ECLI:CZ:US:2021:3.US.3379.20.1
sp. zn. III. ÚS 3379/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Fořtové, zastoupené advokátem Mgr. Lukášem Jirsou, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2020 č. j. 15 Co 140/2019-154 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 č. j. 20 Cdo 4015/2019-134, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a České republiky - České správy sociálního zabezpečení jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 3. 12. 2020 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že nimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou dne 16. 2. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 201 629 Kč. Svou žalobu odůvodnila tak, že byla oprávněnou z exekučního titulu, pro jehož vymožení byla nařízena exekuce vůči povinnému Prokopu Ježkovi (dále jen "povinný"), jež měla být provedena srážkami z důchodu povinného. Na doručený exekuční příkaz k provedení exekuce reagovala vedlejší účastnice přípisem ze dne 8. 8. 2016 tak, že povinný od ní nepobírá žádný důchod, a proto na základě předmětného exekučního příkazu nebyly prováděny žádné srážky. Od 11. 12. 2012 došlo ke zpětnému přiznání invalidního důchodu povinnému (s doplatkem ve výši 609 082 Kč) a od ledna roku 2017 povinnému náležel důchod ve výši 14 915 Kč měsíčně. Dne 22. 12. 2016 zaslal soudní exekutor vedlejší účastnici přípis, společně s opětovně doručeným exekučním příkazem, s tím, že trvá na jeho vykonání. Přesto vedlejší účastnice dne 2. 1. 2017 zaslala povinnému doplatek invalidního důchodu. Stěžovatelka měla za to, že povinný neměl na vyplacení celého doplatku důchodu nárok, a že jí právě v důsledku jednání vedlejší účastnice nebylo uhrazeno plnění, které bylo vymáháno předmětnou exekucí.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2018 č. j. 15 C 66/2017-83 řízení zčásti zastavil a ve zbytku žalobu stěžovatelky zamítl. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že vedlejší účastnice povinnému správně vyplatila doplatek důchodu, neboť v důsledku toho, že stěžovatel v době vydání exekučního příkazu nebyl příjemcem důchodu, nemohly nastat jeho zákonné účinky a exekuce tak nebyla účinná. Opakovaným zasláním shodného exekučního příkazu vedlejší účastnici pak nemohlo dojít k obnovení jeho účinnosti, ale bylo třeba vydat exekuční příkaz nový. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem dne 7. 5. 2019 č. j. 15 Co 140/2019-104, změnil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 141 735 Kč a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že obvodní soud dostatečně nerespektoval rozdíl mezi exekucí vedenou podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, a výkonem rozhodnutí podle části VI. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle městského soudu platí, že "i když označený plátce jiného příjmu v exekučním příkazu takovým plátcem není, neznamená to zánik exekučního příkazu, ale pouze podnět k jeho zrušení. Pokud se však v mezidobí označený plátce jiného příjmu tímto plátcem stane, není třeba vydávat nový exekuční příkaz, neboť dosud vydaný a nezrušený exekuční příkaz může být realizován a bylo by pouze formalistickým požadavkem, aby soudní exekutor musel v této situaci vydat nový exekuční příkaz".
4. Rozhodnutím Nejvyššího soudu, které stěžovatelka napadá ústavní stížností, došlo na základě vedlejší účastnicí podaného dovolání ke zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu a vrácení věci zpět městskému soudu. Nejvyšší soud uvedl, že již ze znění §282 odst. 1 o. s. ř. jasně vyplývá, že "v době, kdy soud vydal rozhodnutí, jímž přikázal plátci, aby prováděl srážky ze mzdy nebo jiného obdobného příjmu povinného, musel být plátce skutečně plátcem mzdy nebo jiného obdobného příjmu; nestačí, když se plátcem stal později". Toto ustanovení občanskéh soudního řádu přitom není exekučním řádem modifikováno (natož vyloučeno) a nelze podle Nejvyššího soudu dospět ani k závěru, že je na místě je s ohledem na zvláštnosti řízení podle exekučního řádu, pominout. Nejvyšší soud zdůraznil, že i v případě nařízení exekuce podle exekučního řádu musí být vydaný exekuční příkaz způsobilý vyvolat účinky nařízení exekuce. Uzavřel, že "i v řízení konaném podle exekučního řádu řádu musí být exekuční příkaz postihující mzdu nebo jiný obdobný příjem povinného vydán vůči skutečnému plátci takového příjmu, a nikoliv vůči někomu, kdo se plátcem teprve potenciálně může stát. Opačný výklad by mohl vést až ke svévoli soudního exekutora, jenž by předčasně vydával exekuční příkazy postihující budoucí hypotetický příjem povinného u vícero možná budoucích plátců, a to se zachováním pořadí takto předčasného postihu mzdy povinného..."
5. Po vrácení věci zpět městskému soudu tento rozsudkem ze dne 22. 9. 2020 č. j. 15 Co 140/2019-154 potvrdil rozsudek obvodního soudu, přičemž odkázal na v předchozím bodu uvedený právní názor Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se neztotožňuje s právním závěrem Nejvyššího soudu, v němž podle ní absentuje řešení otázky, zda je pro účinnost exekučního příkazu rozhodující okamžik jeho vydání, nebo až okamžik doručení. Nejvyšší soud rovněž ve svém rozsudku, kterým zrušil původní rozhodnutí městského soudu a vrátil mu věc zpět, "dostatečně nerespektoval právní úpravu dovolacích důvodů dle ustanovení §237 a §242 odst. 3 o. s. ř.", když při rozhodování o dovolání vedlejší účastnice vycházel z jiného dovolacího důvodu, než jaký uvedla v dovolání.
Městský soud byl následně "nucen právní názor Nejvyššího soudu ve svém rozsudku aplikovat", pročež stěžovatelka v případě podání dovolání proti napadenému (v pořadí druhému) rozsudku městského soudu neprokáže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a nemá tak jinou možnost než podat ústavní stížnost. Soudy podle stěžovatelky nezohlednily veškeré relevantní skutečnosti případu a zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a stěžovatelka je (toliko ve vztahu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí městského soudu) právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, neboť řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
9. Proti napadenému rozhodnutí městského soudu stěžovatelka nepodala dovolání, což odůvodňuje tím, že by se jí nepodařilo vymezit předpoklady jeho přípustnosti, neboť městský soud postupoval podle právního názoru dovolacího soudu, jenž mu věc již jednou vrátil k dalšímu řízení. Plénum Ústavního soudu však ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905] uzavřelo, že stěžovatelé jsou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vždy povinni nejdříve podat dovolání, a to s výjimkou případů, kdy je dovolání nepřípustné ze zákona. V předmětné věci je však nepochybné, že dovolání proti rozsudku městského soudu nebylo ze zákona nepřípustné (srov. §238 o. s. ř. a contrario). Toho si byla patrně vědoma i stěžovatelka nastiňující, že se Nejvyšší soud neodchýlí od své judikatury, resp. že se jí nepodaří vymezit podmínky přípustnosti dovolání toliko podle §237 o. s. ř. Ve výše citovaném stanovisku však plénum Ústavního soudu zdůraznilo, že "pokud se neúspěšný účastník odvolacího řízení chce dostat až k Ústavnímu soudu, musí dovolání podat bez ohledu na povahu námitek, které vůči odvolacímu či nalézacímu rozhodnutí uplatňuje...".
10. Lze proto shrnout, že s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnost představující prostředek ultima ratio [viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16], musela stěžovatelka podat proti rozhodnutí městského soudu dovolání, a to bez ohledu na povahu jejích námitek, jelikož dovolání zde nebylo ze zákona (objektivně) nepřípustné. To platí tím spíše, považuje-li stěžovatelka napadená rozhodnutí za protiústavní pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v obecné rovině platí, že "při vymezení podmínek přípustnosti dovolání obstojí i poukaz na judikaturu Ústavního soudu" [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247)], resp. že "i nerespektování judikatury Ústavního soudu je relevantním hlediskem při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř." [nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)].
11. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že za poslední procesní prostředek k ochraně práv podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nemůže být považován ani předcházející rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím došlo ke zrušení vedlejší účastnicí napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět městskému soudu, který následně vydal nové rozhodnutí (předmětným rozsudkem Nejvyššího soudu tedy věc nebyla skončena). V opačném případě by koneckonců tato ústavní stížnost byla návrhem podaným opožděně s nutností jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že byť stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i toto předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, takto vymezenému petitu již neodpovídá udělená plná moc, která byla výslovně udělena toliko pro podání ústavní stížnosti proti konkrétně specifikovanému rozsudku městského soudu. S ohledem na to, že nezávisle na této skutečnosti Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou, stěžovatelku nevyzýval k odstranění této vady návrhu.
12. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2021
JUDr. Radovan Suchánek, v.r.
soudce zpravodaj