ECLI:CZ:US:2021:3.US.3420.20.1
sp. zn. III. ÚS 3420/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Slukou, sídlem Koněvova 128/1715, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 1 Azs 183/2020-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2020 č. j. 2 Az 95/2017-55, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 8. 12. 2020 doručena ústavní stížnost (doplněná podáním doručeným dne 23. 12. 2020) podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), ve které uvedl, že dne 1. 4. 2011 opustil území Kyrgyzské republiky "z důvodu obav z pomsty ze strany syna bývalého ministra vnitra Kyrgyzstánu za fyzické napadení jeho otce během veřejného vystoupení ve městě Talas". Vedlejší účastník správním rozhodnutím ze dne 13. 10. 2017 stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle zákona o azylu, neboť neshledal naplnění zákonných podmínek pro její udělení. Před vydáním správního rozhodnutí si přitom opatřil aktuální informace o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování základních práv v Kyrgyzské republice a přistoupil k provedení svědecké výpovědi manželky stěžovatele.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel správní žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím zamítl. Městský soud zdůraznil, že důvody uváděné stěžovatelem není možné podřadit pod důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Správní žalobou napadené rozhodnutí je podle městského soudu založeno na skutečnostech majících podklad ve spisovém materiálu a je dostatečně odůvodněno. Jelikož se stěžovatel dopustil jednání, které lze považovat za vážný zločin ve smyslu zákona o azylu, není podle §15a odst. 1 písm. b) téhož zákona možné stěžovateli udělit doplňkovou ochranu.
4. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost, podanou proti výše uvedenému rozhodnutí městského soudu, zamítl. Nepřisvědčil námitce, že městský soud rozhodl v rozporu se zákonem bez nařízení jednání, kterého se stěžovatel dle svých tvrzení domáhal. Nejvyšší správní soud z obsahu spisu zjistil, že ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele (shodný s právním zástupcem v řízení o této ústavní stížnosti) byl řádně doručen přípis ze dne 4. 7. 2018 č. j. 2 Az 95/2017-52, v němž byl stěžovatel podle §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), poučen, že soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Současně byl vyzván, aby "v případě, že požaduje nařízení jednání, sdělil tuto skutečnost městskému soudu ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy". Na tuto výzvu stěžovatel, resp. jeho právní zástupce nereagoval. Podle Nejvyššího správního soudu proto byl naplněn předpoklad pro použití věty druhé §51 odst. 1 soudního řádu správního, podle níž je souhlas s rozhodnutím věci samé bez jednání udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. O tomto následku byl přitom stěžovatel přípisem ze dne 4. 7. 2018 poučen. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v textu žaloby a jejího doplnění, ani ve sděleních právního zástupce stěžovatele, nebyl výslovně formulován požadavek na konání ústního jednání. Nadto upozornil, že "skutečnosti, které chtěl stěžovatel v řízení o žalobě městskému soudu doložit oddacím listem, rodnými listy svých dětí, jakož i doklady o jejich trvalém pobytu v ČR, nebyly v projednávané věci sporné" (bod 29 odůvodnění).
5. Nedůvodná byla též námitka stěžovatele, že "rozhodoval podjatý soud". Přestože byl stěžovatel poučen o možnosti podat námitku podjatosti, v řízení před městským soudem ji neuplatnil. Důvod podjatosti stěžovatel spatřoval v tom, že jeho žaloba byla zamítnuta, což však podle Nejvyššího správního soudu nemůže založit její důvodnost. K důvodům neudělení azylu a doplňkové ochrany Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že "jako pronásledování podle §12 písm. a) zákona o azylu nelze hodnotit případné jednání fyzických osob motivované osobní pomstou syna napadeného bývalého ministra vnitra, neboť k takovému jednání nedošlo v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod stěžovatele... Jednalo se o aktivní jednání stěžovatele jako člena osmičlenné skupiny sportovců (praktikujících bojové sporty), tedy osob bezpochyby fyzicky zdatných, vůči jedné osobě staršího věku bez větší šance se napadení adekvátně bránit. Pobídkou k tomuto jednání byla navíc přislíbená finanční odměna." (bod 33 odůvodnění).
6. Nejvyšší správní soud přiznal výrokem IV. ustanovenému zástupci (advokátovi) odměnu za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 800 Kč za dva úkony právní služby. Nejvyšší správní soud přitom neuznal námitku právního zástupce stěžovatele, že s ohledem na použití cizího jazyka šlo o mimořádně obtížné úkony podle §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť ten sám doložil, že ruským jazykem hovoří plynule. Stejně tak Nejvyšší správní soud neuznal další poradu s klientem v délce přesahující jednu hodinu, neboť nebyl zřejmý její přínos pro stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že městský soud "porušil soudní zásadu dodržování bezprostřednosti řízení a zásadu projednací, když nenařídil ve věci jednání, ačkoliv si to stěžovatel přál a jeho přání jemu soudem ustanovený zástupce soudu tlumočil a o nařízení jednání ho požádal" (str. 1 doplnění ústavní stížnosti). Stěžovatel Ústavní soud "žádá, aby zodpověděl právní otázku", zda je takový postup v souladu s ústavním pořádkem.
8. Podstatná část podání (str. 3 až 5 doplnění ústavní stížnosti) argumentačně napadá výrok rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (a zřejmě i městského soudu) o výši přiznané odměny ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele. Zejména je namítáno, že mu byla přiznána odměna "jen za dva prosté úkony právní služby", byť advokát poskytoval stěžovateli právní službu v ruském jazyce. Dále stěžovatel tvrdí, že soudem ustanovený právní zástupce "po provedeném posledním úkonu ve věci řádně provedl vyúčtování právních služeb soudu, toto mu datovou schránkou zaslal, ale vzhledem k bleskové rychlosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o meritu věci a tím i o nákladech řízení a odměně ustanoveného zástupce, mu jeho odměna v právním předpisem v podobě platného advokátního tarifu stanovené výši nejen že nebyla ale ani nemohla býti Nejvyšším správním soudem přiznána".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že je k projednání včas podané ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupen a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Nebylo možno nicméně přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelem, stížnostní argumentace je v podstatné části založena na tvrzení o nesprávnosti výše odměny přiznané ustanovenému právnímu zástupci. Stěžovatel se tak fakticky domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých práv, nýbrž i práv soudem ustanoveného právního zástupce. Ze IV. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu, který stěžovatel (spolu s rozsudkem městského soudu) napadá jako celek a který jako jediné z napadených rozhodnutí přiložil k ústavní stížnosti, jasně vyplývá, že zde soud rozhodoval pouze o právu soudem ustanoveného právního zástupce na odměnu za zastupování stěžovatele, která byla vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu. Tímto postupem (výrokem) soudu ani nemohla být zasažena ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť jde o právní vztah toliko mezi advokátem, který byl ustanoven zástupcem, a státem, který jeho odměnu platí (viz §35 odst. 10 soudního řádu správního; přiměřeně viz usnesení ze dne 16. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1887/20). Proti takovému postupu přitom nemůže podat ústavní stížnost stěžovatel, nýbrž tak může učinit dotčený advokát svým vlastním jménem (kromě usnesení sp. zn. IV. ÚS 1887/20 např. usnesení ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 3304/12). Při rozhodování o odměně ustanoveného právního zástupce placeného státem tak stěžovatele nelze považovat za účastníka řízení podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tak třeba v části napadající výrok (či výroky) o výši přiznané odměny ustanovenému právnímu zástupci odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněné námitky, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
12. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení či opravným prostředkem v rámci správního soudnictví. Jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je proto ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv celkový přezkum činnosti obecných soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
13. Ústavní stížnost, které schází jakákoliv ústavněprávní argumentace, či alespoň uvedení konkrétních ústavně zaručených práv a svobod, která měla být napadenými soudními rozhodnutími porušena, je založena na pouhém opakování tvrzení, že městský soud v rozporu se zákonem nenařídil ústní jednání ve věci. Z toho důvodu je namístě, aby Ústavní soud posoudil, zda se Nejvyšší správní soud s touto námitkou stěžovatele ústavně slučitelným způsobem vypořádal.
14. Ústavní soud konstatuje, že námitkou stěžovatele se Nejvyšší správní soud dostatečným způsobem zabýval, jak je patrno z bodů 24 až 29 odůvodnění jeho rozsudku. Jelikož stěžovatel na výzvu soudu podle §51 odst. 1 soudního řádu správního nereagoval, byla splněna podmínka pro použití věty druhé §52 odst. 1 téhož zákona, zakotvující právní domněnku souhlasu rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání, o čemž byl stěžovatel poučen. Ústavní soud současně neshledal, že by Nejvyšší správní soud vyložil předmětné ustanovení soudního řádu správního ústavně neslučitelným způsobem. Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že ani případný návrh na provedení důkazu není bez dalšího projevením nesouhlasu s rozhodnutím věci bez jednání, když "úvahu o (ne)provedení důkazů soud činí samostatně a nezávisle na otázce, zda bude rozhodovat s jednáním ve věci samé či bez jeho konání" (blíže KÜHN, Z. In KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 420).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části, v níž stěžovatel napadá výrok(y) o výši přiznané odměny ustanoveného právního zástupce, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu