ECLI:CZ:US:2021:3.US.51.21.1
sp. zn. III. ÚS 51/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 4 Tdo 912/2020-718, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 3/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, č. j. 57 T 6/2019-610, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na stíhání pouze ze zákonných důvodů podle čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. Stejně tak soudy údajně porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává zejména následující. Rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea 2, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák.") a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za toto jednání byl stěžovateli podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 300 000 Kč. Vrchní soud napadeným rozsudkem následně k odvolání stěžovatele moderoval výši odškodného, když napadený rozsudek městského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. následně znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je stěžovatel povinen poškozené uhradit nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu řízení před nalézacím a následně i odvolacím soudem nebylo prokázáno, že by spáchal trestnou činnost ve smyslu napadených rozhodnutí. Obecným soudům nejvíce vytýká, že nedůsledně aplikovaly zásadu in dubio pro reo v případě protichůdnosti jednotlivých důkazů a trvajících pochybností o vině stěžovatele. V dané věci proti stěžovateli svědčil jediný důkaz, kterým byla výpověď poškozené, což vzhledem k časovému odstupu mezi dobou, kdy měl být skutek spáchán, a okamžikem, kdy bylo podáno trestní oznámení, hodnotí stěžovatel jako nedostatečné. Stěžovatel svoji vinu od počátku řízení popírá, stejně jako odmítá i poškozenou popsaný skutkový děj, který však byl následně orgány činnými v trestním řízení vzat za prokázaný. Stěžovatel byl prý přitom z trestné činnosti usvědčen na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozené. Věrohodnost poškozené městský soud postavil na výpovědích ostatních nepřímých svědků, kterým se poškozená měla následně svěřit, a na znaleckém posudku, který je však údajně neprůkazný. Stěžovatel shrnuje, že obecné soudy vyhodnotily skutkový stav způsobem, který odporuje skutkovým zjištěním, přičemž postupovaly svévolně a v rozporu s ústavně chráněnými principy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
5. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
6. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
7. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy ve svých rozhodnutích ve věci dostatečně přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. V nyní posuzovaném případě totiž řetězec nepřímých důkazů spolu s výpovědí poškozené dovoloval bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout. Obecné soudy jednoznačně vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěrům o vině stěžovatele.
8. Jako přímý svědek již z povahy věci mohla k celé věci vypovídat pouze poškozená. Výpověď poškozené však nebyla osamocená, ale byla podpořena i celou řadou výpovědí dalších, byť nepřímých, svědků (srov. odst. 4 - 21 napadeného rozsudku městského soudu), výslechy znalců, resp. znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie (viz odst. 22 - 25 napadeného rozsudku městského soudu) a celou řadou listinných důkazů jako jsou lékařské zprávy vyjadřující se k psychickému stavu poškozené a listinné důkazy týkající se trestní minulosti stěžovatele (viz odst. 26 napadeného rozsudku městského soudu). Na základě takto provedeného dokazování pak městský soud neměl žádných relevantních pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání nedopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkových větách výroku o vině, přičemž těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout.
9. Ústavní soud proto shrnuje, že městský soud v napadeném rozsudku náležitě, logicky a dostatečně přesvědčivě odůvodnil své závěry o vině stěžovatele. Vrchní soud se v rámci odvolání stěžovatele vypořádal s jeho námitkou stran nevěrohodnosti poškozené a dalších nepřímých svědků. K tomu vrchní soud uvedl že "hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvého stupně, který důkaz provádí a poté je hodnotí. Pokud přitom nalézací soud postupuje důsledně dle ust. §2 odst. 6 tr. ř. a jeho argumenty nejsou v rozporu se zásadami obecné logiky, nelze proti takovému hodnocení důkazů nic namítat. Tak je tomu i v tomto případě, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvého stupně jsou zcela správná" (viz odst. 5 napadeného rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud dále kvitoval postup městského soudu, který se nespokojil pouze s přehráním zvukového a obrazového záznamu z výslechu poškozené, ale tu následně i předvolal k hlavnímu líčení, kde poškozená vypovídala ze speciální místnosti za pomoci videozařízení a kde jejímu výslechu byla přítomna i soudní znalkyně (odst. 6 napadeného rozsudku vrchního soudu). Z takto zvoleného postupu nalézacího soudu je patrné, že městský soud si chtěl udělat obrázek o poškozené jako takové, chtěl vidět její reakce a měl možnost odstranit i případné nejasnosti v její výpovědi. Námitky stěžovatele vrchní soud náležitě vypořádal, a to včetně tvrzené nekonzistentnosti jednotlivých výpovědí poškozené, když tyto rozpory přesvědčivě vyloučil (srov. odst. 6 napadeného rozsudku vrchního soudu).
10. Lze tak shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti však stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu