ECLI:CZ:US:2021:3.US.3487.20.1
sp. zn. III. ÚS 3487/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Dušana Daniela, zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. 26 Cdo 2035/2020-449, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020 č. j. 4 Co 48/2018-332 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2017 č. j. 21 Co 387/2015-290, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a 1) Ivany Hladíkové a 2) Jiřího Erbena, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podávají následující zjištění. Stěžovatel podal u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žalobou pro zmatečnost, kterou napadal rozsudek téhož soudu ze dne 18. 11. 2015 č. j. 21 Co 387/2015-149. Tímto rozhodnutím krajský soud potvrdil meritorní výrok rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 1. 2015 č. j. 56 C 38/2014-113, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 500 000 Kč.
3. V žalobě pro zmatečnost stěžovatel namítal, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, jelikož nebyl předvolán k soudním jednáním a současně uvedl, že okresní soud nebyl k řízení místně příslušný. V průběhu řízení o žalobě pro zmatečnost stěžovatel podáním ze dne 31. 12. 2015 doplnil, že ho jeho právní zástupce advokát JUDr. Jiří Slezák (dále též jen "advokát") nevyrozuměl o soudních jednáních a navrhl, aby soud provedl jeho výslech. V podání ze dne 14. 8. 2017 naproti tomu tvrdil, že ho v nalézacím řízení advokát vůbec nezastupoval a dožadoval se provedení znaleckého posudku o pravosti jeho podpisu na předložené plné moci. Současně stěžovatel navrhl, aby krajský soud provedl důkaz obsahem advokátního spisu a posoudil, zda postup advokáta byl v souladu se stavovskými předpisy.
4. Krajský soud žalobu pro zmatečnost napadeným rozhodnutím zamítl. Ze svědecké výpovědi advokáta JUDr. Jiřího Slezáka vyplynulo, že ten se stěžovatelem jednal osobně, potvrdil dále, že podpis na plné moci je vlastnoručním podpisem stěžovatele, a že ho skutečně sám zastupoval v řízení před okresním soudem a krajským soudem. Zmocněnec první vedlejší účastnice v návaznosti na tuto svědeckou výpověď dodal, že advokát stěžovatele byl předmětným soudním jednáním přítomen a hájil v nich zájmy stěžovatele. Ze soudního spisu krajský soud zjistil, že se právní zástupce stěžovatele osobně účastnil rovněž odvolacího jednání dne 18. 11. 2015, při němž byl vyhlášen zmatečnostní žalobou napadený rozsudek. Další důkazní návrhy stěžovatele krajský soud provést odmítl.
5. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že stěžovatel ve svých podáních nejprve potvrzoval, že byl v řízeních zastoupen advokátem, přičemž jeho pozdější tvrzení o opaku je nevěrohodné a "vedené toliko snahou prodlužovat řízení o zmatečnostní žalobě... patrně nesprávnou snahou oddálit okamžik, kdy bude podle pravomocného a vykonatelného rozsudku soudu žalobcům přiznané právo exekučně vymáháno". Pokud jde o námitku stěžovatele, že mu nebyla doručována předvolání na soudní jednání, popř. že ho advokát o písemnostech soudů neinformoval, krajský soud odkázal na §50b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Z něj jasně vyplývá, že je-li účastník řízení zastoupen advokátem (udělil-li stěžovatel procesní plnou moc), doručuje soud své písemnosti prostřednictvím advokáta, nikoliv přímo stěžovateli. Krajský soud dále dodal, že advokát bezpochyby předal stěžovateli i samotné rozhodnutí krajského soudu, což vyplývá již z včasného podání žaloby pro zmatečnost proti tomuto rozhodnutí stěžovatelem. Platí navíc, že pro první posouzení věci je zcela nerozhodné, zda advokát informoval stěžovatele o všech procesních úkonech, neboť jde čistě o vztah mezi nimi. Namítá-li dále stěžovatel místní nepříslušnost okresního soudu, nemůže jít o zmatečnostní vadu podle §229 o. s. ř. Nelze rovněž přehlédnout, že tuto námitku stěžovatel vznesl již v řízení před okresním soudem, který ji pro opožděnost zamítl. Byla-li otázka místní příslušnosti pravomocně vyřešena, nemohl být podle krajského soudu stěžovatel odejmut svému zákonnému soudci.
6. Výrok krajského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost na základě stěžovatelem podaného odvolání potvrdil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") a pouze změnil jeden z výroků o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud uvedl, že skutková zjištění krajského soudu považuje za dostačující a ztotožňuje se rovněž s právním posouzením věci. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu doplnil pouze v tom směru, že změnil-li následně stěžovatel tvrzený důvod zmatečnosti spočívající v absenci jeho zastoupení advokátem, šlo v daném případě podle §232 odst. 2 o. s. ř. o důvod uplatněný opožděně.
7. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Uvedl, že právní názor vrchního soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž musí být z žaloby pro zmatečnost zřejmé nejen to, který z důvodů zmatečnosti podle §229 odst. 1 až 4 o. s. ř. byl uplatněn, ale současně musí být i nepochybné, v jakém konkrétním protiprávním stavu či postupu je důvod zmatečnosti spatřován. Platí rovněž, že při posuzování opodstatněnosti žaloby pro zmatečnost může soud vzít v úvahu jen takové skutečnosti zakládající některý z důvodů zmatečnosti, které byly uplatněny ve včasné žalobě, popř. v dodatečném podání, učiněném ještě dříve, než uplynuly lhůty k žalobě pro zmatečnost. K opožděně uplatněným důvodům zmatečnosti soud nepřihlíží (§232 odst. 2 o. s. ř.). Vrchní soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, "posoudil-li okolnosti vylíčené v podání ze dne 14. 8. 2017 jako nový, avšak opožděně uplatněný, důvod zmatečnosti, k němuž proto nelze přihlédnout". Podle Nejvyššího soudu "není na místě dovolatelova námitka, že podáním ze dne 14. 8. 2017 již uplatněný důvod zmatečnosti pouze konkretizoval. Ostatně včas uplatněné tvrzení, že jej jeho advokát nevyrozuměl o nařízených jednáních a doručovaných písemnostech již z logiky věci nelze upřesnit tím, že advokátem ani zastoupen nebyl; takto vedle sebe postavené okolnosti si totiž zjevně odporují". Ve vztahu k další námitce, týkající se rozhodování místně nepříslušným soudem, stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvádí-li dále stěžovatel skutkové námitky, ty nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a o. s. ř). Pokud jde o vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i o vady uvedené v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., k těm Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné, přičemž tyto vady samy o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvádí, že řízení, jehož výsledkem bylo zmatečnostní žalobou napadené rozhodnutí, "proběhlo bez jeho účasti a byl zastupován advokátem, jehož k zastupování nezmocnil a tento advokát, ať už došlo k jeho angažování ve sporu jakkoli, ho o průběhu řízení neinformoval. S ohledem na nedostatek řádné plné moci v procesním spise nelze zamezení v přístupu k soudu redukovat na vztah mezi advokátem a klientem, když navíc žádný takový vztah prokázán nebyl". Soudům též vytýká "přepjatý formalismus, kdy je bazírováno na zcela konkrétním vymezení důvodu zmatečnosti, byť je pochopitelné, že stěžovatel řešil situaci, kterou si sám mohl jen stěží vysvětlit, a konkretizace byla velmi obtížná a mohla odpovídat jen stupni poznání o průběhu věci, který lze oprávněně na účastníku požadovat".
9. Soudy musejí podle stěžovatele připustit určitou modifikaci tvrzeného důvodu zmatečnosti, je-li "důvod jako takový zachován". Stěžovatel dále namítá, že je nesprávně používáno "odkazu na logiku věci, kdy podle Nejvyššího soudu včas uplatněné tvrzení, že jej jeho advokát nevyrozuměl o nařízených jednáních a doručovaných písemnostech, nelze upřesnit tím, že advokátem ani zastoupen nebyl, neboť takto vedle sebe postavené skutečnosti si zjevně odporují.... Je nepochybné, že soud s JUDr. Slezákem jednal jako s právním zástupcem stěžovatele. Procesně tedy byl (byť nesprávně) JUDr. Slezák právním zástupcem stěžovatele. Fakticky jím ovšem bez pochybností nebyl... Pro koho tedy vlastně JUDr. Slezák právní službu (dá-li se to takto nazvat) vykonával, je nezodpovězenou otázkou... Pokud byla podána včas žaloba pro zmatečnost, rozhodně to samo o sobě nesvědčí pro skutečnost, že JUDr. Slezák stěžovatele řádně informoval o průběhu věci, neboť informace mohl obdržet stěžovatel od jiné osoby, která byla ve spojení s JUDr. Slezákem.".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a jako takový může zasáhnout do činnosti ostatních orgánů státní moci pouze tehdy, jsou-li porušena ústavně zaručená práva stěžovatele [srov. např. nález ze dne 11. 12. 1996 sp. zn. II. ÚS 281/95 (N 137/6 SbNU 507)]. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti obecných soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
12. Ústavní stížnost stěžovatele je pouhou polemikou se závěry soudů a s výkladem §232 odst. 2 o. s. ř. K tomu je třeba podotknout, že Ústavní soud v obecné rovině není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)].
13. Je třeba uvést, že ústavní stížnost neobsahuje v zásadě žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci - za tu přitom nelze považovat pouhý odkaz na příslušný článek Listiny, resp. Úmluvy (srov. "část III. porušení ústavních práv stěžovatele" o rozsahu zhruba půl strany). Ústavní soud již v usnesení ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 1531/16 fakticky aproboval judikaturu Nejvyššího soudu použitou též ve věci stěžovatele, když se ztotožnil s tím, že zmatečnostní důvod je třeba v žalobě "uvést nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 1 až 4 o. s. ř. byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem (v jakém konkrétním protiprávním stavu nebo postupu) je spatřován ..., přičemž důvod zmatečnosti může být měněn - jak vyplývá z ustanovení §232 odst. 2 o. s. ř. - jen po dobu trvání lhůty k žalobě pro zmatečnost" (bod 14 uvedeného usnesení). Ani v případě stěžovatele nepovažuje Ústavní soud tento výklad za jakkoliv nepřiměřený, natož protiústavní. Změna důvodu zmatečnosti učiněná podáním ze dne 14. 8. 2017 nemůže z důvodů shrnutých již v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, představovat pouhou konkretizaci dříve uplatněného důvodu spočívajícího v tvrzení jisté formy pasivity zvoleného advokáta.
14. Na výše uvedeném nic nemění ani v ústavní stížnosti uplatněná námitka stěžovatele, že "pokud byla podána včas žaloba pro zmatečnost, rozhodně to samo o sobě nesvědčí pro skutečnost, že JUDr. Slezák stěžovatele řádně informoval o průběhu věci, neboť informace mohl obdržet stěžovatel od jiné osoby, která byla ve spojení s JUDr. Slezákem", tím spíše, když stěžovatel to uvádí v hypotetické rovině ("mohl obdržet") a bez bližších informací či jakýchkoliv podkladů, které by k ústavní stížnosti přiložil.
15. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, z jakých ustanovení právních předpisů vycházely, řádně vysvětlily, jaké právní závěry z nich plynou a ty nejsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 (N 181/38 SbNU 449)]. Jak je patrné již z rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí, krajský soud i vrchní soud se s námitkami stěžovatele dostatečným způsobem vypořádaly. Z dostatečně a logicky odůvodněného usnesení Nejvyššího soudu pak vyplývají jasné zákonné důvody pro odmítnutí dovolání, pročež Ústavní soud vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu dále nepřezkoumává (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20), když nevykazuje žádné rysy protiústavnosti.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu