ECLI:CZ:US:2021:3.US.3450.20.1
sp. zn. III. ÚS 3450/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Drona, zastoupeného Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem se sídlem Riegrova 17, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, č. j. 25 Cdo 2560/2020-197, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 69 Co 182/2019-146, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 12. 2018, č. j. 15 C 7/2018-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 18 200 000 Kč. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. V daném řízení šlo o náhradu škody, kterou měla stěžovateli způsobit žalovaná Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová při výkonu advokacie, když kvůli neoznámení ukončení zastupování stěžovatele Nejvyššímu soudu ve sporu stěžovatele se statutárním městem Olomouc se stěžovatel včas nedozvěděl o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé a nemohl proti němu podat ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě. Oba v záhlaví označené soudy přitom dospěly k závěru o promlčení stěžovatelova nároku marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013. Promlčecí doba totiž podle obecných soudů počala běžet dne 15. 11. 2011, kdy stěžovatel nahlédl do soudního spisu, z něhož zjistil, že bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu, a marně uplynula před dnem 22. 11. 2017, kdy byla podána stěžovatelova žaloba v nyní projednávané věci proti žalované advokátce o náhradu škody způsobené při výkonu advokacie. Nárok se podle obecných soudů promlčel bez ohledu na běh objektivní promlčecí doby, a není proto významná ani otázka, zda žalovaná stěžovatele poškodila úmyslně, kdy v takovém případě by objektivní promlčecí lhůta byla desetiletá. Krajský soud pak neshledal ani důvody, pro které by vznesená námitka promlčení ze strany žalované byla v rozporu s dobrými mravy. Neuplatnil-li stěžovatel včas své právo u soudu i s ohledem na to, že mu v dříve zahájených řízeních proti žalované nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ta byla z tohoto důvodu zastavena, pak z toho podle krajského soudu plyne, že žalovaná nezavinila marné uplynutí promlčecí doby a vznesení námitky promlčení z její strany tak není v rozporu s dobrými mravy.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto z důvodu nepřípustnosti.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. K vlastní argumentaci uvádí Ústavní soud následující.
8. V prvé řadě je nutno poznamenat, že jakkoliv stěžovatel vady, jichž se obecné soudy v jeho případě měly dopustit, konfrontuje s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, přesto však uplatněná argumentace nemá náležitý ústavněprávní rozměr. Stěžovatelova aplikace závěrů judikatury Ústavního soudu totiž není důsledná a není tak dostatečně přiléhavá.
9. To se týká hned první konkrétní námitky uvedené v ústavní stížnosti, že totiž obecné soudy náležitě nezohlednily judikaturu (zejména) Ústavního soudu týkající se posouzení eventuální nemravnosti vznesené námitky promlčení [stěžovatel v této souvislosti odkazuje kupř. na nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz] a dále nepřihlédly k jeho tvrzení, že žalovaná jako advokátka jednala s cílem jej poškodit.
10. V dané věci obecné soudy skutečně dovodily, že žalovaná pochybila, když Nejvyššímu soudu neoznámila, že v průběhu řízení před ním přestala stěžovatele zastupovat. Byť však nesprávně převzala za stěžovatele pro něj nepříznivé rozhodnutí Nejvyššího soudu, doporučeným dopisem se mu je opakovaně pokusila doručit, nicméně stěžovatel zásilky od žalované nepřebíral. Tento svůj postoj v ústavní stížnosti nevysvětluje, ba dokonce jej ani nezmiňuje. Pokud za této situace obecné soudy dovodily, že z konkrétních okolností daného případu nelze usoudit, že se žalovaná stěžovateli snažila uškodit (stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, jaký by k tomu mohla mít důvod), považuje zdejší soud tento závěr za zcela logický a přesvědčivý. Nebýt totiž postoje stěžovatele k zásilkám od žalované, o rozhodnutí Nejvyššího soudu by se dozvěděl a eventuální ústavní stížnost by tak mohl podat ve lhůtě k tomu určené.
11. Ústavní soud proto považuje za případný názor Nejvyššího soudu, že stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 548/11 není přiléhavý, neboť podle skutkových okolností vylíčených v odůvodnění tohoto nálezu advokát svému tehdejšímu klientovi lhal o stavu řízení a tím mu znemožnil podat opravný prostředek. Když se pak na něm klient domáhal náhrady škody, obecné soudy - podle Ústavního soudu nesprávně - uznaly advokátovu námitku v podobě tvrzeného promlčení. V nyní posuzovaném případě však nebylo podle Ústavního soudu vznesení námitky promlčení ze strany žalované projevem zneužití práva, neboť pro okolnosti popsané shora žalovaná - byť podle soudů ve výkonu advokacie skutečně pochybila - nezpůsobila, že by stěžovatel nemohl podat proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost.
12. Namítá-li stěžovatel, že okresní soud opomněl vypořádat, proč neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy vyžádáním soudních spisů, které byly soudem založeny a vedeny v řízeních, jež byla pro nezaplacení soudního poplatku ze strany stěžovatele (poté, co nebyl od jejich hrazení osvobozen) zastavena, pak ani tato námitka není podle Ústavního soudu důvodná. Okresní soud (srov. k tomu odst. 11 odůvodnění jeho rozsudku) zjevně vycházel z toho, že nezaplacením soudního poplatku stěžovatel zabránil řádnému pokračování v řízení a proto se promlčecí doba ve vztahu ke stěžovatelem opakovaně zahajovaným řízením nestaví (srov. k tomu v podrobnostech judikatura odkazovaná Nejvyšším soudem v jeho usnesení, k jejíž aplikaci se stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji nevyjadřuje).
13. Vzhledem k předmětu řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (tzn. žaloba na náhradu škody), Ústavní soud nemohl posuzovat, proč obecné soudy nevyhověly předchozím dvěma žádostem stěžovatele o osvobození od soudních poplatků (vyhověly až žádosti třetí) a nemůže tak ani hodnotit, zda-li bylo z tohoto úhlu pohledu rozhodnutí obecných soudů nepředvídatelné. Pokud se totiž stěžovatel domníval, že rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků byla v předchozích řízeních nesprávná, mohl je napadnout příslušnými opravnými prostředky. Ústavnímu soudu v této fázi řízení nepřísluší, aby na základě stěžovatelova východiska, že v nyní posuzovaném řízení od placení soudního poplatku osvobozen byl, bez dalšího předjímal, že se tak mělo stát již k předchozím žádostem stěžovatele a ve formálně a procesně jiných řízeních.
14. Z vypořádání shora uvedených stížnostních námitek konečně podle Ústavního soudu vyplývá, že ve stěžovatelově věci nepochybil ani Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti jeho dovolání. Krajský soud se totiž neodchýlil od judikatury (zejména Ústavního soudu), vztahující se k posouzení námitky promlčení jako nemravné a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání neodmítl formalisticky jen proto, že by od stěžovatele vyžadoval přesnou citaci svých rozhodnutí, která krajský soud neměl respektovat. Jak již bylo uvedeno, ani podle Ústavního soudu se ve věci stěžovatele nevyskytují opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, ani zde není zjistitelné nesprávné posouzení námitky promlčení, která by měla být podle stěžovatele nemravná.
15. Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími žádná základní práva, svobody ani ústavněprávní principy porušeny nebyly. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu