ECLI:CZ:US:2021:3.US.574.21.1
sp. zn. III. ÚS 574/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti Kavárna Lahoda s. r. o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Co 8/2020-223, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), k níž mělo dojít v řízení před Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud"). Obvodní soud žalobu zamítl. Následně městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zrušil v části výroku II, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu částky 99 999 Kč s příslušenstvím, rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zejména uvedl, že vedlejší účastnice netvrdila snížený význam předmětu řízení před krajským soudem pro stěžovatelku, naopak jej označila za standardní, proto nebyl správný postup městského soudu, považoval-li bez relevantních tvrzení vedlejší účastnice a bez skutkových zjištění ve vztahu k její ekonomické síle částku požadovanou v řízení před krajským soudem pro stěžovatelku za bagatelní. Nesprávnost Nejvyšší soud spatřoval rovněž v tom, že se městský soud při posouzení okolností věci nebo kritéria postupu orgánů veřejné moci nezabýval zrušením rozhodnutí obvodního soudu pro nepřezkoumatelnost.
3. Po zrušení předchozího rozsudku městský soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu dospěl při zohlednění dalších hledisek (viz výše) k závěru, že odvolání stěžovatelky je částečně důvodné ještě nad rozsah, který shledal v předchozím rozhodnutí, a je jí třeba přiznat vyšší odškodnění, než které již bylo přiznáno. Proto napadeným rozsudkem změnil původní rozsudek obvodního soudu tak, že žalobě co do částky 45 000 Kč vyhověl, a ve zbytku jej potvrdil.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadené rozhodnutí je formalistické a popírá princip přiměřenosti i vývoj společnosti. Stěžovatelka tvrdí, že "nároky na náhradu škody mají být přiměřené z hlediska všeobecného vývoje společnosti a nemají ‚pokulhávat' za takovým vývojem společnosti". Podle stěžovatelky soudy rozhodovaly bez ohledu na "bohatnutí" společnosti jako celku, neboť uvažovaly o výši náhrad podle stavu ekonomiky a životní úrovně kolem roku 2010. Stěžovatelka také uvedla, že s ohledem na předchozí zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo podání dovolání proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu, napadenému ústavní stížností, pouhým formalismem, pročež má za to, že jediným prostředkem k ochraně jejího práva je ústavní stížnost.
5. Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka však nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.
6. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). V uvedených zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
7. Ačkoli městský soud stěžovatelku v napadeném rozsudku poučil, že dovolání je (při splnění zákonných podmínek) v rozsahu, v němž městský soud opětovně potvrdil rozsudek obvodního soudu, přípustné, stěžovatelka dospěla k závěru, že proti napadenému rozhodnutí může brojit pouze ústavní stížností. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána v situaci, v níž se sice stěžovatelkou naříkanou otázkou již Nejvyšší soud zabýval, avšak lze-li dovolání proti rozsudku městského soudu podat, je jeho přípustnost oprávněn zkoumat pouze Nejvyšší soud [viz §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")]. Jinými slovy není na stěžovatelce, aby přípustnost, kterou musí sám Nejvyšší soud uvážit, posoudila sama. Ostatně i v pozici stěžovatelky lze proti rozsudku městského soudu brojit některým z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud tak ani nedostal příležitost, aby přípustnost dovolání vůbec uvážil a ústavní stížnost tak byla podána předčasně. Stěžovatelkou navrhovaný postup je v rozporu s uvedenými zákonnými ustanoveními a popírá zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Případné mínění stěžovatelky o šanci na úspěch dovolání na tom nemůže ničeho změnit, neboť Nejvyšší soud by se v dovolacím řízení musel např. zabývat také tím, zda se městský soud v napadeném rozsudku řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Za této procesní situace Ústavnímu soudu nepřísluší do rozhodování obecných soudů zasahovat.
8. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj