ECLI:CZ:US:2021:3.US.501.20.1
sp. zn. III. ÚS 501/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2018, č. j. 64 Co 163/2018-324, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, č. j. 33 Cdo 1521/2019-393, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, které mu zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práv stěžovatele, který mu zákon přiznává. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a Ústavní soud se jí tudíž může zabývat z věcného hlediska.
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Ústavní stížnost byla podána proti rozhodnutím obecných soudů, která vzešla z občanského soudního řízení sporného o zaplacení částky 245 000 Kč s příslušenstvím, jehož se stěžovatel jako žalobce domáhal na vedlejší účastnici jako žalované původně dvěma žalobami (na částky 130 000 Kč a 115 000 Kč), jež byly spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "nalézací soud") ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 C 249/2014-304, byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli předmětnou částku i s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradě nákladů řízení částku 267 512,78 Kč k rukám jeho právního zástupce rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Šlo již o třetí rozsudek ve věci samé, neboť předchozí dva rozsudky nalézacího soudu byly vždy zrušeny odvolacím soudem.
4. Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil k odvolání vedlejší účastnice výše uvedený rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl, a současně uložil stěžovateli zaplacení náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici před soudy obou stupňů ve výši 247 493 Kč ve prospěch jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce vedlejší účastnice.
5. Stěžovatel se, zjednodušeně řečeno, domáhal v řízení před obecnými soudy zaplacení předmětné částky proto, že dle svých tvrzení poskytl vedlejší účastnici dvě půjčky (ve výši 115 000 Kč a 130 000 Kč), což dokládal dvěma uznáními dluhu ze dne 9. 11. 2004, podepsanými vedlejší účastnicí, podle nichž vedlejší účastnice měla zaplatit tyto částky stěžovateli do 31. 3. 2005, a to v hotovosti oproti písemnému potvrzení. Mezi stranami nebylo sporné, že podpisy na obou uznáních dluhu jsou vedlejší účastnice, jakož i to, že stěžovatel poskytl vedlejší účastnici částku ve výši 130 000 Kč, kterou se tato zavázala vrátit do 31. 3. 2005, a že tohoto dne vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli částku 578 000 Kč, z čehož nejméně částka 542 490 Kč souvisela s koupí bytu, a že dne 30. 3. 2005 vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli částku 92 000 Kč na jeho podnikatelský účet. Vedlejší účastnice však nesouhlasila s tím, že by jí stěžovatel skutečně poskytl dvě půjčky, neboť podle ní jí předložil uznání dluhu ve výši částky 115 000 Kč, kterou za ni uhradil na opravách bytu, pak ale částku přepočetl na 130 000 Kč, nechal ji podepsat nové uznání dluhu, ale to původní nezničil. Podle vedlejší účastnice se ji stěžovatel snaží poškodit, neboť byli dříve partnery, ale po rozchodu na ni stěžovatel podával trestní oznámení mimo jiné pro trestný čin krádeže, z nějž však byla pravomocně zproštěna obžaloby. Mezi stranami tak bylo sporné, kolik půjček stěžovatel vedlejší účastnici poskytl a zda mu vrátila částku, kterou si od něj půjčila, či nikoliv.
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, včetně obsahu rozhodnutí předcházejících vydání výše specifikovaného rozsudku nalézacího soudu, následně vznáší vlastní argumentaci proto napadeným rozhodnutím. Těm vytýká: 1) nezohlednění přenosu důkazního břemene odvolacím soudem; 2) znemožnění stěžovateli vyjádřit se k věci; 3) nesprávné posouzení náležitostí uznání dluhu; 4) nevypořádání se se stěžovatelovou argumentací; 5) nesprávné hodnocení důkazů; 6) překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Podstatu jednotlivých námitek lze vyjádřit takto:
7. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že odvolací soud po něm nesprávně požadoval prokázání skutečností, které stěžovatel v souladu s pravidly o distribuci důkazního břemene mezi strany řízení prokazovat nemusel. Obecné soudy již v předchozím průběhu řízení před vydáním výše uvedeného rozsudku nalézacího soudu dospěly k závěru, že předmětná uznání dluhu jsou účinnými uznáními dluhu. Tím se vytváří vyvratitelná právní domněnka, že uznané dluhy vedlejší účastnice vznikly. Ta měla tak prokazovat opak, což se jí nepodařilo, ale místo toho odvolací soud nutil stěžovatele prokazovat, na co měly být peněžní prostředky poskytnuté vedlejší účastnici použity. K tomuto dle stěžovatele nepřípustnému obrácení důkazního břemene došlo přesto, že stěžovatel nad rámec svých povinností vyvrátil listinnými důkazy i tvrzení vedlejší účastnice, že v dané době ani neměl dostatek finančních prostředků na to, aby mohl takové půjčky vedlejší účastnici vyplatit. Odvolací soud tak postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou.
8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že odvolací soud v předvolání k jednání o odvolání vedlejší účastnice výslovně stěžovatele nepoučil o tom, že jeho účast na tomto jednání je nutná, naopak jej poučil o tom, že se jej osobně účastnit nemusí,
a pak přesto jeho nedostavení se k jednání stěžovateli přičetl k tíži. Stěžovatel přitom měl navíc za to, že svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní 100% splnil.
9. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud své rozhodnutí opřel mimo jiné o to, že stěžovatel nebyl schopen uvést, jakých závazků se předmětná uznání dluhu měla týkat. To však není náležitostí ani uznání dluhu, ani smlouvy o půjčce, a stěžovatel tak byl nucen odvolacím soudem prokazovat náležitosti úplně jiného smluvního typu (patrně dle stěžovatele smlouvy o úvěr), než o jaký v jeho věci šlo.
10. Ad 4) se stěžovatel vymezuje proti tomu, že odvolací soud dle jeho názoru nereagoval na jeho argument, že uvedení, na co mají být použity finanční prostředky, není náležitostí ani smlouvy o půjčce, ani uznání dluhu.
11. Ad 5) stěžovatel napadá způsob, jakým obecné soudy hodnotily důkazy. Stěžovatel nesouhlasí především s tím, jaké závěry učinil odvolací soud ohledně svědecké výpovědi stěžovatele v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 12/2013, z níž odvolací soud vyvozuje, že sám stěžovatel uvedl, že mu vedlejší účastnice nic nedluží, ačkoliv stěžovatelova výpověď měla správně být interpretována tak, že stěžovatel nedokázal v danou chvíli říct, co vše mu přesně vedlejší účastnice dluží, a protože uvedl, že si několikrát psali o půjčkách, z jeho výpovědi dle stěžovatelova názoru jednoznačně vyplynulo, že jí půjčil peníze vícekrát, o čemž svědčí také to, že ve své výpovědi hovoří v množném čísle o "papírech" týkajících se půjček.
12. Další problém spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud dovodil, že stěžovatel měl v trestním řízení v procesním postavení svědka v úmyslu vedlejší účastnici přitížit, přesto, že byl standardně poučen, včetně toho, že je povinen vypovídat pravdu.
13. Stěžovatel taktéž napadá způsob, jakým hodnotil odvolací soud znalecké posudky, které byly vypracovány na osoby stěžovatele a vedlejší účastnice v trestním řízení. Dle jeho názoru odvolací soud vyšel toliko z tvrzení vedlejší účastnice, že stěžovatel je násilné povahy, že je závislý na alkoholu a lécích a že trpí duševními chorobami, proti němu však stojí závěry tří znaleckých posudků. Ty naopak prokazují, že vedlejší účastnice lže a má tendenci zkreslovat objektivní realitu. V trestním řízení vedeném pro podezření z týrání vedlejší účastnice stěžovatelem přitom nebylo prokázáno, že by se stěžovatel takového činu na vedlejší účastnici dopustil.
14. Dále stěžovatel brojí proti tomu, že odvolací soud mu kladl k tíži, že měl být zapojen do machinace, kterou měla být vedlejší účastnice připravena o byt. Nic takového však dle stěžovatele prokázáno nebylo a stěžovatel ani nebyl stranou soudního řízení, jehož výsledků se vedlejší účastnice na podporu tohoto svého tvrzení dovolávala, a nic v něm žádné takové skutečnosti ani nenasvědčovalo.
15. Ad 6) stěžovatel považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, a to zejména vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud jeho dovolání věcně neprojednal, takže stěžovatel neměl možnost před ním argumentovat ve věci samé.
V. Posouzení Ústavním soudem
16. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadená rozhodnutí jsou výsledkem občanského soudního řízení provedeného v souladu se všemi garancemi ochrany ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele. Stěžovatelova argumentace spadá především jednak do oblasti právního posouzení, jednak do oblasti hodnocení důkazů, k nimž Ústavní soud přistupuje značně zdrženlivě, neboť zásadně postrádají ústavněprávní rozměr, jsouce primárně doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud může zasáhnout jen tehdy, vybočí-li obecné soudy z mezí ústavní konformity. K tomu však v nynějším případě nedošlo. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
18. Námitky 1), 3) a 4) neodpovídají nosným důvodům napadených rozhodnutí odvolacího soudu ani Nejvyššího soudu. Jak stěžovateli vysvětlil na s. 2 svého usnesení Nejvyšší soud, napadený rozsudek odvolacího soudu nevychází z toho, že by na stěžovateli leželo důkazní břemeno ohledně existence dluhů, jichž se měla týkat předmětná uznání dluhů vedlejší účastnicí, ale že vedlejší účastnice u prvního z těchto dluhů prokázala, že jej stěžovateli vrátila, a u druhého se jí podařilo prokázat, že tento údajný dluh vůbec nevznikl. Obecné soudy tak zcela v souladu se stěžovatelem prosazovanou tezí spojily s předložením předmětných uznání dluhů podepsaných vedlejší účastnicí vyvratitelnou domněnku existence předmětných závazků (tedy pohledávek stěžovatele, jimž odpovídaly dluhy vedlejší účastnice) a přenos důkazního břemene na vedlejší účastnici, která pro úspěch ve sporu musela prokázat, že tyto dluhy zanikly či že neexistovaly.
19. Tuto domněnku se dle názoru odvolacího soudu podařilo vedlejší účastnici vyvrátit. S tím, že tato domněnka se původně uplatnila, nijak nekoliduje ani skutečnost, že poté, co se ji podařilo vedlejší účastnici vyvrátit, mohl být stěžovatel úspěšný ve sporu jen za předpokladu, že by se naopak zase jemu podařilo zpochybnit skutečnosti tuto domněnku vyvracející. Stěžovateli se však v této fázi dokazování nepodařilo úspěšně zpochybnit skutečnosti, že vedlejší účastnice jeden z dluhů uhradila a druhý že nevznikl. Celá stěžovatelova argumentace v rozsahu námitek 1), 3) a 4) pak tuto skutečnost ignoruje a je vystavěna na nesprávném předpokladu, že odvolací soud konstatoval, že se stěžovateli nepodařilo vůbec prokázat údajný vznik a trvání dluhů, k nimž se vztahovala předmětná uznání dluhů, tedy že se vůbec neuplatnila domněnka jejich existence. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů přitom bez pochybností plyne, že stěžovateli se podařilo aktivovat tuto domněnku, nepodařilo se mu však zpochybnit skutečnosti ji vyvracející, v jejichž prokázání naopak byla úspěšná vedlejší účastnice. Za těchto okolností nemohla námitka 1) založit důvod pro kasační zásah Ústavního soudu proti napadeným rozhodnutím obecných soudů.
20. Od toho se odvíjí i irelevance námitek 3) a 4). Ty jsou totiž také založeny na takovém procesním stavu, k němuž v nyní posuzované věci před obecnými soudy nedošlo. Obecné soudy na stěžovateli nežádaly, aby prokázal vznik jiného závazkového vztahu, než z nějž uplatňoval v řízení před nimi nároky, ale aby vyvrátil, že platby, které vedlejší účastnice provedla, byly splněním údajného dluhu a že ve skutečnosti se obě listiny vztahovaly k témuž dluhu, jehož výše jen byla upravena. V tomto směru i zcela srozumitelně oba obecné soudy, jejichž rozhodnutí stěžovatel napadá, své úvahy odůvodnily. Ústavní soud jim tak nemá co vytknout.
21. Námitka 2) postrádá opodstatnění. Stěžovatel vytrhává pasáž odůvodnění odvolacího soudu o tom, že tento mohl dospět k odlišným skutkovým závěrům než nalézací soud toliko na podkladě vlastního provedení listinných důkazů bez toho, aby musel předvolat stěžovatele a provést účastnický výslech, neboť stěžovatel se k jednáním před nalézacím soudem nikdy nedostavoval, a tedy že z jeho chování a projevů při ústním jednání tak nalézací soud nemohl učinit žádné závěry (viz bod 7. napadeného rozsudku odvolacího soudu), čímž zcela zjevně mínil, že doplnění dokazování o účastnický výslech v řízení o odvolání nebyl nutný proto, aby se odvolací soud mohl od skutkových zjištění nalézacího soudu odchýlit.
22. Uvádí-li pak odvolací soud v bodě 10. napadeného rozsudku, že vedlejší účastnici svědčí ve prospěch rovněž to, že sám stěžovatel k návrhu vedlejší účastnice odmítl provedení svého účastnického výslechu a nesouhlasil s tím, aby o svém nároku vypovídal, pak tím jednoznačně neindikuje, že by považoval osobní účast stěžovatele za nutnou, jak se stěžovatel snaží dovodit, ale že dospěl k určitým závěrům o věrohodnosti tvrzení stěžovatele a vedlejší účastnice z postoje, jaký stěžovatel v této otázce zaujal. Současně je tím jakákoliv opodstatněnost této jeho námitky vyvrácena už jen proto, že stěžovatel měl možnost účastnický výslech realizovat, ale sám to odmítl. K tomuto důkaznímu prostředku obecné soudy pak nemohly stěžovatele nijak nutit, a rozhodl-li se stěžovatel, že k němu není ochoten, musel být srozuměn s tím, že se tím vzdává možnosti doplnit ve svůj prospěch dokazování.
23. Námitka 5) je nepřesvědčivá. Stěžovatel toliko předkládá vlastní způsob hodnocení provedení důkazů a domáhá se po Ústavním soudu, aby jej nekriticky převzal. To však Ústavnímu soudu nenáleží. Ústavní soud opakovaně a vnitřně konzistentně judikuje, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují
v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2864/09 ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305) či nález sp. zn. IV. ÚS 2077/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 131/82 SbNU 157)].
24. Tento závěr zcela dopadá na dílčí stěžovatelovu námitku, že odvolací soud nesprávně hodnotil obsah jeho svědecké výpovědi v trestním řízení proti vedlejší účastnici. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud nehodnotil tuto výpověď tak, jak to prezentuje stěžovatel, tedy tak, že by stěžovatel sám výslovně potvrdil, že mu vedlejší účastnice předmětné částky nedluží. Odvolací soud toliko neuvěřil, že by stěžovatel v době vyhrocených vztahů s vedlejší účastnicí poté, co na ni podal trestní oznámení pro údajnou krádež částky 390 000 Kč, v rámci své svědecké výpovědi, při níž byl motivován snahou vedlejší účastnici přitížit, neuvedl i její údajné dluhy ve výši 240 000 Kč. K deformaci důkazu tak, jak to tvrdí stěžovatel, tedy vůbec nedošlo. Odvolací soud hodnotil (což je přímo uvedeno v bodě 10. napadeného rozsudku odvolacího soudu) právě ten výrok, který stěžovatel učinil, tedy že neví, kolik mu vedlejší účastnice dluží, pouze jej hodnotil odlišně od způsobu, jaký by konvenoval stěžovateli. Tento způsob však nepostrádá elementární logiku, a tedy se nachází mimo přezkum provedeného dokazování Ústavním soudem, neboť nejde o extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovými zjištěními z něj vyvozenými.
25. Jako zcela logický a nacházející se v mezích volného hodnocení důkazů považuje Ústavní soud i závěr odvolacího soudu, že stěžovatel měl v trestním řízení důvod vypovídat tak, aby vedlejší účastnici přitížil. Odvolací soud vyšel z toho (viz bod 10. napadeného rozsudku odvolacího soudu), že vztahy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byly vyhrocené a že stěžovatel měl zájem na tom, aby se potvrdilo podezření ze spáchání trestného činu vedlejší účastnicí, neboť sám inicioval zahájení trestního řízení. Uvádí-li proti tomu stěžovatel toliko to, že byl v trestním řízení řádně poučen jako svědek, že má vypovídat pouze pravdu, neobstojí sám o sobě tento argument ve světle odvolacím soudem uváděných konkrétních důvodů, proč dle názoru tohoto soudu měl stěžovatel motivaci vedlejší účastnici přitížit, a nijak je ani nevyvrací. Poučení svědka v žádném případě nezbavuje obecné soudy možnosti dospět k závěru, že svědek nevypovídá pravdivě či že ve své výpovědi postupuje jakkoliv jinak tendenčně, a takový závěr, je-li podložen konkrétními důvody, jako je tomu i v nyní posuzované věci, se z ústavněprávního hlediska nachází zcela uvnitř hranic volného hodnocení důkazů.
26. Ústavní soud vyslovuje podiv nad stěžovatelem vytýkanou vadou hodnocení důkazů, tedy že odvolací soud vyvodil zcela opačné závěry ze znaleckých posudků na psychický stav stěžovatele a vedlejší účastnice, než jaké z nich podle stěžovatele vyplývaly. V bodě 10. napadeného rozsudku odvolacího soudu je expresis verbis uvedeno, že hodnocení znaleckých posudků k osobnostem stěžovatele a vedlejší účastnice odvolací soud ponechal zcela stranou, neboť byly vypracovány pro účely trestního řízení a pro nynější věc mohly mít dle odvolacího soudu jen zcela okrajový význam. Ani z žádné jiné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by z nich tento soud vyvozoval nějaké závěry. Tato námitka stěžovatele se tak zcela míjí s reálným stavem věcí.
27. Stejně tak se s podstatou věci míjí i stěžovatelova dílčí námitka na vrub provedení hodnocení důkazů, spočívající v tom, že odvolací soud k jeho tíži vyhodnotil údajnou machinaci s bytem vedlejší účastnice, do níž však stěžovatel nijak zapojen nebyl. V bodě 10. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je jasně uvedeno, že odvolací soud stěžovateli nepřisuzoval žádné zavinění ohledně této údajné machinace. Nadto je z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že tato údajná machinace nebyla ve věci rozhodující skutečností, ale že ji odvolací soud uvedl toliko pro vykreslení kontextu vypjaté situace vedlejší účastnice.
28. Ani námitka 6) nemohla na rozhodnutí Ústavního soudu ničeho změnit. Rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za překvapivý jen proto, že odvolací soud rozhodl jinak, než jak rozhodl nalézací soud. Stěžovatel si byl dobře vědom obsahu odvolání, které podala proti výše specifikovanému rozsudku nalézacího soudu vedlejší účastnice, jejíž argumentace spočívala především v tom, že částku, kterou se stěžovateli zavázala zaplatit, mu vrátila dvěma platbami - jednou den před splatností a druhou v den splatnosti. K tomuto odvolání se stěžovatel rovněž vyjádřil a polemizoval s argumenty uplatňovanými vedlejší účastnicí. Vzhledem k tomu, že, jak výše uvedeno, napadený rozsudek spočívá na jiných důvodech, než jaké mu přisuzuje jednostranně stěžovatel, a to zejména právě na tom, že se vedlejší účastnici podařilo unést důkazní břemeno, že dlužnou částku zaplatila, nemohlo pro stěžovatele být toto rozhodnutí překvapivé.
29. Překvapivost napadeného rozsudku odvolacího soudu nemůže být dána rovněž již jen proto, že proti němu bylo přípustné dovolání, čehož stěžovatel využil, a se znalostí všech důvodů, o něž odvolací soud své závěry ve věci samé opřel, měl možnost kvalifikovaně argumentovat před Nejvyšším soudem. Stěžovatelem namítanou vadu překvapivosti nelze vyvozovat ani ze skutečnosti, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl proto, že stěžovatel napadal zcela jiné důvody pro rozhodnutí odvolacího soudu, než na nichž stálo, kterýžto postup stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti. Nevhodně zvolenou procesní strategií v dovolacím řízení tak stěžovatel zabránil tomu, aby jeho při posoudil Nejvyšší soud meritorně, a tedy odmítnutí jeho dovolání z procesních důvodů nelze přičítat nikomu jinému než samotnému stěžovateli.
VI. Závěr
30. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a dalších příloh bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady dospěl k závěru, že odvolací soud ani Nejvyšší soud se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nemohly dopustit porušení žádných ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu