ECLI:CZ:US:2021:3.US.561.21.1
sp. zn. III. ÚS 561/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti WELDOTHERM - Gesellschaft für Wärmetechnik m.b.H., sídlem Westendhof 11a, Essen, Spolková republika Německo, zastoupené advokátem JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 32 Cdo 1531/2020-580, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 18 Co 304, 305/2019-547 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. března 2019 č. j. 22 C 139/2015-505 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. června 2019 č. j. 22 C 139/2015-510, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Metrostav, a. s., sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 411 912,50 euro s příslušenstvím. Podle skutkových zjištění byla mezi stěžovatelkou jako pronajímatelem a obchodní společností WELDOTHERM Czech s. r. o. jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem bylo přenechání zařízení na tepelné zpracování (dále jen "předmět nájmu" či "předmětná zařízení") k užívání na dobu od 1. 4. 2013 do 31. 10. 2013. Obchodní společnost WELDOTHERM Czech s. r. o. následně použila předmět nájmu ke splnění svého závazku ze smlouvy o dílo, kterou uzavřela s vedlejší účastnicí v postavení objednatele. Dopisem ze dne 18. 10. 2013 vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy o dílo s odůvodněním, že obchodní společnost WELDOTHERM Czech s. r. o. neplní řádně a včas povinnosti podle této smlouvy. Současně jí vedlejší účastnice sdělila, že bude podle čl. 28.2.4. přílohy č. 12 smlouvy o dílo "používat bez úhrady jakékoliv montážní zařízení, které na staveništi je ve spojitosti s provedením díla na takovou dobu, kterou objednatel považuje za potřebnou pro úplné provedení díla". Podle stěžovatelky, která v řízení před soudy tvrdila, že je vlastníkem předmětných zařízení, došlo jejich užitím k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice. Stěžovatelka přitom v žalobě zdůraznila, že v nájemní smlouvě zakázala obchodní společnosti WELDOTHERM Czech s. r. o., aby bez jejího souhlasu přenechala předmět nájmu k užívání třetím osobám.
3. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že neprokázala vlastnické právo k předmětu nájmu. Obvodní soud zdůraznil, že vlastnictví předmětu nájmu nebylo prokázáno ani inventárním soupisem jakožto stěžovatelkou vytvořeným dokumentem, ani prodejním katalogem "obsahujícím totožná zařízení spolu s fotografiemi těchto zařízení, neboť se nejednalo o konkrétní zařízení (s předmětnými sériovými čísly), ale ani skutečnostmi vyplývajícími z dodacích listů či mezinárodních nákladních listů". Obvodní soud neuvěřil ani výpovědi svědků, kteří uvedli, že předmětná zařízení patřila stěžovatelce, neboť jejich výpovědi posoudil jako nevěrohodné (bod 13 odůvodnění). Uvedl přitom, že i v případě prokázání vlastnictví předmětu nájmu stěžovatelkou, by nebylo možné žalobě vyhovět z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky. Pouze účastníci neplatné smlouvy jsou podle obvodního soudu věcně legitimováni k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), a to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného.
4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud uvedl, že stěžovatelka fakticky dovozuje odpovědnost vedlejší účastnice za tvrzené porušení nájemní smlouvy, ačkoli nebyla její smluvní stranou. Tvrdí totiž, že "nájemní smlouvou obchodní společnosti WELDOTHERM Czech s. r. o. zakázala, aby bez jejího souhlasu přenechala tyto stroje a zařízení k užívání třetím osobám, což však nebylo respektováno". Městský soud je toho názoru, že s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu nelze při uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení obcházet řetězec uzavřených smluvních vztahů, přičemž "závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby". Pokud přitom stěžovatelka dále poukazovala na to, že vedlejší účastnice užívala přístroje, aniž by za jejich užívání cokoliv zaplatila, pomíjí existenci závazkového vztahu mezi obchodní společností WELDOTHERM Czech s. r. o. a vedlejší účastnicí, jehož součástí byly i všeobecné obchodní podmínky a jejich článek 28.2.4, podle něhož vedlejší účastnice postupovala a užívala předmětná zařízení. Aniž tak městský soud podrobil přezkumu dílčí závěr obvodního soudu o neprokázaném vlastnictví předmětných zařízení stěžovatelkou, bylo podle něj zřejmé, že žalovaný nárok nemůže obstát, neboť vedlejší účastnice není v řízení pasivně legitimovanou. Plnění z neplatné, popřípadě zrušené (zaniklé) smlouvy lze totiž podle městského soudu vymáhat pouze po tom, kdo byl jejím účastníkem.
5. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu. Nepřisvědčil přitom námitce stěžovatelky, že by se soudy dopustily vady tzv. opomenutých důkazů, kterou by došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obvodní soud podle názoru Nejvyššího soudu vysvětlil, proč listinné důkazy předložené stěžovatelkou neprokazují její vlastnictví k předmětu nájmu. Ani zbývající důkazy pak neobjasňují, kdo je skutečným vlastníkem předmětných zařízení. Napadá-li dále stěžovatelka hodnocení jednotlivých důkazů, nejde o způsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud v té souvislosti upozornil na to, že skutečnost, zda je stěžovatelka "vlastníkem předmětných zařízení, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na tom, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována a už jen z tohoto důvodu nemůže nárok obstát". Městský soud se ani neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že věcná legitimace, ať už aktivní či pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu řešenou, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Další stěžovatelkou předestřené otázky pak nebyly pro rozhodnutí městského soudu určující, popř. šlo o zastřenou skutkovou otázku, která nemohla založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítá, že rozhodnutí obvodního soudu "vůbec neobsahuje hodnocení důkazů, ačkoliv byly formálně provedeny". Dále uvádí, že nebyl proveden jediný důkaz, který by vyvracel, že stěžovatelka nebyla vlastníkem předmětných zařízení. Ze strany soudů dále došlo k neúplnému zjištění skutkového stavu a nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle názoru stěžovatelky měl být soudy použit zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obč. zák."). Obvodní soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí citoval §3028 o. z., avšak neuvedl, o jaký právní poměr mělo jít, aby mohlo být toto přechodné ustanovení použito. Stěžovatelka též odkazuje mimo jiné na §2994 obč. zák., kterým odůvodňuje svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
7. Městskému soudu dále stěžovatelka vytýká, že potvrdil rozhodnutí obvodního soudu bez toho, aniž by podrobil přezkumu jeho závěr o neprokázaném vlastnictví předmětných zařízení stěžovatelkou. Nejvyšší soud se pak v napadeném rozhodnutí nevypořádal s argumenty stěžovatelky, kterými namítal nepřípadnost judikatury citované v rozhodnutí městského soudu. Přípustnost dovolání vymezila stěžovatelka tak, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, nebo má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Jde podle ní o alternativní důvody přípustnosti dovolání, které se navzájem nevylučují - stěžovatelka přitom odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15. Závěrem též namítá, že předmětná zařízení vedlejší účastnice vyvlastnila, pročež má nárok na náhradu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je pouze posouzení toho, zda nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě napadá rozsah dokazování a hodnocení důkazů zejména obvodním soudem. K tomu Ústavní soud konstantně uvádí, že "rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny" (např. usnesení ze dne 5. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1828/20). Takový extrémní nesoulad však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Se stěžovatelkou se nelze ztotožnit ani v tom, že by rozhodnutí obvodního soudu vůbec neobsahovalo hodnocení důkazů, když obvodní soud v bodech 11 až 14 odůvodnění rozhodnutí ozřejmil, proč stěžovatelkou navržené důkazy nemohou prokázat vlastnické právo k předmětným zařízením, a provedl hodnocení svědeckých výpovědí, které posoudil jako nehodnověrné (viz bod 13 odůvodnění). Jde-li navíc o samotnou otázku prokázání vlastnického práva k předmětným zařízením v řízení před obvodním soudem, je třeba uvést, že podle názoru městského soudu i Nejvyššího soudu šlo o otázku, která nemohla již s ohledem na chybějící pasivní legitimaci vedlejší účastnice zvrátit zamítnutí žaloby. Z toho důvodu též nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod postup městského soudu, který pro nadbytečnost nepodrobil přezkumu dílčí závěr obvodního soudu o neprokázání vlastnictví předmětných zařízení stěžovatelkou.
12. Zbývající část ústavní stížnosti zůstává polemikou s právními závěry soudů. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v obecné rovině není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva, neboť tím by byl stavěn do role další instance v soustavě soudů, kterou však není (viz shora bod 9 nálezu). Výklad zákona, vedoucí k tvrzené věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, by představoval důvod pro kasační zásah Ústavního soudu zejména tehdy, kdyby se dostal do extrémního rozporu s jeho smyslem a účelem, popř. byl v extrémním rozporu s kogentním ustanovením zákona [nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)]. Tato situace však v posuzované věci nenastala.
13. S ohledem na skutkové okolnosti případu neshledává Ústavní soud protiústavním ani výklad §457 o. z., provedený obecnými soudy, s nímž stěžovatelka polemizuje. Ústavní soud již v nálezu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 (N 156/47 SbNU 35) konstatoval, že z dikce §457 o. z. "jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany ... Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní, nebo pasivní legitimaci) k plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách" (obdobně též usnesení ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 366/05). Ústavní soud si je vědom toho, že v právní větě nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15 (N 165/82 SbNU 595) konstatoval, že "aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Toto pravidlo pro určení aktivní a pasivní věcné legitimace je třeba důsledně aplikovat u jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení, typicky při odlišení bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu a plnění z neplatné smlouvy...". K tomu je však třeba uvést, že v tehdy posuzovaném případu šlo o odlišnou situaci, spočívající v obohacení vedlejších účastníků na úkor stěžovatele přijímáním plateb nájemného bez právem uznaného důvodu a protiplnění (bod 23 odůvodnění). Současně přitom Ústavní soud zdůraznil, že ve vztahu k použití §457 o. z. "je třeba respektovat, že vzájemná restituční povinnost se týkala jen a pouze účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, nikoliv jiných (třetích) osob, protože tyto osoby nebyly v původním synallagmatickém vztahu s některou ze smluvních stran" (bod 20 odůvodnění).
14. K námitce stěžovatelky, že obvodní soud nedostatečně odůvodnil použití občanského zákoníku z roku 1964 na právní posouzení věci, Ústavní soud uvádí, že z ústavněprávního hlediska toto odůvodnění obstojí (viz zejména bod 16 odůvodnění). Vedle toho je třeba podotknout, že následně městský soud správně konstatoval (bod 15 odůvodnění jeho rozhodnutí), že ani podle právní úpravy platného občanského zákoníku, jehož §2994 se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, by nebylo možno nárok na vydání bezdůvodného obohacení dovodit. Podle §2994 o. z. totiž platí, že "dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu". Dobrá víra vedlejší účastnice se přitom předpokládá (§7 obč. zák.), přičemž stěžovatelka neprokázala opak (stejně tak neprokázala ani vlastnické právo k předmětným zařízením). Nepodloženou je též námitka stěžovatelky, že došlo k vyvlastnění předmětných zařízení bez náhrady. Vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny je třeba chápat jako odnětí vlastnického práva vyvlastňovaného k vyvlastňované věci a její přechod na vyvlastnitele, a to na základě správního rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1044/20, bod 16 odůvodnění a literaturu v něm citovanou). K ničemu takovému v případě stěžovatelky nedošlo.
15. Jde-li o usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, Ústavní soud ve své judikatuře setrvale konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18, ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20 nebo ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2364/20). Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, přitom vyplývá zákonný důvod, proč k němu došlo. Odkazuje-li stěžovatelka k alternativním předpokladům přípustnosti dovolání na nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15 (N 165/82 SbNU 595), je třeba uvést, že v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud neodmítl dovolání stěžovatelky pro navzájem se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání, ale z důvodů shrnutých výše v bodu 5. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky, a proto napadené usnesení o odmítnutí dovolání neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.
16. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá, neboť obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02).
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu