ECLI:CZ:US:2021:3.US.3355.20.1
sp. zn. III. ÚS 3355/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, č. j. 7 Tdo 859/2020-1328, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 To 507/2019 (vyjma části výroku, jímž byl zrušen výrok o peněžitém trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 4 T 94/2017), a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 4 T 94/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (části jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principy rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří a půl roku, a byla mu uložena povinnost ve zkušební době podle svých možností uhradit způsobenou škodu. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 350 denních sazeb ve výši 1 000 Kč; celkem tedy ve výši 350 000 Kč. Bylo rovněž rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit poškozené společnosti A (dále také "poškozená společnost"), škodu ve výši 1 215 000 Kč.
3. Uvedeného zločinu se podle zjištění obvodního soudu stěžovatel dopustil tím, že jako osoba jednající jménem obchodní společnosti B, jakožto kupující, s cílem obohatit sebe a tuto společnost uzavřel s poškozenou obchodní společností, jakožto prodávajícím, zastoupenou na základě plné moci S. M. Š., kupní smlouvu týkající se prodeje osobního vozidla Porsche Panamera Turbo za kupní cenu 1 815 000 Kč včetně DPH splatnou ve dvou splátkách (první splátka ve výši 600 000 Kč byla splatná k podpisu kupní smlouvy a druhá splátka ve výši zbytku kupní ceny byla splatná k 31. 12. 2015). Přitom stěžovatel uvedl v omyl prodávající obchodní společnost, že dostojí stanoveným podmínkám, zejména uhradí ve stanovené lhůtě plnou kupní cenu, ačkoliv již od počátku jednal v úmyslu uhradit pouze první část kupní ceny ve výši 600 000 Kč a zbytek neuhradit a obohatit se, k čemuž skutečně došlo, když při podpisu smlouvy byla uhrazena pouze část kupní ceny ve výši 600 000 Kč, byť předmětné vozidlo bylo předáno do dispozice obchodní společnosti B. Stěžovatel uzavření kupní smlouvy popřel s tím, že podle něj se nejednalo o kupní smlouvu, ale jen o listinu sloužící k zastření jeho půjčky poskytnuté obchodní společnosti A. Následně stěžovatel převedl předmětné vozidlo na jím ovládanou společnost C, kdy uvedeným jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 1 215 000 Kč.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zrušil rozsudek obvodního soudu pouze ve výroku o uložení peněžitého trestu; ve zbytku zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn. Městský soud se totiž ztotožnil se všemi skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Pouze k uložení peněžitého trestu uvedl, že použití takového trestu musí být při jeho souběžném ukládání s náhradou škody jasně odůvodněno. Je totiž třeba pečlivě vážit, zda ještě ukládat peněžitý trest, který by mohl působit kontraproduktivně proti oprávněnému zájmu poškozeného na náhradě utrpěné škody. Stěžovatel údajně nemá tak rozsáhlé finanční zdroje, aby mohl uhradit jak peněžitý trest, tak i náhradu poškozené společnosti. Proto městský soud v této části výrok obvodního soudu zrušil.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, když většinu námitek stěžovatele nebylo možno podřadit pod dovolací důvody předpokládané zákonem a ostatní uplatněné námitky Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. K vlastní argumentaci uvádí Ústavní soud následující.
10. V prvé řadě je nutno uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě toliko opakuje argumentaci, kterou již uplatnil před obvodním a městským soudem a s níž se tyto soudy (včetně Nejvyššího soudu) dostatečně vypořádaly. Před vypořádáním jednotlivých stížnostních námitek musí Ústavní soud ještě zmínit, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti - byť odmítá, že by se dopustil shora popsaného trestného činu - nabízí hned dvě vysvětlení, proč je třeba se podle něho domnívat, že neměl v úmyslu dopustit se trestné činnosti. Kromě varianty, že celý prodej byl vlastně jen zastřenou zápůjčkou, kterou stěžovatel poskytl poškozené společnosti a pro případné nevrácení peněz měl stěžovateli zůstat uvedený automobil (k čemuž podle stěžovatele také došlo), stěžovatel dále výslovně uvádí, že chtěl vozidlo výhodně prodat a zbytek ceny poškozené společnosti uhradit až z takto získaných prostředků. Nicméně svou ústavní stížnost pak staví právě na argumentaci, že společnosti poskytl zápůjčku.
11. Namítá-li v této souvislosti stěžovatel, že obecné soudy nezjistily skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, neboť si nevyžádaly sdělení banky o zůstatku na účtu poškozené společnosti, pak ani podle Ústavního soudu pro posouzení věci není rozhodující, v jaké finanční kondici se poškozená společnost nacházela. Není rovněž důležité, že stěžovatel při koupi vozidla nejednal přímo se Z. V., jako osobou ovládající poškozenou společnost, ale s jeho kolegy pověřenými na základě plné moci uzavřením kupní smlouvy. Stěžovatel neprokázal - a ani v ústavní stížnosti takto přímo neargumentuje - že by svědkyně Š., jednající z pověření Z. V., stěžovatele utvrzovala v tom, že nejde o koupi vozidla, ale jen o zápůjčku finanční hotovosti [už s ohledem na to je nepřiléhavý stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2227/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), neboť ve stěžovatelově případě zjevně absentovala vůle obou smluvních stran uzavřít smlouvu o zápůjčce a tak se nemohlo jednat ani o zastřené právní jednání, jak stěžovatel tvrdí]. S ohledem na uvedené je v této souvislosti rovněž nerozhodné stěžovatelovo tvrzení, že Z. V. údajně nemohl uvést v omyl, protože s ním nikdy přímo nejednal.
12. Ústavní soud nespatřuje žádný ústavní nesoulad ani v závěru městského soudu v tom, že není nelogické, pokud poškozená společnost odvedla daň z přidané hodnoty jen z části kupní ceny za vozidlo, kterou stěžovatel (resp. jím ovládaná společnost) reálně uhradili. Poukazuje-li stěžovatel na to, že společnosti B. nebylo umožněno správcem daně získat odpočet na dani z přidané hodnoty (z čehož stěžovatel dovozuje, že údajná kupní smlouva mezi poškozenou společností a společností B, jako prvním nabyvatelem vozidla v řadě dalších stěžovatelem ovládaných společností, byla neplatná), pak tuto skutečnost Ústavní soud neinterpretuje jako důkaz, že se stěžovatel nedopustil trestného činu, ale naopak jako okolnost, že správce daně hodnotil získání předmětu vozidla a jeho další převody z hlediska uplatnění daňového odpočtu jako účelové. Celou dějovou posloupnost je tedy nutno podle Ústavního soudu naopak popsat tak, že se stěžovatel nejprve obohatil na úkor poškozené společnosti, když jím řízená společnost (resp. on sám) nezaplatili druhou splátku kupní ceny a navíc následně chtěli získat majetkový prospěch v podobě vrácení části prostředků vynaložených původně pro daňovou povinnost.
13. Zpochybňuje-li stěžovatel hodnotu vozidla, z níž zejména obvodní soud určil výši škody, kterou měl stěžovatel trestným činem způsobit, pak dostatečně nevysvětluje, v čem byl postup soudu nesprávný. Nejenže totiž obecné soudy měly k dispozici dostatečně aktuální znalecký posudek k hodnotě vozidla, ale vycházely i z ceny, za kterou stěžovatelem ovládaná společnost vozidlo nakonec prodala (jednalo se o částku 1 645 000 Kč, když - jak uvedeno shora - stěžovatel měl poškozené společnosti za vozidlo původně uhradit částku 1 815 000 Kč). Vycházel-li tedy obvodní soud při stanovení výše škody právě z částky 1 815 000 Kč, kdy stěžovatelem způsobená škoda by měla být podle něho samotného určena podle částky, za niž se předmět útoku trestného činu v místě a čase spáchání trestné činnosti běžně prodává, pak ani podle Ústavního soudu se obecné soudy od tohoto východiska neodchýlily. Stěžovatel k tomu ostatně názorově opačnou přesvědčivou věcnou argumentaci nepodává a v podstatě jen zdůrazňuje, že si obecné soudy měly nechat zpracovat nový posudek a pokud tak neučinily, zatížily řízení opomenutým důkazem. Ani k této vadě však podle Ústavního soudu ve skutečnosti v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí - jak plyne i z výše uvedeného - nedošlo.
14. Nezbývá tedy než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími žádná základní práva, svobody ani ústavněprávní principy porušeny nebyly. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu