ECLI:CZ:US:2021:3.US.3514.20.1
sp. zn. III. ÚS 3514/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Talajové, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56 Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 25 Co 278/2019-144 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 9. května 2019 č. j. 10 C 115/2018-118, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank, a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") bylo určeno, že je vůči vedlejší účastnici jako žalobkyni právně neúčinná darovací smlouva, jejímž předmětem bylo darování v tomto rozhodnutí specifikovaného nemovitého majetku dlužnicí, Jitkou Talajovou (dcera stěžovatelky), žalované stěžovatelce; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k tomu, že s ohledem na okolnosti předmětného převodu šlo o tzv. zkracovací úkon podle §589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zakládající aktivní legitimaci vedlejší účastnice k podání žaloby o neúčinnost darovací smlouvy. S tvrzeními stěžovatelky, že bylo namístě použití výjimky podle §591 písm. d) občanského zákoníku, tedy že se vedlejší účastnice neúčinnosti dovolat nemohla, neboť šlo o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, se neztotožnil.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, především před okresním soudem a krajským soudem. Nesouhlasí se způsobem, jakým tyto soudy hodnotily provedené důkazy, a rozporuje zejména jejich závěr o nenaplnění podmínek pro použití výjimky z neúčinnosti předmětného darování. Soudy provedené dokazování stěžovatelka považuje za nedostatečné a poukazuje též na to, že mělo být vyhověno jejímu návrhu na provedení znaleckého posudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění předpokladů pro projednání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však nepřípustná.
7. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka využila svého práva podat proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, rozhodnutí o něm však již svou ústavní stížností nenapadla. Jeho zrušení nenavrhla v petitu ústavní stížnosti (přiložená plná moc zmocnění pro advokáta v tomto směru též neobsahuje) a nijak s ním nepolemizuje ani v jejím odůvodnění. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti v záhlaví uvedeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu, přičemž taková situace představuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. V případech, kdy byl mimořádný opravný prostředek řádně podán, totiž platí, že je nezbytné napadnout ústavní stížností také rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť případná náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže nastat v případech, ve kterých z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Kdyby tak učinil, podané ústavní stížnosti případně vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 234/18, ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1789/16 nebo ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 1170/08).
11. Nad rámec uvedeného lze dodat, že zrušení napadených rozhodnutí by pravděpodobně stěžovatelka nemohla úspěšně docílit ani v případě, že by rozhodnutí o dovolání ústavní stížností napadla. Nebylo by totiž možno pominout, že Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, konkrétně pro absenci vymezení předpokladů jeho přípustnosti. V takovém případě, byl-li by Ústavním soudem postup Nejvyššího soudu shledán správným, měl by tento závěr zároveň nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu. Předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je totiž předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost; v daném kontextu by proto bylo třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno, a ústavní stížnost v části, v níž by směřovala proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu, by bylo nutno považovat rovněž za nepřípustnou (srov. např. usnesení ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 332/19 a ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jelikož bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto neprodleně (doručena byla dne 17. 12. 2020), Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
JUDr. Radovan Suchánek, v.r.
soudce zpravodaj