ECLI:CZ:US:2021:3.US.3539.20.1
sp. zn. III. ÚS 3539/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Patrika Berga, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 23 Cdo 2261/2020-344, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Pojišťovna Patricie a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 12. 2020, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Dne 1. 7. 2012 došlo k vykradení automobilu FIAT DUCATO Maxi. Pojištění tohoto vozidla bylo předmětem pojistné smlouvy, kterou stěžovatel jako pojistník uzavřel dne 18. 6. 2012 s vedlejší účastnicí (pojišťovnou) jako pojistitelkou. Na základě této smlouvy pak uplatnil vůči vedlejší účastnici nárok na zaplacení částky, která měla odpovídat vzniklé škodě, a pojišťovnou mu byla vyplacena částka 68 312 Kč. Stěžovatel měl nicméně za to, že mu, s ohledem na hodnotu poškozených a odcizených věcí, vznikl nárok na zaplacení vyšší částky. Z tohoto důvodu se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 70 970 Kč s příslušenstvím.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 6. 2019 č. j. 17 C 154/2015-252 byla žaloba stěžovatele o zaplacení částky 69 806 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I) a řízení o zaplacení příslušenství z částky 1 164 Kč bylo zastaveno (výrok II), přičemž co do částky 1 164 Kč bylo řízení zastaveno samostatným usnesením již dříve. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 811 Kč (výrok III) a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 102 317,60 Kč (výrok IV). Toto rozhodnutí bylo ve výrocích I a III potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 1. 2020 č. j. 23 Co 376/2019-313 a ve výroku IV změněno tak, že výše nákladů řízení před obvodním soudem činí 97 598,60 Kč (výrok I). Současně měl stěžovatel zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 246 Kč (výrok II).
4. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že stěžovatel nebyl věcně aktivně legitimován k jejímu podání. Podle příslušného ustanovení všeobecných pojistných podmínek, které se uplatnily u předmětné pojistné smlouvy, byla oprávněnou ta osoba, které v důsledku pojistné události vznikne nárok na pojistné plnění. Nestanovil-li právní předpis nebo pojistná smlouva jinak, byl touto osobou pojištěný, tedy osoba, na jejíž život, zdraví, majetek nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se pojištění vztahuje. Z dokazování provedeného obecnými soudy vyplynulo, že vlastníkem vozidla v době pojistné události nebyl stěžovatel, nýbrž jím byla Zdeňka Hejtmánková, která byla tehdy jako vlastník a provozovatel vozidla evidována v registru silničních vozidel (byť má tento zápis jen deklaratorní povahu) a jako vlastník se v tomto období i skutečně chovala (o čemž vypovídá komunikace s Policií České republiky ohledně vykradení vozidla). Vozidlo na ni převedl stěžovatel v roce 2011 z důvodu půjčky, kterou mu poskytla spolu se svým manželem. Na tomto posouzení nemění nic ani skutečnost, že vedlejší účastnice původně jednala jako s vlastníkem vozidla právě se stěžovatelem a že mu dokonce vyplatila část požadovaného pojistného plnění. Prokázáno nebylo ani to, že by právě stěžovatel byl vlastníkem přepravovaných zavazadel.
5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 23 Cdo 2261/2020-344 jako nepřípustné, neboť žádná z uplatněných námitek nezaložila jeho přípustnost podle §237 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že v důsledku svého restriktivního přístupu odmítl jeho dovolání, aniž by se zabýval meritem věci (včetně hodnoty poškozených a odcizených věcí), čímž mělo dojít k odepření spravedlnosti. Městský soud i obvodní soud měly zase nesprávně posoudit jeho věcnou aktivní legitimaci. Otázka, kdo byl vlastníkem předmětného vozidla, nebyla podstatná pro posouzení nároku stěžovatele na pojistné plnění. Byl to totiž právě on, kdo sjednal pojistní smlouvu a hradil ročně pojistné v nemalé výši. U pojišťovny byl také veden jako vlastník vozidla. I kdyby ale posouzení nároku na této otázce skutečně záviselo, nebylo prokázáno žádné právní jednání, v jehož důsledku měl stěžovatel ještě před pojistnou událostí (např. kupní smlouva, darovací smlouva) své vlastnické právo pozbýt, resp. jej převést. Došlo pouze k přepisu v registru silničních vozidel. Stěžovatel připomíná, že vedlejší účastnice nedostatek věcné legitimace sama nenamítala a k tomuto tvrzení ji v podstatě navedl až obvodní soud, čímž byl porušen princip rovnosti účastníků řízení. Od počátku sporovala pouze výši nárokovaného pojistného ze strany stěžovatele. Částečným pojistným plněním vedlejší účastnice nárok stěžovatele na pojistné plnění fakticky uznala. Obecné soudy měly pochybit i tím, že nebyly připuštěny některé stěžovatelem navržené důkazy, zejména byl zamítnut návrh na výslech pojišťovacího zprostředkovatele, který předmětnou pojistnou smlouvu za vedlejší účastnici uzavíral, a který měl objasnit, jak uzavírání pojistných smluv a případná výplata pojistného funguje v praxi. Tento důkaz mohl svědčit jak pro stěžovatele, tak vlastně spíše pro vedlejší účastnici.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a jím přiloženými podáními a rozhodnutími obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ústavní soud předně konstatuje, že námitky stěžovatele směřují nejen vůči napadenému usnesení dovolacího soudu, ale především vůči skutkovým zjištěním a na ně navazujícím právním závěrům městského soudu a obvodního soudu. I kdyby ovšem Ústavní soud považoval z hlediska obsahu ústavní stížnosti za napadená i rozsudky těchto soudů, tato skutečnost by neměla vliv na výsledek tohoto řízení. Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel nebyl v době pojistné události vlastníkem poškozeného vozidla, se neomezoval jen na zápis v registru silničních vozidel [jehož deklaratorní povaha vyplývá z příslušných ustanovení zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb.], nýbrž mu předcházelo (v souladu s §132 občanského soudního řádu) provedení poměrně rozsáhlého dokazování opodstatňující závěr, že k převodu vlastnického práva skutečně došlo. Řádně byl zjištěn také obsah pojistné smlouvy, jakož i z ní vyplývající povinnost k pojistnému plnění pojištěnému (a nikoli pojistníkovi). Skutková zjištění obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a takovýto rozpor není dán, ani pokud jde o jejich právní hodnocení. V tomto ohledu jsou všechny relevantní úvahy popsány zejména v rozsudcích městského soudu a obvodního soudu, na jejichž odůvodnění, splňující požadavky plynoucí z §157 odst. 2 občanského soudního řádu, lze v podrobnostech odkázat a na tomto místě je není třeba blíže rekapitulovat. V návaznosti na tyto závěry pak dovolací soud posoudil stěžovatelem uplatněné námitky s tím, že v případě žádné z nich neshledal existenci některého z předpokladů přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, což v nezbytném rozsahu rovněž řádně odůvodnil.
11. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, v němž by bylo možné spatřovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Pakliže nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů toliko v rovině výkladu podústavního práva či jejich věcné správnosti. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu