ECLI:CZ:US:2021:3.US.3531.20.1
sp. zn. III. ÚS 3531/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020, č. j. 100 Co 74/2020-644, ve spojení s rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 100 Co 74/2020-653, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, jakož i základních práv jeho nezletilých dětí, zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilých synů V. a V., jejichž matkou je J. V. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 42 Nc 245/2017-482, svěřil Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") oba nezletilé pro dobu za trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu do péče matky (výrok I. a III.). Stěžovateli uložil povinnost přispívat počínaje dnem 1. 2. 2020 a dnem právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilého V. částkou 4 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého V. rovněž částkou 4 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výroky II. a IV.). Okresní soud udělil za stěžovatele souhlas s umístěním obou nezletilých do mateřské školy a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V. - VIII.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem, č. j. 100 Co 74/2020-644, změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. tak, že svěřil nezletilé pro dobu za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství do střídavé péče rodičů tak, že v péči stěžovatele budou nezletilí - zjednodušeně řečeno - po dobu pěti dní v 14denním cyklu (výrok II.). Současně změnil výroky II. a IV. rozsudku okresního soudu týkající se výživného, rozhodl o dlužném výživném (výrok III.) a zrušil výrok VII. v části týkající se udělení souhlasu za stěžovatele s umístěním nezletilého V. do mateřské školy, přičemž řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.).
5. Po vyhlášení shora uvedeného rozsudku krajský soud zjistil, že opomněl rozhodnout o výživném pro dobu po rozvodu manželství rodičů, a proto vydal dle ustanovení §166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů doplňující rozsudek ze dne 19. 10. 2020, č. j. 100 Co 74/2020-653, jímž změnil rozsudek okresního soudu ve výroku IV. tak, že počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství rodičů je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilého V. částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého V. částkou 3 500 Kč měsíčně a matka je povinna přispívat na výživu nezletilého V. částkou 1 200 Kč měsíčně a na výživu nezletilého V. částkou 1 000 Kč měsíčně (výrok VII.).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými závěry krajského soudu nesouhlasí, přičemž předkládá v podstatných rysech obdobnou argumentaci jako v průběhu předchozího řízení. Uvádí, že odvolací soud závěr o asymetrické střídavé péči dostatečně neodůvodnil. Zopakoval, že výchovné uspořádání na počátku rozpadu vztahu rodičů nastavila jednostranně matka a stěžovateli, který se tak dostal do slabšího postavení, nezbylo, než na toto uspořádání přistoupit. Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy nebyly prokázány žádné konkrétní skutečnosti, které by bránily svěření nezletilých do symetrické střídavé péče obou rodičů.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým synům.
9. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné především předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť předkládá pouze námitky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s konkrétními důvody, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých synů, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud připomíná, že za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Rovněž prizmatem těchto kritérií, na něž ostatně odkázal již krajský soud, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud vzal tyto požadavky dostatečně do úvahy a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, rozhodl o asymetrické střídavé péči v poměru 9:5 ve 14-denním cyklu, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
13. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud při rozhodování kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
14. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že krajský soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při změně rozhodnutí okresního soudu, přičemž objasnil, proč je ve vztahu k nezletilým žádoucí jejich svěření do asymetrické střídavé péče, a tedy nikoliv jejich svěření do výlučné péče matky, jak rozhodl okresní soud. Krajský soud byl veden snahou posílit podíl stěžovatele na faktické péči o nezletilé, zdůraznil, že zde není dán důvod, proč by nezletilí měli být svěřeni do výlučné péče matky, umožnil stěžovateli kontakt s nezletilými i v době, kdy jsou v péči matky, resp. stanovil rovnoměrnou péči v době školních prázdnin. Na těchto závěrech neshledává Ústavní soud vzhledem ke shora postulovanému rezervovanému přístupu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech nic, co by mělo iniciovat jeho případný kasační zásah.
15. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, když dospěl k závěru, že prozatím nejsou dány podmínky pro širší harmonogram střídavé péče. Stěžovatel se se závěry krajského soudu neztotožňuje, což však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.
16. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost rozšíření stávajícího režimu střídavé výchovy u nezletilého není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů", což ostatně potvrdil i krajský soud, jenž hovoří o prozatímnosti nerovnoměrné péče rodičů. Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým nezletilým dětem, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu