ECLI:CZ:US:2021:3.US.3560.20.1
sp. zn. III. ÚS 3560/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Igora Astrejky, zastoupeného JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou, sídlem Svobodova 137/7, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 29 Cdo 921/2019-803 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2018 č. j. 12 Cmo 69/2018-744, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. listopadu 2018 č. j. 12 Cmo 69/2018-754, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Jany Komárkové a 2) Michala Škody, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel (žalobce) se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal po původní žalované Růženě Pálkové, aby mu zaplatila částku ve výši 6 100 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu ve výši 20 333 Kč, a to ze směnky vlastní, kterou měla Růžena Pálková vystavit dne 8. 2. 2011 na řad stěžovatele, znějící na směnečný peníz 6.100.000 Kč, se splatností dne 1. 9. 2011 (dále také "sporná směnka").
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 14. 11. 2011 č. j. 55 Cm 460/2011-21, ve znění usnesení ze dne 2. 11. 2017 č. j. 55 Cm 460/2011-596, návrhu vyhověl a uložil původní žalované zaplatit stěžovateli výše uvedený směnečný peníz, směnečnou odměnu a na náhradě nákladů řízení částku 466 330 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala původní žalovaná námitky, v nichž (mimo jiné) uvedla, že spornou směnku nikdy nepodepsala, dále popřela, že by jí stěžovatel poskytl jakoukoliv půjčku, stěžovateli nikdy nic nedlužila a dokonce se s ním před zahájením tohoto řízení ani neznala. V průběhu řízení o námitkách (dne 20. 4. 2015) původní žalovaná zemřela a na její místo nastoupili vedlejší účastnící řízení (stávající žalovaní), jakožto její dědicové.
4. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 55 Cm 460/2011-648 městský soud zrušil směnečný platební rozkaz v celém rozsahu (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení mezi účastníky (výrok II.), uložil stěžovateli zaplatit státu na náhradu znalečného částku 11 584 Kč (výrok III.) a rozhodl o vrácení nespotřebované části zálohy na znalečné první vedlejší účastnici řízení (výrok IV.).
5. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 12 Cmo 69/2018-744, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 2. 11. 2018 č. j. 12 Cmo 69/2018-754, rozhodnutí městského soudu ve výrocích I. a III. (první výrok) potvrdil; změnil je ve výroku II. o nákladech řízení (druhý výrok), odmítl odvolání stěžovatele proti výroku IV. rozsudku městského soudu (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok). Vrchní soud sice na rozdíl od městského soudu nedospěl k závěru o zneužití listiny s podpisem Růženy Pálkové k vytvoření sporné směnky, avšak ztotožnil se s jeho úvahou, že sporná směnka postrádá kauzu. K tomu uvedl, že řadou vzájemně propojených, časově a věcně navazujících důkazů, tvořících ucelený řetězec, bylo v řízení prokázáno, že v den, kdy měla být podle tvrzení samotného stěžovatele poskytnuta Růženě Pálkové půjčka ve výši 5 800 000 Kč a současně byla vystavena (k zajištění vrácení této půjčky) sporná směnka, pobývala Růžena Pálková na zahraniční dovolené v Chorvatské republice. V Praze v tu dobu nebyla a půjčku od stěžovatele neobdržela. Existenci jiné kauzy pak stěžovatel netvrdil.
6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2020 č. j. 29 Cdo 921/2019-803 odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž právní posouzení věci městským soudem, šlo-li o řešení otázek souvisejících s posouzením důvodnosti námitky neexistence kauzy směnky, odpovídalo ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud neměl žádné pochybnosti o tom, že ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu původní žalovaná Růžena Pálková uplatnila (mimo jiné) též výhradu neexistence kauzy směnky, jejíhož zaplacení se stěžovatel v dané věci domáhal, a soudy nižších stupňů proto nijak nepochybily, jestliže se otázkou, zda sporná směnka má kauzu, zabývaly. Námitka neexistence kauzy směnky nemůže být z povahy věci založena na jiném tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by zde pro to byl jakýkoliv důvod. V současném uplatnění námitky nepravého podpisu a neexistence kauzy nelze (bez dalšího) spatřovat "obsahový rozpor" takových námitek. Námitka neexistence kauzálního vztahu, z něhož měla směnka vzejít, totiž obsahově souvisí s námitkou, že směnka byla zfalšovaná (resp. byla podepsána pod nátlakem - nesvobodně). V situaci, kdy žalovaný důkazní břemeno o tom, že směnku nepodepsal svobodně (resp. že směnka byla zfalšována), neunese, může prokazovat, že kauza směnky neexistuje a je povinností soudu se takovou kauzální námitkou zabývat. Soudy přitom správně vycházely též z toho, že důkazní břemeno ohledně vznesené námitky tíží vedlejší účastníky řízení. Námitkami, jejichž prostřednictvím stěžovatel jednak kritizoval způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily v řízení provedené důkazy, jednak polemizoval se skutkovými zjištěními obou soudů o okolnostech souvisejících s vystavením sporné směnky a (ne)existencí její kauzy, na jejichž základě vrchní soud vybudoval (následné) právní posouzení věci (co do závěru o důvodnosti vznesené námitky), stěžovatel z obsahového hlediska neuplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, kterou stěžovatel otevřel prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění skutkových i právních závěrů vrchního soudu. Vrchní soud i městský soud dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Nejprve popisuje dosavadní průběh řízení, obsah napadených rozhodnutí a rovněž rekapituluje svoji dovolací argumentaci, s níž se obracel na Nejvyšší soud. Vrchnímu soudu vytýká, že dezinterpretoval tvrzení Růženy Pálkové ohledně kauzy směnky, když zaměnil důvody směnky s okolnostmi jejího vzniku. Stěžovatel dále namítá, že se vrchní soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, což zdůrazňoval i v dovolání a nikoliv to, jak dovodil Nejvyšší soud, že jeho dovolací námitky se týkají skutkových zjištění. V této souvislosti poukazuje na to, že v řízení byly opomenuty určité důkazy (konkrétně zejména jeho účastnická výpověď ze dne 18. 3. 2013, popř. znalecké posudky). Námitky tohoto charakteru však Nejvyšší soud odbyl konstatováním, že v řízení se soudy nemusí vypořádávat s každou jednotlivou námitkou účastníka. Stěžovatel uzavírá, že rozhodnutí soudů nestojí na uceleném argumentačním systému, přičemž nebylo možno přijmout závěr o neexistenci kauzy směnky z pouhého skutkového zjištění o pobytu Růženy Pálkové v Chorvatsku v den, který byl uveden jako den vystavení směnky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel ústavní stížností brojí jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, jednak proti potvrzujícímu rozsudku vrchního soudu s tvrzením, že ten se nevypořádal se všemi jeho námitkami, že svoje rozhodnutí vybudoval na neúplných skutkových zjištěních, když opomenul určité důkazy, které, byly-li by provedeny, by vedly k jiným zjištěním. Ústavní soud předně konstatuje, že samotná argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti spočívá v pokračující polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů. Do výkladu a aplikace podústavního práva však nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu i vrchního soudu žádné relevantní pochybení.
11. Jde-li o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud jasně, srozumitelně a poměrně podrobně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelovo dovolání nesplnilo předpoklady přípustnosti, a muselo proto být odmítnuto. Ústavní soud dále konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil.
12. Jak již Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3717/16 (N 179/86 SbNU 845), smysl dovolání spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže. O to však stěžovateli šlo, když i v dovolání mj. namítal, že nebylo možné učinit závěr o neexistenci kauzy směnky z dílčího závěru o pobytu Růženy Pálkové v Chorvatsku v den vystavení směnky.
13. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že k výše uvedenému závěru o neexistenci kauzy směnky z důvodu pobytu Růženy Pálkové mimo území České republiky v době jejího vystavení dospěl vrchní soud ve shodě s městským soudem na základě dostatečně provedeného dokazování (viz důkazy svědeckou výpovědí Jindřicha Svobody, kopií potvrzení o ubytování, účastnickou výpovědí Růženy Pálkové aj.). Tato zjištění se pak stěžovateli v řízení před městským soudem zpochybnit nepodařilo, když stěžovatelem navržení svědkové k prokázání tvrzení o poskytnutí půjčky si předvolání k podání svědecké výpovědi nepřevzali a stěžovateli se jejich účast na jednání zajistit nepodařilo ani jiným způsobem, pročež od provedení těchto jím navrhovaných důkazů upustil. V řízení byly zohledněny i účastnické výpovědi stěžovatele, avšak soudy z nich nevyvodily závěry, které by odpovídaly představám stěžovatele. Tato skutečnost však opodstatněnost ústavní stížnosti nikterak nezakládá. Jak již Ústavní soud mnohokrát vyslovil, není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. K zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod při hodnocení důkazů obecnými soudy dochází pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci. Naznačený extrémní nesoulad v nyní projednávané věci nenastal.
14. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu konečně nemohla být ani námitka, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť soudy v odůvodnění nereagovaly na všechny stěžovatelem v průběhu řízení vznesené argumenty a námitky. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že principům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neodporuje, když rozhodující soud podrobně nereaguje na každý jednotlivý projev nesouhlasu účastníka, jestliže přitom dostojí povinnosti vypořádat se se všemi námitkami pro řízení relevantními; z odůvodnění musí být zřejmé, z jakého důvodu nemůže obstát účastníkem uplatněná argumentace (shodně např. usnesení ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 3968/17 nebo usnesení ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 706/16 a další). Jak již bylo uvedeno výše, vrchní soud i Nejvyšší soud svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily a je z nich naprosto zřejmé, která skutková zjištění vzaly za základ pro svá rozhodnutí a jaké právní závěry z nich učinily.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu