ECLI:CZ:US:2021:3.US.3612.20.1
sp. zn. III. ÚS 3612/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Souchové, zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015, 29 NSČR 11/2020-B-102, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015, 2 VSPH 64/2019-B-90, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-72, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavního principu zakotveného v čl. 3 odst. 3 Listiny.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, shora uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl zamítnut stěžovatelčin návrh, aby byl insolvenční správce, Mgr. P. Brož, zproštěn funkce.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu je v posouzení právních otázek, na jejichž řešení spočívá, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k výkladu ustanovení §32 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
6. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá námitky, jež jsou v podstatných rysech obdobné argumentaci, kterou uplatňovala již v průběhu předchozího řízení. Opakovaně tudíž poukazuje na tvrzeně pochybný způsob zpeněžení její bytové jednotky a spřízněnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele. Stěžovatelka zmiňuje např. nízkou kupní cenu, zdůrazňuje, že zde nebyl formální správný pokyn zajištěného věřitele, resp. že nebyla insolvenčním správcem vyzvána k součinnosti při prodeji zmíněné bytové jednotky.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je jen nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Její argumentace se přitom pohybuje na značně povrchní úrovni. Byť stěžovatelka zmiňuje mj. své právo na spravedlivý proces, tak ovšem používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
11. V nyní posuzovaném případě přitom ani samotný Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k jakémukoliv ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Ústavní soud proto jen ve stručnosti uvádí, že stěžovatelčiny stěžejní argumenty související s mimo dražbu provedeným prodejem jejího bytu byly přesvědčivě vypořádány a vyvráceny všemi v nyní posuzované věci rozhodujícími soudy (srov. usnesení městského soudu, s. 4, usnesení vrchního soudu, body 11-12, usnesení Nejvyššího soudu, body 10-12). Ústavní soud tudíž může jen zopakovat, že obecné soudy neměly pochybnosti o tom, že insolvenční správce jednal na základě pokynu daného mu zajištěným věřitelem (srov. usnesení městského soudu, s. 3), když prodej nemovitosti a její cena se řídily nabídkou a poptávkou, přičemž cena nabídky byla v daném případě ovlivněna nedostatkem součinnosti na straně stěžovatelky, která např. neumožnila znalci prohlídku bytu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že dle ustanovení §210 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník povinen poskytnout insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, o čemž byla stěžovatelka ostatně poučena již v rozhodnutí, jímž byl zjištěn její úpadek a bylo rozhodnuto o jejím oddlužení (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-A-12). Ustanovení §289 odst. 2 insolvenčního zákona pak výslovně připouští, aby byla kupní cena při prodeji mimo dražbu stanovena pod cenu odhadní. Lze shrnout, že Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů (ani) nic nezákonného, a tím méně pak protiústavního.
13. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu