ECLI:CZ:US:2021:3.US.3366.20.1
sp. zn. III. ÚS 3366/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., t. č. hospitalizovaného v Psychiatrické nemocnici Bohnice, zastoupeného JUDr. Marcelou Oškrdovou, advokátkou, sídlem Národní 416/37, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2020 sp. zn. 9 To 164/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. dubna 2020 sp. zn. 4 Nt 26022/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovateli bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 4008/2015 ze dne 11. 5. 2016 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 8 To 278/2016 ze dne 26. 7. 2016 uloženo psychiatrické ambulantní ochranné léčení. Uložené ochranné opatření bylo výsledkem trestního řízení vedeného proti stěžovateli pro přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku, neboť stěžovatel napadal svou matku a zadržoval ji v bytě. Dne 17. 2. 2020 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") doručen návrh Psychiatrické nemocnice Bohnice (dále jen "nemocnice") na změnu formy ochranného léčení z ambulantní na ústavní, neboť se prokázalo, že ambulantní forma neplní svůj účel, když stěžovatel je opakovaně hospitalizován v tomto zařízení pro psychotické stavy, přičemž při některých pravidelných kontrolách je pozitivně testován na pervitin. Napadeným usnesením obvodní soud v reakci na návrh nemocnice rozhodl o změně ambulantní formy ochranného léčení na formu ústavní.
3. Stěžovatel napadl usnesení obvodního soudu stížností, na jejímž základě městský soud podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil napadené usnesení pro nedostatek formální stránky výroku a znovu sám rozhodl tak, že podle §351a odst. 1 trestního řádu ve spojení s §99 odst. 5 trestního zákoníku změnil ambulantní ochranné léčení na ústavní ochranné léčení.
4. Stěžovatel byl nesprávně poučen usnesením městského soudu o možnosti podat proti němu dovolání, čehož stěžovatel využil. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přeměnu ambulantního ochranného léčení na formu ústavní. Nadto zdůrazňuje, že důkazy, na základě kterých bylo takto rozhodováno, jsou nedostatečné a neprokazují přiměřenost takového rozhodnutí.
6. Napadená rozhodnutí neobsahují informaci o tom, že by se situace ohledně dostatečnosti ambulantní léčby a vzniku nebezpečí pobytu stěžovatele na svobodě jakýmkoliv způsobem změnila. Nevyplývá to ani z provedených důkazů.
7. Je-li rozhodováno o tak razantním omezení osobní svobody stěžovatele, k jakému došlo, musí být pečlivě posuzována a prokázána přiměřenost takového opatření, čemuž však soudy v napadených rozhodnutích nedostály. Stěžovatel udává, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný.
8. Stěžovatel ke své osobě uvádí, že se pravidelně dostavuje k ambulantní léčbě a navštěvuje léčebné centrum Sananim, které se zabývá léčbou závislostí. Ze znaleckého posudku zpracovaného v době, kdy mu byla uložena ambulantní forma léčení, se podává, že ta se jeví dostatečná a že pobyt stěžovatele na svobodě není nebezpečný. Napadená rozhodnutí neobsahují žádnou informaci o tom, že by se oproti době, kdy byla stěžovateli uložena ambulantní forma léčení, cokoliv změnilo. Stěžovatel je sice v době podání ústavní stížnosti hospitalizován z důvodu psychotické ataky, ta je však pouze dočasná.
9. Stěžovatel taktéž uvádí, že od doby uložení ochranného léčení se nedopustil žádného dalšího trestného jednání.
10. Stěžovatel namítá, že přeměna ambulantní formy ochranného léčení na ústavní je odůvodněna užíváním drog, avšak bez uvedení souvislosti s jeho potenciální nebezpečností pro společnost. Usnesení městského soudu obsahuje určité skutečnosti, které však nebyly důkazně podloženy. Soudy založily svá rozhodnutí toliko na výslechu ošetřující lékařky stěžovatele, která zároveň zpracovala za nemocnici návrh na změnu formy ochranného léčení stěžovatele. Stěžovatel zpochybňuje výpověď ošetřující lékařky, která nebyla dostatečně podložena lékařskými zprávami. Stěžovatel je toho názoru, že mělo-li dojít ke změně formy ochranného léčení, bylo nutno nechat zpracovat znalecký posudek, přičemž jediný znalecký posudek, který byl zpracován pro účely uložení ochranného léčení, pochází z roku 2014. Domnívá se, že znalec by měl být vybrán mimo ústav, v němž je stěžovatel hospitalizován, aby byla zaručena nezávislost znaleckého zkoumání. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud konstatuje, že všechny námitky stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly vypořádány napadenými rozhodnutími. Stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií, jejíž projevy jsou výrazně zhoršovány jeho drogovou závislostí, přičemž se mu zároveň nedaří efektivně se zbavit své závislosti v ambulantní formě . Sám uznává, že je uživatelem pervitinu a prokazuje a potvrzuje to i výpověď jeho ošetřující lékařky, kterou podala ve veřejném zasedání. Za uvedených okolností, kdy je na stěžovateli samotném, aby v lékové formě užíval léky na svou psychiatrickou diagnózu, kterou výrazně zhoršuje užívání drog, se stává pobyt stěžovatele na svobodě nebezpečným, jelikož nemoc se demonstruje i různými bludy, v důsledku čehož se chová agresivně, vnitřní hlasy ho nabádají k nebezpečnému chování. Za neúspěch ambulantní formy ochranného léčení může být považován vývoj od roku 2016, kdy stěžovateli byla tato forma ochranného léčení uložena, a stěžovatel byl celkem šestkrát hospitalizován v nemocnici pro psychotické ataky, přičemž právě drogy jsou spouštěčem těchto stavů. Stěžovatel byl při všech svých hospitalizacích pozitivně testován na pervitin. Ústavní soud za této situace neshledává, že by přeměna ambulantní formy ochranného léčení na formu ústavní byla nepřiměřená či svévolná a tedy rozporná s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. Jde-li o nedostatečné provedení dokazování, ani zde nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování proběhlo v dostatečném rozsahu pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel byl ke své věci vyslechnut, přičemž sám poměrně otevřeně hovořil o svém problému s pervitinem ve vztahu ke své duševní chorobě. Obvodní soud dále vyslechl ošetřující lékařku stěžovatele a provedl listinné důkazy. Ústavní soud připomíná, že je to právě obecný soud, který hodnotí důkazy a Ústavnímu soudu nepřísluší takové hodnocení přezkoumávat až na případy tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci nenastalo. Obecný soud není povinen obstarávat znalecké posudky, umožňuje-li mu stav dokazování ve věci rozhodnout. Ze stavu dokazování tak, jak je předestřen v napadených rozhodnutích, vyplývá, že u stěžovatele od doby, kdy mu byla uložena ambulantní forma ochranného léčení, nedošlo k ukončení závislosti na pervitinu, a tedy ani k výraznější stabilizaci jeho duševní choroby, v jejímž důsledku se dopustil činu jinak trestného, za nějž mu bylo ochranné léčení uloženo. Stěžovatelův pobyt na svobodě se za takových okolností stává pro společnost nebezpečným. Ústavní soud tedy neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu