ECLI:CZ:US:2021:3.US.3423.20.1
sp. zn. III. ÚS 3423/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 13 Co 129/2020-223, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 C 14/2018-196, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 49 973 Kč s příslušenstvím (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhradu nákladů řízení (výrok II). Takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala na žalované zaplacení uvedené částky s tím, že se jedná o škodu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 210/2013.
3. Stěžovatelka se v tomto řízení domáhala na žalovaném J. Matysovi zaplacení částky 1 000 000 Kč. Společně se žalobou požádala o osvobození od soudních poplatků a navrhla nařízení předběžného opatření. Obvodní soud pro Prahu 5 ovšem, aniž by rozhodl o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, zaslal žalobu k vyjádření žalovanému a ten se - zastoupen advokátem - k žalobě vyjádřil a učinil v řízení další úkony. Posléze však bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku Obvodním soudem pro Prahu 5 zastaveno (stěžovatelka nebyla osvobozena od soudních poplatků) a k odvolání žalovaného byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit mu náhradu nákladů řízení. Tyto náklady stěžovatelka dobrovolně nezaplatila a tato částka proto na ní byla exekučně vymáhána, což bylo spojeno s dalšími náklady. Pokud by ovšem obvodní soud podle stěžovatelky postupoval správně a vyčkal by s doručením žaloby J. Matysovi až na případné kladné rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, nevznikly by žalovanému náklady řízení a stěžovatelce škoda.
4. Žaloba stěžovatelky na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") však nebyla úspěšná, neboť obvodní soud v řízení, z něhož vzešlo nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí, dovodil, že postup, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 nevyčkal se zasláním žaloby stěžovatelky protistraně na své rozhodnutí o (ne)osvobození od soudních poplatků (což následně vedlo k vydání rozhodnutí, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost hradit žalovanému náhradu nákladů řízení), se projevil právě ve výroku rozhodnutí, jímž byla stěžovatelce uložena tato povinnost. Výrok soudního rozhodnutí ukládající stěžovatelce takovou povinnost přitom nebyl k tomu příslušným soudem ani změněn či zrušen, a proto takové rozhodnutí nelze kvalifikovat jako nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Za takové situace je ovšem podle obvodního soudu lhostejné, jakým úředním postupem soudu byla povinnost stěžovatelky hradit náklady řízení žalovanému zapříčiněna, neboť o ní bylo posléze rozhodnuto soudním rozhodnutím. Postup Obvodního soudu pro Prahu 5 tak odpovědnost České republiky - Ministerstva spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. založit nemohl.
5. K odvolání stěžovatelky městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když uvedl, že se za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. považuje takové rozhodnutí, které bylo poté, co nabylo právní moci, pro nezákonnost změněno nebo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím tudíž je, aby pravomocné rozhodnutí bylo změněno nebo zrušeno. Protože ale rozhodnutí soudu, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost poskytnout žalovanému náhradu nákladů řízení zrušeno ani změněno nebylo, není soud v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. oprávněn hodnotit, zda rozhodnutí jiného soudu bylo zákonné nebo nezákonné nebo věcně správné či nesprávné. Na skutečnosti, že v případě stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro založení odpovědnosti České republiky za škodu, nemůže nic změnit ani okolnost, že Obvodní soud pro Prahu 5 v posuzovaném řízení skutečně nepostupoval správně.
6. Stěžovatelka v nyní posuzované ústavní stížnosti s těmito závěry obvodního soudu a městského soudu nesouhlasí, když je s odkazem na mnohé nálezy Ústavního soudu považuje jen za projev přepjatého formalismu a sofistikovaného zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. 4. 2005 (N 85/37 SbNU 173); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Hlavní myšlenkou stížnostní argumentace stěžovatelky je pak tvrzení, že oba soudy zaměňují nesprávný úřední postup (tedy předčasné zaslání žaloby, což podle stěžovatelky představuje škodnou událost) a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (které podle stěžovatelky představuje vznik škody). Této nepřesnosti se oba soudy dopouštějí přesto, že nebýt škodné události, kterou Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení učinil, žádná škoda by stěžovatelce nevznikla.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl přesto, že je skutečně pravdou, že nebýt chybného postupu Obvodního soudu pro Prahu 5, stěžovatelce by nebyla následně uložena povinnost hradit žalovanému náhradu nákladů řízení. Mezi postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 a povinností stěžovatelky hradit náklady řízení skutečně existuje určitá příčinná souvislost (pro úplnost nutno jen dodat, že tuto souvislost naopak nelze nalézt v povinnosti stěžovatelky hradit náklady exekučního řízení, když stěžovatelka svoji povinnost ve vztahu k žalovanému neplnila dobrovolně, nicméně tato okolnost je k podstatě ústavní stížnosti jen okrajová). Ovšem tato příčinná souvislost není pro posouzení věci rozhodující.
11. Oba obecné soudy totiž v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, vyšly z obecně respektovaného východiska [srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/) nebo Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92], že projeví-li se vliv nesprávnosti (vady) v postupu státního orgánu (zde Obvodního soudu pro Prahu 5) bezprostředně v obsahu soudního rozhodnutí, může být splnění podmínek odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. posuzováno jen ke škodě plynoucí z nezákonného rozhodnutí. To je přitom i případ stěžovatelky, která sama v ústavní stížnosti uvádí, že jí škoda byla způsobena až rozhodnutím soudu vydaným k odvolání Jiřího Matyse, když Obvodní soud pro Prahu 5 původně rozhodl při zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze strany stěžovatelky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (srov. k tomu rekapitulační část usnesení sp. zn. I. ÚS 4251/16 ze dne 10. 1. 2017, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky směřující právě proti její povinnosti nahradit Jiřímu Matysovi náhradu nákladů řízení, když stěžovatelka z procesního hlediska zavinila, že pro nezaplacení soudního poplatku muselo být jí vyvolané řízení zastaveno).
12. Z výše uvedených důvodů jsou proto závěry rozhodnutí, nyní napadených ústavní stížností, z ústavněprávního hlediska akceptovatelné. Podle Ústavního soudu je přitom nelze bez dalšího považovat ani za nepřiměřeně formalistické nebo za sofistikované odůvodnění nespravedlnosti, jak se domnívá stěžovatelka. Stěžovatelka totiž měla k dispozici opravné prostředky, kterých také využila (srov. právě řízení před Ústavním soudem vedené pod sp. zn. I. ÚS 4251/16), jimiž mohla docílit procesní "odklizení" rozhodnutí, kterým jí, nazíráno jejím hodnocením, byla způsobena škoda (tzn. byla jí uložena povinnost hradit náklady řízení žalovanému). V řízení před Ústavním soudem však nebyla úspěšná. Výklad - k němuž se naopak stěžovatelka v ústavní stížnosti přiklání - by naopak podle Ústavního soudu vedl k obcházení některých důsledků pravomocných rozhodnutí, a to právě prostřednictvím náhrady škody (resp. újmy) za nesprávný úřední postup. Takovou interpretaci podle Ústavního soudu ovšem nelze připustit, neboť ve skutečnosti - jak již bylo vysvětleno - zde ani nedochází k situaci, kdy by možnost stěžovatelky domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. byla příliš formalistickým výkladem zcela vyloučena nebo alespoň výrazně vyprázdněna.
13. Byť proto stěžovatelka v ústavní stížnosti na několika místech uvádí, že podle jejího názoru výkladem, k němuž v její věci přistoupily obecné soudy, došlo k popření smyslu a účelu odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny, přesvědčivou argumentaci pro takový závěr nepodává, a to mimo jiné proto, že ve svých úvahách dostatečně nezohledňuje právě tu okolnost, že se jí nepodařilo v soudním řízení docílit zrušení či změny rozhodnutí, kterým jí - podle jejího vlastního vyjádření - byla způsobena škoda.
14. Závěrem je třeba také poukázat na to, že podle samotné Listiny jsou přesné podmínky, za nichž se lze domáhat náhrady škody (újmy) za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup svěřeny k provedení zákonodárci. Ten sice jistě nesmí smysl a účel takto specifikovaného práva na náhradu škody (újmy) nepřiměřeně omezit (nebo dokonce vyloučit), na druhou stranu je však do značné míry na něm, jaké chyby či nesprávnosti orgánů veřejné moci pod odškodnění zahrne. Ostatně čl. 36 odst. 3 Listiny naplňuje jen "lidské představy o spravedlnosti" a už jen z té podstaty nelze očekávat, že by nastolení spravedlivého odškodnění mohlo být v tomto ohledu úplné nebo bezchybné. Nesmí však být z ústavněprávního hlediska zjevně nespravedlivé, což ve věci stěžovatelky, jak bylo ukázáno shora, podle Ústavního soudu není.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. O odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí městského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samotné rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu