprávy předškolního zařízení bylo zjištěno, že stěžovatelka byla několikrát upozorňována na nutnost logopedie, neboť výslovnost a vyjadřování nezletilé je na velmi slabé úrovni. Ze zprávy základní školy vyplývá, že se zhoršily studijní výsledky a domácí příprava nezletilého, úkoly zapomíná, nenosí je podepsané, po absencích nemá látku doplněnou, stěžovatelka se školou téměř nekomunikuje, nedostavila se na třídní schůzku. V řízení před krajským soudem byly opakovaně provedeny pokusy o neohlášené sociální šetření v domácnosti stěžovatelky, která však ani jednou nebyla zastižena doma. Z ohlášeného sociálního šetření se stěžovatelka opakovaně omlouvala. Soudy taktéž negativně hodnotily chování stěžovatelky, která bez vědomí opatrovníka nahrávala mobilním telefonem pohovor s jedním z dětí.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také namítala porušení participačních práv dětí. Předně je třeba zdůraznit, že právo dítěte, aby bylo slyšeno ve všech záležitostech, které se jej dotýkají (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), je osobním právem dotčeného dítěte, nikoli právem jeho rodiče či jiné osoby na to, aby dítě bylo v řízení vyslechnuto ať přímo před soudem, či jinak (srov. též usnesení ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4097/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě nebylo zjištěno žádné překročení procesních pravidel spravedlivého procesu vůči stěžovatelce, a tedy zásah do jejího práva na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud rovněž neshledal, že by došlo k porušení práva dětí být v řízení slyšeny, které jim zaručuje zejména čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].
15. Z obsahu spisu vyplývá, že opatrovník hovořil s nezletilými, dne 2. 10. 2019. Děti se vyjádřily, že mají mamku rády, že by chtěly být u ní. Ve zprávě opatrovníka ze dne 30. 10. 2019 se uvádí, že při pohovoru provedeném s dětmi dne 29. 10. 2019 nezletilá prohlásila, že dobře vychází s přítelem matky, ráda by u matky bydlela. Nezletilý uvedl, že jezdí k matce rád, našel si tam už čtyři kamarády, matčin přítel je hodný, chodí se s nimi koupat a byl s nimi na výletě. Taktéž nezletilý projevil přání bydlet u matky, ale rád by docházel do školy, kde má kamarády. Opakovaný pohovor dětí s opatrovníkem proběhl i v průběhu řízení před krajským soudem. Ze zprávy opatrovníka ze dne 14. 8. 2020 se podává, že nezletilá se opakovaně i bez dotazu vyjadřovala, že chce a bude bydlet s matkou, nezletilý sdělil, že je mu jedno, kde bude bydlet, líbí se mu jak u matky, tak u tety, u obou je zvyklý. Obě děti se také zmínily, že se cítí být zatíženy dlouhým soudním řízením a přály by si, aby soudní řízení co nejdříve skončilo. Za této situace dospěl krajský soud k závěru, že názor dětí byl opakovaně v řízení zjišťován kolizním opatrovníkem, který byl veden pokyny soudu, a který získané poznatky řádně a aktivně předával soudům obou stupňů, dalšího, už nadbytečného vyslýchání a zatěžování dětí proto nebylo třeba.
16. Namítá-li stěžovatelka, že nezletilí nebyli vyslechnuti přímo soudem, Ústavní soud konstantně judikuje, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ústavní soud má za to, že názor nezletilých byl v řízení dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem. Postup soudů je tedy v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Nadto je třeba upozornit, že nezletilí byli v řízení před okresním soudem ve věku devíti a pěti let, přičemž věk deseti let je judikaturou Ústavního soudu chápán jako hraniční a teprve po jeho dosažení je zpravidla nezbytné zjišťovat názor či přání dítěte přímo před soudem, ledaže tomu brání zvlášť významné okolnosti (srovnej nález ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18). V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že i přes vytknuté nedostatky ve slyšení nezletilé dcery stěžovatele a vedlejší účastnice Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo dítěte být slyšeno dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, a to s ohledem na hraniční věk ve vztahu ke slyšení před soudem a na to, že v tomto konkrétním případně nejsou dány objektivní důvody pochybovat, že by dívce nebylo umožněno se svobodně vyjádřit či že by její vyjádření bylo nějak manipulováno nebo ovlivňováno. Tak je tomu i v nyní posuzované věci, kdy je z obsahu zpráv opatrovníka zřejmé, že se děti vyjádřily přiměřeně svému věku způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o jimi upřímně vysloveném názoru na věc.
17. Uvedené přitom není v rozporu se závěry nálezové judikatury, na kterou poukazovala stěžovatelka, např. s nálezem ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (N 73/89 SbNU 121). V citované věci šlo o specifické rozhodování, jakou základní školu bude dítě navštěvovat, a Ústavní soud konstatoval, že soud pochybil, když nevyslechl přímo dítě k tomu, zda se mu ve škole líbí, jaké tam má kamarády, jestli má kamarády i ve druhé škole, se kterými se již nyní případně připravuje na výuku, jestli by mu změna vadila, či by se naopak na změnu těšilo apod. Krajský soud tak podle Ústavního soudu na zjišťování názoru dítěte zcela rezignoval, a při svém rozhodování se navíc odchýlil od názoru orgánu sociálněprávní ochrany dětí. V nyní posuzované věci kolizní opatrovník doporučil návrhu matky vyhovět, neboť matka si v mezidobí upravila podmínky k tomu, aby mohla převzít děti do své péče, o děti projevuje zájem, stýká se s nimi a nebyly zaznamenány žádné negativní poznatky, pro které by děti neměly být vráceny do její péče. Kolizní opatrovník taktéž poukázal na to, že náhradní rodinná péče má sloužit pouze v případě, kdy rodiče se nemohou o děti starat nebo nestarají.
18. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Krajský soud i okresní soud zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména nejlepší zájem dítěte, za tím účelem shromáždily veškeré potřebné důkazy a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodnily.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu