ECLI:CZ:US:2021:3.US.3517.20.1
sp. zn. III. ÚS 3517/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EXIMET, s.r.o., sídlem Hrabákova 1978, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Polesným, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2020, č. j. 23 Cdo 2531/2020-179, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 11. 2019, č. j. 27 Co 263/2019-108, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 4. 2019, č. j. 110 C 27/2017-79, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo údajně porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se navíc v její věci dopustily libovůle v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po žalované společnosti BV Elektronik s.r.o. zaplacení částky 147 178 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s tvrzením, že na základě ústní dohody pro žalovanou prováděla služby při získávání zákazníků na odběr zboží. Za poslední realizovanou službu však žalovaná stěžovatelce nezaplatila. K zamítnutí žaloby okresní soud přistoupil po provedeném dokazování s tím, že stěžovatelka sice skutečně oslovila žalovanou s poptávkou na zaslání cenové nabídky pro jejího eventuálního zákazníka (společnost PPA Energo s.r.o.), ale až dne 19. 11. 2015, tedy poté, co již sama společnost PPA Energo s.r.o. oslovila přímo se stejnou poptávkou žalovanou, a to emailem dne 12. 11. 2015. Stěžovatelka tak podle okresního soudu neprokázala své tvrzení, že jí za zprostředkování realizovaného obchodu pro žalovanou náleží jí požadovaná provize, neboť v tomto směru neunesla důkazní břemeno.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Okresní soud podle krajského soudu provedl dokazování dostatečné pro získání objektivního závěru, z něhož učinil odpovídající skutková zjištění a věc následně po právní stránce správně posoudil. Okresní soud přesvědčivě a srozumitelně odůvodnil závěr o tom, proč stěžovatelce nesvědčí právo na zaplacení v žalobě požadované částky a krajský soud se se závěry okresního soudu v tomto směru ztotožnil. Pro případný úspěch stěžovatelky v řízení bylo nezbytné, aby prokázala, že žalovaná realizovala obchod, za něj měla stěžovatelce náležet provize, toliko z důvodů zprostředkovatelské činnosti stěžovatelky. To však stěžovatelka přes poučení soudem neprokázala. Naopak důkazy provedenými v průběhu řízení před okresním soudem bylo najisto postaveno, že žalovaná byla oslovena přímo společností PPA Energo s.r.o., a to minimálně týden před tím, než byla žalovaná stěžovatelkou informována o poptávce ze strany jmenované společnosti. V době, kdy stěžovatelka žalované uvedenou informaci poskytla, již zaměstnanci žalované na zakázce pro společnost PPA Energo s.r.o. pracovali a i podle krajského soudu tak lze bez důvodných pochybností uzavřít, že daný obchod nebyl stěžovatelkou zprostředkován a tudíž jí právo na úhradu v žalobě uvedené částky jako požadované provize nesvědčilo.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelka nevymezila otázku, která by zakládala jeho přípustnost, když samotná stěžovatelkou tvrzená existence opomenutého důkazu přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu založit nemohla.
5. Ústřední námitkou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích vůbec nevypořádaly se stěžovatelkou předkládaným emailem ze dne 11. 5. 2017, z něhož údajně mělo vyplývat, že žalovaná provizi stěžovatelky za shora specifikovaný obchod uznala, byť navrhovala její snížení. Z toho podle stěžovatelky vyplývá, že se podílela na zprostředkování předmětné zakázky. Pokud proto obecné soudy uvedený email ve svých rozhodnutích vůbec nezmiňují a neuvádějí, jak se s tímto důkazem vypořádaly, pak jde o opomenutý důkaz [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 245/2004 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/]. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak podle stěžovatelky nejsou srozumitelná a jsou vnitřně rozporná.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. K tomu je nutno vysvětlit, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Jak vyplývá z výše provedené rekapitulace, ústřední a v podstatě jedinou námitkou stěžovatelky je tvrzený soudy opomenutý důkaz, tedy email, z něhož stěžovatelka dovozuje, že sama žalovaná přičinění stěžovatelky na získání zakázky uznala. K tomu je však nutno uvést, že v odůvodnění rozsudku okresního soudu (odst. 15) je zmíněno, že pokud žalovaná uvedenou provizi stěžovatelky zpočátku částečně uznávala, šlo o omyl, neboť zakázka byla dohodnuta bez přičinění stěžovatelky. Stěžovatelka se proto mýlí, pokud se domnívá, že obecné soudy jí předestřený důkaz nijak nezohlednily a vůbec se s ním nevypořádaly.
11. Není proto pravdou, že by napadená soudní rozhodnutí nebyla přesvědčivá, resp. že se tyto soudy dopustily pochybení setrvale označovaného jako "opomenutý důkaz". Odkazy stěžovatelky na judikaturu týkající se přesvědčivosti odůvodnění soudního rozhodnutí nebo opomenutých důkazů proto v této konkrétní věci nemají žádnou ústavněprávní relevanci.
12. Nad tento rámec Ústavní soud poznamenává, že i kdyby ke stěžovatelkou tvrzenému opomenutí důkazu skutečně došlo, pak nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a už proto nemůže - jaksi automaticky - vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Doktrína i judikatura v této souvislosti zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Specifické ústavní právo však není bez dalšího porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení sp. zn. II. ÚS 2288/19 ze dne 6. 8. 2019]. V dané věci ovšem byl i podle Ústavního soudu shromážděn dostatek důkazů odůvodňující závěr, že stěžovatelka se na shora specifikované zakázce nepodílela.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu