ECLI:CZ:US:2021:3.US.3506.20.1
sp. zn. III. ÚS 3506/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Dušila, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. 26 Cdo 2177/2020-102, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2019 č. j. 6 Cmo 126/2018-74, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. ledna 2020 č. j. 6 Cmo 126/2018-91, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2017 č. j. 13 Cm 65/2017-48, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Stěžovatel (navrhovatel) se postupem podle §1209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), domáhal určení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků X (vedlejšího účastníka řízení), jehož je členem.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 13 Cm 65/2017-48 návrhy stěžovatele na určení neplatnosti usnesení shromáždění vedlejšího účastníka řízení ze dne 26. 10. 2016 o schválení výtahů podle nových stanov ze dne 26. 10. 2016 a na zákaz jednání podle stanov ze dne 26. 10. 2016 ohledně schválení výtahů zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 9. 2019 č. j. 6 Cmo 126/2018-74, ve znění usnesení ze dne 21. 1. 2020 č. j. 6 Cmo 126/2018-91, rozhodnutí krajského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oproti názoru krajského soudu dovodil, že rozhodnutí shromáždění přijaté dne 26. 10. 2016 ohledně výstavby výtahů je neplatné, nicméně k vyslovení jeho neplatnosti nepřistoupil s odkazem na §260 odst. 1 obč. zák. K tomu podotkl, že záměr vybudovat výtahy byl dlouhodobý a samotné rozhodnutí bylo přijato při respektování principu demokracie (většinou vlastníků) a nepřiměřeně nezasahovalo do práv přehlasovaného stěžovatele.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2020 č. j. 26 Cdo 2177/2020-102 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť vrchní soud rozhodl v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka (otázka možné aplikace §260 odst. 1 obč. zák. v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek) byla posouzena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že právní úprava společenství vlastníků neobsahuje ustanovení obdobné §260 odst. 1 obč. zák., ale jeho použití nevylučuje, a to ani v řízení podle §1209 odst. 1 obč. zák. Prostřednictvím §1221 obč. zák. se tak §260 obč. zák. použije přiměřeně i v poměrech společenství vlastníků, neboť i v tomto případě je vhodné dát přednost při porušení zákona nebo stanov s méně závažnými následky zájmu společenství před individuálním zájmem vlastníka jednotky, nebo ochraně práv třetích osob nabytých v dobré víře.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Podrobně rekapituluje obsah napadaných rozhodnutí a svoji vlastní argumentaci, kterou uplatňoval již v průběhu řízení. Domnívá se, že do působnosti společenství vlastníků nenáleží rozhodování o změně dokončené stavby (nové vybudování výtahů), nýbrž je nutný postup podle §1163 obč. zák. a případné uzavření smlouvy o výstavbě či jiný zákonem předvídaný postup. Dále namítá, že k přijetí usnesení o schválení vybudování výtahů byl nutný souhlas všech členů společenství vlastníků. Podle stěžovatele nelze provádět opravu takové společné části domu, která neexistuje a navíc šlo o takové stavební úpravy, jimiž se mění vnitřní uspořádání domu, a proto nebylo možno postupovat podle příslušného ustanovení stanov [čl. VI. Bod 8, písm. f)] schválených ten samý den. Nesouhlasí s tím, že by se v poměrech společenství vlastníků mohl aplikovat §260 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení je z pohledu použité terminologie zákonodárcem a při využití všech výkladových metod jednoznačně aplikovatelné pouze v prostředí korporací majících právní formu spolku. Podle stěžovatele neměl vrchní soud přistupovat k ochraně zájmů spolku. Přijatým usnesením společenství vlastníků došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele i do jeho užívacích práv ke společným částem a pozemku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s aplikací §260 odst. 1 obč. zák. na rozhodování shromáždění společenství vlastníků. Z pohledu stěžovatelem uplatněné argumentace nelze přehlédnout, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje právní závěry, které vyslovily obecné soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví, jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
10. Možnosti použití §260 obč. zák. týkající se určení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku i v poměrech rozhodování společenství vlastníků zodpověděl Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře (srov. Nejvyšším soudem uváděná usnesení ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 26 Cdo 1657/2018 nebo ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. 27 Cdo 4639/2018 a další). Z toho je zjevné, že k této problematice existuje ustálená judikatura a stěžovatel se ji snaží změnit, avšak bez potřebné relevantní argumentace. Je přitom primárně věcí Nejvyšší soudu, jako vrcholného orgánu soudní moci, aby zaujímal stanovisko k určitým právním otázkám. Rozhodnutí Nejvyšší soudu, byť je poměrně stručné, vyhovuje i dalším náležitostem kladeným judikaturou Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí a Ústavní soud vůči němu nemá žádné výhrady.
11. K výše uvedenému Ústavní soud dále doplňuje, že §260 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (v daném případě posouzení závažnosti právních následků pro stěžovatele a posouzení zájmů společenství vlastníků hodných právních ochrany). V případě norem s tzv. relativně neurčitou hypotézou se otevírá poměrně široký prostor pro obecné soudy, aby věc posoudily na základě vlastní úvahy s ohledem na jedinečné okolnosti jimi posuzovaného případu. Jakkoli jejich uvážení nesmí obsahovat prvky libovůle, přezkum daného uvážení Ústavním soudem s ohledem na výše popsané postavení tohoto soudu je v principu možný pouze z procesního hlediska (resp. z hlediska principů řádného procesu), tedy zda obecné soudy svůj postup řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, což bylo v nyní posuzovaném případě bezezbytku naplněno. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s věcným posouzením, tak není z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti právně významná, stejně tak jako eventualita, že by se toto posouzení jevilo Ústavnímu soudu jako nesprávné.
12. V dané věci obecné soudy shledaly, že sice při přijímání rozhodnutí společenstvím vlastníkům došlo k porušení zákona (o vybudování výtahů se nemohlo hlasovat podle nových stanov), avšak toto pochybení na jedné straně nemělo pro stěžovatele závažné právní důsledky (právní postavení stěžovatele včetně výše příspěvků placených do fondu oprav se pro něj nemění; hodnota jeho bytové jednotky se vybudováním výtahů, i když by se jednotka nacházela v přízemí, zvýší), na straně druhé bylo z důvodu zájmu spolku neplatnost rozhodnutí nevyslovit (záměr na vybudování výtahů byl záměrem dlouhodobým a nešlo tedy o excesivní rozhodování; rozhodnutí bylo přijato při respektování principu demokracie; argumenty stěžovatele nemohly převážit nad zájmem ostatních vlastníků zvýšit komfort života). Obecné soudy (v daném případě tedy vrchní soud) tak postupovaly při rozhodování v mezích daných mu pro jeho uvážení §260 odst. 1 obč. zák. Jeho rozhodnutí bylo řádně odůvodněno a Ústavní soud neshledal žádný důvod pro případný kasační zásah.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu