ECLI:CZ:US:2021:3.US.3574.20.1
sp. zn. III. ÚS 3574/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolku Unie daňových poplatníků ČR, z. s. sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2020 č. j. 4 As 119/2020-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 17 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 13. 4. 2016 č. j. 37404/16/7500-20080-050378 Generální finanční ředitelství (dále jen "GFŘ")podle §11 odst. 1 písm. a), §15 odst. 1 a §20 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), částečně odmítlo žádost stěžovatele ze dne 29. 3. 2016 o poskytnutí informací v části, v níž se domáhal "zaslání metodiky, kterou vydalo GFŘ pro správce daně, jak mají postupovat, pokud zjistí neshody při párování v kontrolním hlášení." Proti rozhodnutí GFŘ podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 20. 5. 2016 č. j. MF-17257/2016/3901-3 zamítl a rozhodnutí GFŘ potvrdil.
3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 3. 2020 č. j. 3 A 129/2016-28 zamítl s odůvodněním, že obsahem stěžovatelem požadované informace jsou vnitřní pokyny, pracovní postupy určené pro pracovníky finanční správy a instrukce směřující k ujednocení postupu v daňovém řízení a k odhalování podezřelých obchodů, operací a transakcí spojených s uplatňováním zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Jde tedy o informaci, jejíž poskytnutí povinný subjekt může podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím omezit.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal žádost o metodiku vydanou GFŘ pro správce daně (dále jen "metodika"), požadovaná informace, však byla stěžovateli ve správním řízení odepřena s odůvodněním, že by jejím poskytnutím došlo k ohrožení kontrolní a analytické činnosti finanční správy České republiky. Stěžovatel již v odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí této metodiky poukazoval na to, že metodika je na internetu veřejně dostupná. Městský soud i vedlejší účastník na tento argument reagovali tak, že finanční správa na svých stránkách metodiku nikdy nezveřejnila, ani k uniklému dokumentu nikdy nevydala žádné oficiální stanovisko. Nejvyšší správní soud pak na tuto námitku stěžovatele nereagoval vůbec, čímž podle stěžovatele zatížil řízení vadou nepřezkoumatelnosti, když veřejná dostupnost požadované informace představuje opomenutý důkaz. K tomu stěžovatel dodává, že pachatelé daňových podvodů získávají informace nejenom na internetu, ale jsou schopni je získat i nelegální cestou, metodiku tudíž dobře znají, a její poskytnutí stěžovateli proto nebylo způsobilé efektivitu boje s daňovými úniky nijak ovlivnit. Stěžovatel je přesvědčen, že zpřístupněním dokumentu, který v minulosti unikl do veřejné sféry, nemohlo v žádném případě dojít k ohrožení výkonu veřejné moci. Úkolem správních soudů proto bylo zabývat se otázkou, zda veřejný zájem (zde zájem na řádném výkonu svěřené moci) může být dotčen tím, že bude postaveno na jisto, že dokument uniklý ze sféry finanční správy skutečně je oním stěžovatelem požadovaným metodickým pokynem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěry městského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, a z odůvodnění jejich rozhodnutí plyne jednoznačný závěr, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro neposkytnutí požadované informace podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť nejde o akt týkající se výkonu veřejné správy navenek, který by obsahoval výklad příslušných zákonných ustanovení či nad jejich rámec stanovil konkrétní požadavky pro daňové subjekty, a zasahoval tak přímo do práv třetích osob, nýbrž má povahu vnitřního pokynu povinného subjektu. Správní soudy taktéž dovodily, že stěžovatelem požadovaná informace (metodika) by neměla být veřejnosti dostupná, jelikož její zveřejnění by v konečném důsledku mohlo vést k oslabení vlastního smyslu a účelu správy daní a efektivity kontrolní činnosti finanční správy a boje s daňovými úniky.
10. Námitka stěžovatele, že se jedná o veřejně přístupný dokument, přitom nemůže obstát. Stěžovatel tvrdí, že na internetu lze dohledat dokument, který má být jím požadovanou metodikou. Jde jen o domněnku stěžovatele, neboť nemá-li k dispozici autentické znění metodiky, nemůže s jistotou vědět, že jde o shodné dokumenty. Ostatně k této skutečnosti se vyjádřil již městský soud, který uvedl, že na stránkách finanční správy žádná taková metodika zveřejněna nebyla, přičemž není povinností vedlejšího účastníka či GFŘ takové dokumenty na internetu vyhledávat a vyjadřovat se k nim.
11. Ústavní soud uzavírá, že GFŘ, vedlejší účastník i správní soudy postupovaly ústavně souladným způsobem, neboť zákon o svobodném přístupu k informacím v §11 odst. 1 písm. a) omezení poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům povinného subjektu, umožňuje. Domníval-li se stěžovatel, že tato výluka bude prolomena na základě jeho tvrzení (byť by i bylo pravdivé), že požadovaná informace je veřejně přístupná, nemá takový jeho závěr oporu v zákoně. Za této situace je jen logické, že GFŘ z taktických důvodů uvedené informace stěžovateli neposkytlo, stejně tak jako informaci o tom, zda je neoficiálně zveřejněný text autentický s textem oficiálním.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu