ECLI:CZ:US:2021:3.US.3325.20.1
sp. zn. III. ÚS 3325/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. září 2020 č. j. 2 KZN 312/2020-5, usnesení Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově ze dne 16. března 2020 č. j. ZN 1842/2019-26 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územního odboru Pelhřimov, oddělení obecné kriminality, ze dne 26. února 2020 č. j. KRPJ-122617-45/TČ-2019-161771, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územního odboru Pelhřimov, oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územního odboru Pelhřimov, oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit stěžovatelčin bývalý manžel J. H. (ve stručnosti) tím, že v blíže nezjištěné době od roku 2012 do roku 2015 v místě tehdejšího společného bydliště, případně na jiných místech, po předchozích hádkách a pod vlivem alkoholu vulgárně urážel stěžovatelku a následně ji fyzicky napadal.
3. Proti napadenému usnesení o odložení věci podala stěžovatelka stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítlo jako nedůvodnou.
4. Následný podnět stěžovatelky k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství byl napadeným vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajské státní zastupitelství") shledán nedůvodným, a proto byl odložen. Krajské státní zastupitelství shledalo, že rozhodnutí policejního orgánu předcházelo rozsáhlé prověřování, v němž bylo shromážděno množství důkazů, které umožňovaly spolehlivě o věci rozhodnout. Dozorující státní zástupce okresního státního zastupitelství se věcí zabýval též velmi pečlivě, přičemž se vypořádal s veškerou argumentací stěžovatelky, a potvrdil-li závěr policejního orgánu, že nejsou důvody k zahájení trestního stíhání, je jeho rozhodnutí správné a zákonné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla obětí domácího násilí ze strany bývalého manžela, přičemž toto tvrzení dále podrobně rozvádí. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení rezignovaly na zkoumání objektivních skutečností a ignorovaly důkazy, které prokazovaly podezření ze spáchání předmětného trestného činu jejím bývalým manželem; v řízení tak bylo porušeno její "právo na účinné vyšetřování". Napadená rozhodnutí jsou sice dle stěžovatelky náležitě odůvodněna, ale je z nich zjevný rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a právními závěry, které byly v jejich důsledku učiněny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
9. Též je třeba zdůraznit, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku tak neexistuje subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
10. O požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) pak platí, že je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo stěžovatele na život zaručené v čl. 6 Listiny [viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování nedotknutelnosti osoby, osobní svobody a lidské důstojnosti dle čl. 7, 8 odst. 1, čl. 9 a 10 Listiny, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se nelidskému zacházení, užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (8/80 SbNU 91)]. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně; nadto nadále platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
11. Ústavní soud v posuzované věci po přezkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, požadavek účinného vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápán jako právo na vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu vůči ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů.
12. Z napadeného usnesení policejního orgánu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování a přijatý závěr o tom, že je ji nutno odložit podle §159a odst. 1 trestního řádu byl podrobně odůvodněn. Rozhodnutí policejního orgánu bylo následně podrobeno kontrole okresního státního zastupitelství, přičemž vady, které stěžovatelka opětovně namítá v ústavní stížnosti, zjištěny nebyly. Tyto námitky, stěžovatelkou předložené též v žádosti o vykonání dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím, byly krajským státním zastupitelstvím podrobně vypořádány s tím, že poukazovala-li stěžovatelka na konkrétní důkazy, které měly svědčit o naplnění skutkových podstat předmětných trestných činů, opomíjela zároveň řadu dalších důkazů, které naopak svědčily ve prospěch podezřívaného jejího bývalého manžela (viz str. 2 a 3 odůvodnění napadeného vyrozumění). Krajské státní zastupitelství dostatečným způsobem vyložilo, z jakých důvodů nebylo možno stěžovatelkou tvrzené jednání jejího bývalého manžela kvalifikovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 trestního zákoníku, ani jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 trestního zákoníku, případně trestný čin ublížení na zdraví podle §146 téhož zákona.
13. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že ve věci nebyly zjištěny žádné indicie, které by potvrzovaly podezření ze spáchání výše uvedených trestných činů na základě dostatečného množství důkazů; prověřování podezření ze spáchání popsané trestné činnosti lze hodnotit jako důkladné, v souladu se zásadami ovládajícími dokazování v trestním řízení, včetně zásady vyhledávací a zásady zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. Takové pochybení orgánů činných v trestním řízení, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nebylo ve věci zjištěno. Ústavní konformitu napadených rozhodnutí pak nemohou zpochybnit ani v ústavní stížnosti obsažené námitky, které jsou z velké části pouze opakováním námitek uplatněných již ve stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, případně v podnětu k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství, s nimiž se orgány činné v trestním řízení dostatečně vypořádaly.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu