ECLI:CZ:US:2021:3.US.3425.20.1
sp. zn. III. ÚS 3425/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti MENE Industry s. r. o., sídlem Lobezská 47/53, Plzeň, zastoupené Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 28 Co 146/2020-146, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AXA pojišťovna, a. s., sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 2. 9. 2020 č. j. 28 Co 146/2020-146 změnil v řízení o zaplacení částky 28 102,84 Kč s příslušenstvím (jako náhrady věcné újmy) a částky 6 195,20 Kč (jako náhrady za náklady vynaložené na právní zastoupení v souvislosti s uplatňovanou věcnou újmou) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 31 C 113/2018-123 v zamítavém výroku (co do částky 23 605,84 Kč a částky 6 195,20 Kč) ve věci samé tak, že vedlejší účastnici řízení (žalované) uložil povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) vedle obvodním soudem přiznané částky ve výši 4 500 Kč s příslušenstvím ještě částku ve výši 12 000 Kč s příslušenstvím a částku ve výši 2 850 Kč na náklady právního zastoupení, a ve zbytku rozhodnutí obvodního soudu potvrdil; dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem. Výrokem II. rozhodl městský soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uplatněný nárok stěžovatelky spočíval v rozdílu mezi jí vynaloženou částkou na opravu vozidla (ve výši 42 602,84 Kč), které bylo poškozeno provozem vozidla pojištěného u vedlejší účastnice řízení, a vedlejší účastnicí řízení vyplacenou částkou (ve výši 14 500 Kč); stěžovatelka rovněž požadovala náhradu nákladů vynaložených na uplatnění pohledávky u vedlejší účastnice řízení. Městský soud ve shodě s obvodním soudem vyšel ze znaleckého posudku Aleše Kohouta předloženého vedlejší účastnicí řízení, podle něhož byla obvyklá cena vozidla před poškozením stanovena na 31 000 Kč, obvyklé náklady na opravu by byly 46 000 Kč a obvyklá cena po poškození činila 12 000 Kč, z čehož dovodil, že šlo o tzv. totální škodu. Tento znalecký posudek podle městského soudu splňoval všechny zákonem požadované náležitosti, a proto při jeho provádění bylo postupováno jako by šlo o znalecký posudek vyžádaný soudem [srov. §127a věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. K návrhu stěžovatelky na provedení znaleckého posudku k prokázání obvyklé ceny poškozeného vozidla, který stěžovatelka předložila až v odvolacím řízení, městský soud nepřihlédl, neboť podle jeho názoru nešlo o znalecký posudek revizní, jímž by byla zpochybňována správnost vyhotoveného znaleckého posudku, nýbrž o nový důkaz, který byl uplatněn v rozporu s §205a a §211a o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Pochybení se soudy dopustily tím, že nesprávně hodnotily znalecký posudek Aleše Kohouta, přičemž přehlédly jeho zcela zásadní metodologické nedostatky. V této souvislosti znaleckému posudku vytýká, že znalec poškozené vozidlo neprohlédl a ani nevynaložil snahu je vidět, ačkoliv to bylo možné. Závěr soudů tak vybočuje z rámce volného hodnocení důkazů a představuje extrémní exces. Městský soud porušil právo na soudní ochranu a spravedlivý proces i tím, že odmítl provést důkaz stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkem a z tohoto pohledu jde tedy o opomenutý důkaz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka rovněž vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je její ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelka brojí proti části výroku rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu. Ústavní soud předně podotýká, že nelze přehlédnout, že ústavní stížnost se týká sporu mezi dvěma podnikateli, při němž zůstaly ve hře částky ve výši 11 602,84 Kč (náhrada věcné újmy) a 3 345,20 Kč (náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení v souvislosti s uplatňovanou věcnou újmou). Jde tedy o částky, které ve svém souhrnu a s ohledem na to, že jde o spor mezi dvěma obchodními společnostmi, v podstatě představují bagatelní částku. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na stěžovatelce pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a doložila), proč věc vyvolává, a to i přes její bagatelnost, v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ).
7. To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadený rozsudek městského soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují dle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší pouze námitky proti správnosti znaleckého posudku Aleše Kohouta a dále nesouhlasí s tím, že nebyl proveden, resp. nebylo přihlédnuto k jí navrženému důkazu "revizním" znaleckým posudkem.
9. Namítala-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nesprávnost znaleckého posudku Aleše Kohouta, je třeba poukázat na to, co již bylo zmíněno výše, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit správnost nebo nesprávnost konkrétního znaleckého posudku, ani to zda by měl být takový znalecký posudek doplněn, resp. zda by měl být připuštěn revizní znalecký posudek. Hodnocení závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku, jakož i rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci totiž spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nešlo.
10. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, proč bylo možno vycházet ze znaleckého posudku Aleše Kohouta, který byl úplný a srozumitelný, odpovídal na všechny otázky a rovněž splňoval všechny formální náležitosti včetně znalecké doložky, a proč tedy nebylo třeba jeho závěry přezkoumávat jiným znalcem. Za daného stavu bylo třeba návrh stěžovatelky na provedení jí předloženého znaleckého posudku, jímž byla obvyklá cena vozidla stanovena jinak, než ve znaleckém posudku Aleše Kohouta, a který přednesla až v odvolacím řízení, skutečně považovat za nepřípustný, k němuž nebylo možno přihlédnout (§213 odst. 5 o. s. ř.). K uvedenému lze jen podotknout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu