ECLI:CZ:US:2021:4.US.1202.20.3
sp. zn. IV. ÚS 1202/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavních stížnostech obchodních společností GREAT FABRIQ, s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 - Vinohrady, A, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, a BONUTAS TRADE, s. r. o., sídlem Pod Vilami 747/10, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020 sp. zn. 3 To 106/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2019 č. j. 2 T 11/2014-7864, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 1202/20, IV. ÚS 1216/20 a II. ÚS 1275/20 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usneseními ze dne 5. 5. 2020 a 9. 6. 2020 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl v trestní věci odsouzených R. B., R. B., K. K., L. L. a L. R. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku o zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, a to peněžních prostředků na konkretizovaných bankovních účtech obchodních společností B a C (výrok pod bodem I.). Dále rozhodl o zabrání náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku, a to peněžitých prostředků zajištěných při domovních prohlídce u odsouzeného R. B. a peněžitých prostředků zajištěných při prohlídce nebytových prostor společnosti B a druhé stěžovatelky a nemovitostí ve vlastnictví druhé stěžovatelky (výrok pod bodem II.). Výrokem pod bodem III. usnesení rozhodl městský soud podle §79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků uložených na shora uvedených bankovních účtech obchodních společností B a C. Posléze městský soud pod bodem IV. usnesení rozhodl podle §79f odst. 1 trestního řádu o zrušení zajištění nemovitosti ve vlastnictví druhé stěžovatelky.
3. Proti tomuto usnesení podali všechny stěžovatelky, dále odsouzení R. B. a R. B. a obchodní společnosti C, B a DAMMAE, a. s., stížnosti, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. První stěžovatelka namítá, že vrchní soud napadeným usnesením vybočil ze zákonných mantinelů pro zabrání věci, rozhodl-li o zabrání peněžních prostředků, o kterých bylo prokázáno, že byly poskytnuty právě společností MV Plus, s. r. o., tedy jde o prostředky, které nepocházejí z trestné činnosti, nepředstavují (bezprostřední ani zprostředkovaný) výnos z trestné činnosti a nebyly převedeny pachatelem trestné činnosti. Byly-li nabyty jinak, a to legálně a od osoby nemající s trestnou činností odsouzených nic společného (což podle stěžovatelky vyplývá z výroků odsuzujícího rozsudku trestního soudu), je jejich zabavení neoprávněné.
5. První stěžovatelka poukazuje, že zúčastněná osoba, vůči které soud rozhoduje o zabrání věci, nemá tolik procesních práv jako obviněný. Odtud dovozuje, že o to přísnější by měla platit kritéria pro aplikaci ochranného opatření zabrání věci prolamující ústavněprávní ochranu vlastnického práva. Zde nestačí pouhé přesvědčení soudu, ale pouze nezvratná jistota znemožňující jakoukoli extenzi při aplikaci normy podústavního práva. Zvlášť patrný je tento exces při nevrácení omylem zaslané platby ze dne 3. 2. 2012, která byla vrácena pouze částečně, ačkoli byla reklamována v plné výši a o oprávněnosti reklamace nebylo žádných pochyb. Již samotné zajištění peněžních prostředků náležejících obchodní společnosti MV Plus, s. r. o., znamenalo paralyzování její podnikatelské činnosti, tím více pak jejich zabrání.
6. Průběh řízení před soudy obou stupňů, které si vyhradily rozhodování o zajištěných věcech k samostatnému projednání, představoval ryze formální "zkopírování" rozhodovacího procesu z hlavního líčení a veřejného zasedání, projednávajících obžalobu a odvolání obžalovaných, kdy soud rozhodoval podle tohoto předem připraveného scénáře, aniž zůstal v mantinelech obžaloby a výroků o vině odsouzených. Rozhodování soudu o zabrání věci tak vybočilo z jeho kompetence. Provedení nových důkazů předložených stěžovatelkou (v této souvislosti odkazuje na své podání z 20. 3. 2019 včetně důkazů o mylných platbách a jejich reklamaci) nebylo nijak hodnoceno s výjimkou obecného sdělení, že nepřinesly nic nového.
7. Dále první stěžovatelka odkazuje na §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a zdůrazňuje, že trestní soud rozhoduje v trestním řízení o konkrétních skutcích, které jsou předmětem obžaloby a které se pak odráží do výroku odsuzujícího rozsudku o vině. Soud nemá oprávnění skutky, o nichž rozhoduje, bezbřeze rozšiřovat a vtahovat do nich subjekty, které souzeny nejsou, a majetek, který se trestné činnosti netýká, jenom proto, že soud "nemá pochybnosti" o "vině" někoho, kdo nebyl ani obžalován.
8. Nelze přehlédnout, že k zajištění peněžních prostředků, poskytnutých obchodní společnosti MV Plus, s. r. o. (byť na bankovních účtech inkasních společností), došlo již v přípravném řízení policejním orgánem v roce 2012 (konkrétně ve dnech 9. 2. 2012, 12. 11. 2012, 24. 11. 2012), tj. i déle než před 8 lety. Rozhodování o zrušení zajištění až po pravomocném ukončení trestního řízení, navíc v neprospěch stěžovatelky, až po uplynutí osmi let, vybočuje z ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
9. Závěrem první stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17 (N 97/89 SbNU 457) a ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 492/18 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz).
10. Druhá stěžovatelka namítá, že podle pravomocného rozsudku vrchního soudu ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 3 To 57/2016, jímž byl R. B. uznán vinným, celkové zkrácení daně činilo 5 802 353 Kč, zatímco zabírané nemovité věci mají cenu 34 730 000 Kč, tedy mnohonásobně vyšší. Vrchní soud podle stěžovatelky v napadeném usnesení nerespektoval vlastní rozsudek a přizpůsobil si volnou úvahou v něm obsažené závěry. Její majetek byl zabrán s ohledem na jednání třetí osoby, tehdejšího předsedy představenstva. Podle ní vychází rozhodnutí vrchního soudu z nesprávného právního posouzení skutku, když má za to, že volnou úvahou lze změnit závěry pravomocného rozsudku o výši škody, a namítá, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření v takové výši, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
11. Třetí stěžovatelka namítá, že v každém jednotlivém případě by měla být zřejmá souvislost mezi trestním řízením a zabranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. To se však podle jejího názoru z napadených usnesení obecných soudů nepodává, přičemž odpovídající zjištění musí nejen vyplývat z provedeného dokazování, ale musí být i řádně odůvodněno. Nelze je nahradit pouhým odhadem soudu, že tomu tak určitě bylo. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. US 1121/15 (N 92/81 SbNU 505), a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, §108, ze dne 5. 7. 2001 ve věci Phillips v. Spojené království, stížnost č. 41087/98, §44 a §53, a ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, §68.
12. Podle třetí stěžovatelky je z mandátní smlouvy i výpisů účtů zřejmé, že tyto účty sloužily k peněžnímu vypořádávání její legální obchodní činnosti, přičemž je zřejmé, že obchodní společnost C není majitelem finanční prostředků na těchto účtech, nemá k nim žádný právní titul a postupovala toliko jako inkasní společnost v intencích mandátní smlouvy ze dne 27. 9. 2011. Obdobné platí též ve vztahu k obchodní společnosti B, která postupovala rovněž jen jako inkasní společnost, a to na základě mandátní smlouvy ze dne 12. 8. 2011, ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. 11. 2011.
13. Třetí stěžovatelka posléze tvrdí, že dostatečně prokázala vlastnický vztah k zajištěným finančním prostředkům ve výši 35 640 168 Kč. Uvádí, že šlo o tzv. depozitní účty zřízené v její prospěch na základě mandátních smluv, čímž jsou modifikovány závěry týkající se vlastnictví peněžních prostředků na účtu obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004 sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupené v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
16. Ústavní soud shrnuje, že ochranné opatření zabrání věci dle §101 trestního zákoníku, resp. zabrání náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku, představuje zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a při jeho ukládání tak musí být současně s požadavkem zákonnosti splněn požadavek přiměřenosti, vyplývající z ústavního pořádku i z §96 trestního zákoníku [srov. např. nález ze dne 22. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 819/18, bod 32.; dále nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 31/13 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.), bod 41.; nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Zvláště při zabrání věci, která náleží osobě odlišné od pachatele trestného činu, je nutno zohlednit, zda stanoveného cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, který by do ústavně zaručených práv zasahoval mírněji, případně nezasahoval vůbec. Těmto požadavkům v posuzované věci obecné soudy dostály.
17. Stěžovatelky se od Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již tyto soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu však nepřísluší.
18. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu nejsou obecné soudy povinny budovat vlastní závěry na vyvracení všech jednotlivě vznesených námitek, staví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, srov. např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247).
19. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy předeslaly, že podstatná část trestné činnosti se uskutečnila ještě před účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, proto některé právnické osoby nebyly trestně stíhány.
20. Vůči první stěžovatelce obecné soudy konstatovaly, že v řízení prokazovala, že je nástupnickou společností společnosti MV Plus, s. r. o. Dále objasnily, že MV Plus, s. r. o., i třetí stěžovatelka se na předmětné trestné činnosti vědomě podílely a dosahovaly podílu na výnosu z trestné činnosti v rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") 135 785 930,80 Kč.
21. Vrchní soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2017 č. j. 3 To 57/2016-7065 vymezil ve skutkové větě inkriminované finanční transakce a úlohu druhé stěžovatelky. V ústavní stížností napadeném usnesení vrchního soudu jsou tyto transakce podrobně popsány zejména v bodě 14. a Ústavní soud na tuto argumentaci odkazuje. Vrchní soud na jejím základě dovodil, že nemovité věci uvedené pod body II. 3. až 5. jsou "nejméně" náhradní hodnotou za výnos z trestné činnosti.
22. Jde-li o námitky třetí stěžovatelky, soudy poukazovaly zejména na skutková zjištění a navazující právní závěry z rozsudku vrchního soudu ze dne 9. 5. 2017 č. j. 3 To 57/2016-7065 a rozsudku městského soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 2 T 11/2014, ze kterých vyplývá její zapojení do předmětné trestné činnosti daňového charakteru, kdy pohonné hmoty nakoupené v zahraničí obchodní společností D, tato společnost obratem prodala i se spotřební daní, kterou uhradila i s fakturovanou DPH právě třetí stěžovatelce, následně obchodní společnost D, do svého účetnictví jednak zahrnula fiktivní faktury dalších společností, jednak předstírala prodej těchto pohonných hmot do jiného státu Evropské unie, konkrétně do Polské republiky, ve snaze vyhnout se takto povinnosti úhrady DPH z prodeje pohonných hmot, kdy třetí stěžovatelka dále tyto pohonné hmoty prodala obchodní společnosti MV PLUS, s. r. o., a to již s možností odpočtu DPH na vstupu na základě faktur vystavených obchodní společností D, u které došlo ke zkrácení DPH v rozsahu 135 785 930,80 Kč. Podle závěrů soudů šlo o typický karuselový podvod, a to s cílem vyvést peněžní prostředky z DPH krácené obchodní společností D, přičemž bez ekonomicky oprávněného důvodu byly tyto výnosy z krácené DPH vyváděny přes inkasní společnosti C, B, i s pomocí druhé stěžovatelky z dosahu orgánů činných v trestním řízení a v daňovém řízení mimo jiné i na účet kyperské obchodní společnosti T.T. INDEPENDENT INVESTMENTS LIMITED, případně tyto peněžní prostředky převáděly jednotlivé společnosti mezi sebou opakovaně, nebo je vyváděly v hotovosti, kdy za tímto účelem byla využívána zejména obchodní společnost B, která působila jako tzv. inkasní společnost právě pro třetí stěžovatelku, která jejich účtů využívala pro své obchody s pohonnými hmotami. Na tomto základě obecné soudy v napadených usneseních dovodily, že není pochyb ani o "vědomém zapojení" třetí stěžovatelky do této trestné činnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se nedopustily excesu tím, že dovodily uvedené souvislosti zajištěných peněžních prostředků.
23. Ústavní soud uzavírá, že výše vymezené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
24. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu