ECLI:CZ:US:2021:3.US.3571.20.1
sp. zn. III. ÚS 3571/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Posoldy, zastoupeného Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem Občanská 1115/16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 20 Cdo 2498/2020-381, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebylo v obdobných věcech rozhodováno stejně (bylo tedy podle stěžovatele porušeno jeho legitimní očekávání) a Nejvyšší soud nedodržel svou povinnost napadené rozhodnutí řádně odůvodnit.
2. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 17. 7. 2018, č. j. 69 Nc 150/2001-316, zastavil exekuci na majetek stěžovatele jako povinného v části, v níž byla prováděna prodejem movitých věcí (včetně spoluvlastnického podílu stěžovatele na movitých věcech) zastavil (výrok I) a současně zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce v části, v níž je exekuce prováděna srážkami ze mzdy stěžovatele (výrok II), stejně tak jako zamítl návrh stěžovatele na úplné zastavení exekuce (výrok III). Městský soud rovněž uvedl, že součástí příjmů stěžovatele je i nepeněžitý příjem ve výši 3 548 Kč za používání služebního vozidla k soukromým účelům. Stěžovatel je tedy v tomto ohledu v exekuci zvýhodněn, neboť ačkoliv požívá ke své hrubé mzdě ještě nepeněžitý příjem, jeho výsledná čistá mzda je nižší než nezabavitelná částka. Je přitom podle městského soudu proti smyslu exekuce, aby naturální příjmy stěžovatele snižovaly jeho čistou mzdu použitelnou v exekuci. Městský soud dále zjistil, že stěžovatel záměrně u svého zaměstnavatele nepodepsal prohlášení k dani, což je údajně motivováno tím, že stěžovateli byla v příslušném zdaňovacím období daň vrácena. Jedná se tedy taktéž příjem, který by byl (nebýt nepodepsaného prohlášení k dani) součástí čisté mzdy stěžovatele. Další pochybnosti o majetkové situaci stěžovatele podle městského soudu vykazuje fakt, že ačkoliv stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod, ten žádost o něj dosud nepodal. Navíc, pokud stěžovatel jako vysokoškolsky vzdělaná osoba nedosahuje vyššího příjmu a nespecifikuje žádné okolnosti, které mu v tom eventuálně brání, pak tuto okolnost považoval městský soud za způsob, jakým je skutečná majetková situace stěžovatele opět podhodnocena.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 6. 2019, č. j. 20 Co 426/2018-337, usnesení městského soudu v odvoláním napadených výrocích potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto nyní napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu je podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby odpovídající právní otázky byly v dané věci posouzený jinak. Krajský soud sám učinil vlastní zkoumání majetku stěžovatele, z něhož dovodil odpovídající skutkové závěry a jeho rozhodnutí tak není v rozporu, nýbrž v souladu s předchozím zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na https://www.nsoud.cz/). Krajský soud tedy podle Nejvyššího soudu dodržel jeho závazný pokyn a učinil vlastní skutková zjištění ohledně postižitelného majetku stěžovatele a perspektivy dalšího vedení exekuce.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není ještě samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, jež uplatnil již ve svém dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí akceptovatelným způsobem vypořádal. Ústavní soud přitom, s ohledem na svoje postavení v ústavním systému jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nehodlá jakkoliv rozporovat závěr učiněný Nejvyšším soudem, že krajský soud hodnotil společně s městským soudem daný případ nejen z hlediska zprávy exekutora předkládané společně s návrhem stěžovatele na zastavení exekuce (kterému sám exekutor nevyhověl), ale krajský soud v návaznosti na závěry městského soudu i sám hodnotil majetkové poměry stěžovatele. Zjistil v nich přitom výše popsané nesrovnalosti (tedy že minimálně stěžovatelův příjem ze závislé činnosti je uměle snižován naturálními benefity) a proto souhlasil se závěrem, že zde nejsou důvody pro úplné zastavení exekuce. Zcela tak vyšel z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, podle něhož sám soud musí učinit ucelený přehled o majetkové situaci dlužníka, aby jako nestranný orgán (na rozdíl od exekutora) mohl zformulovat eventuální závěr o splnění podmínek pro zastavení exekuce.
10. Stěžovatelův výklad citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4128/2016 je naopak podle Ústavního soudu poněkud účelový. Stěžovatel totiž na jednu stranu žádá, aby soudy nevycházely jen ze zprávy exekutora ke stěžovatelovu návrhu na zastavení exekuce (neboť exekutor je motivován v exekuci pokračovat co nejdéle), na druhou stranu ovšem směřuje - byť z jeho hlediska je to zcela pochopitelné - k tomu, aby soudy braly v potaz jen ta skutková zjištění (jako například stěžovatelův věk, absenci vlastnictví hodnotnějších věcí atp.), která pro zastavení vedení exekuce hovoří. Takto však úlohu exekučního soudu vnímat nelze, neboť ten si nemůže vybírat, které skutkové okolnosti při posuzování návrhu povinného na zastavení exekuce zohlední a naopak musí sledovat to, zdali pokračování ve výkonu rozhodnutí naplňuje jeho zákonem předpokládaný smysl a účel.
11. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí je přitom dostatečně přesvědčivě vysvětleno, že jsou dány takové majetkové hodnoty na straně stěžovatele, které mohou a mají sloužit k narovnání vztahu mezi stěžovatelem jako dlužníkem a povinným na straně jedné a oprávněnou osobou na straně druhé. Z napadeného rozhodnutí pak logicky vyplývá, že byl-li stěžovatelův příjem ze závislé činnosti podhodnocen, pak za situace, kdy tomu tak nebude, budou srážky ze mzdy - v jejichž rozsahu soud návrhu na zastavení exekuce nevyhověl - efektivním výkonem rozhodnutí.
12. Na základě uvedeného lze podle Ústavního soudu konstatovat, že závěr Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti stěžovatelova dovolání, kdy není dán důvod odchylovat se o právních závěrů vyjádřených v usnesení sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, je z ústavního hlediska plně korektní a také srozumitelně odůvodněný (naopak stěžovatelovy odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu učiněné formou uvedení seznamu spisových značek, kdy některé nálezy se týkají například trestněprávních věcí, přiléhavé nejsou).
13. Důvod kasace napadeného usnesení Nejvyššího soudu za dané situace nezakládá ani stěžovatelem okrajově zmíněná námitka, že výkon rozhodnutí nemůže zahrnovat smluvní pokutu, neboť tato nespadá pod exekuční titul. Nejvyšší soud tuto námitku ve svém rozhodnutí označil za nepřípustnou novotu uplatněnou až v dovolacím řízení. I kdyby se ovšem Nejvyšší soud v tomto ohledu mýlil (tzn. byla by pravda, že stěžovatel onu námitku vznesl již dříve), na správnosti závěrů o důvodnosti pokračování v exekuci formou srážek ze mzdy by to nic neměnilo, když ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by exekuce byla vedena jen pro uvedenou smluvní pokutu.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu