ECLI:CZ:US:2021:4.US.1485.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1485/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Vnoučkové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2020 č. j. 28 Cdo 4048/2019-312 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2019 č. j. 13 Co 91/2019-265, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, a o s ní spojeném návrhu na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, vymezené slovy "a za které nelze poskytnout jiný majetek", "stanovené podle §28a" a "do tří let", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jejího práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu či řádný proces) podle čl. 36 Listiny.
2. S touto ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh za zrušení ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), v části, jak byla specifikována výše.
3. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 5 C 131/2018-203 Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") nahradil projev vůle vedlejší účastnice (jako žalované), kterým souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Poděvousy se stěžovatelkou (jako žalobkyní) s tím, že stěžovatelce tento nárok vznikl podle §11a zákona o půdě, že hodnota převáděných pozemků činí 13 950,50 Kč, že tento nárok plyne z konkrétních rozhodnutí pozemkového úřadu a že se tato nemovitost převádí na stěžovatelku (výrok A), co do části obsahu navrhované smlouvy žalobu zamítl (výrok B), vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce finanční náhradu za nevydané pozemky ve výši 6 432 700 Kč (výrok C), co do zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši 6 429 901,44 Kč žalobu zamítl (výrok D) a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok E) a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok F).
4. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích A a D potvrdil a ve výroku C jej změnil tak, že žalobu na zaplacení náhrady za nevydané pozemky ve výši 6 432 700 Kč zamítl, a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel toho, že podle §16 odst. 1 zákona o půdě finanční náhrada za nevydané pozemky přichází v úvahu, nelze-li poskytnout jiný pozemek (oprávněná osoba tedy nemá právo volby, zda žádat náhradní pozemek nebo finanční náhradu), přičemž soudně uplatněnému nároku na finanční náhradu musí předcházet písemná výzva oprávněné osoby příslušnému úřadu (od níž se odvíjí lhůta pro výplatu této náhrady), a dospěl k závěru, že pro uplatnění nároku na finanční náhradu soudní žalobou nebyly uvedené podmínky splněny.
5. Proti tomuto rozsudku brojily obě účastnice dovoláními, ta však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nejsou přípustná. Jde-li o stěžovatelčino dovolání, Nejvyšší soud konstatoval, že žádná z mu předložených otázek není s to přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit a že směřuje-li dovolání proti výroku krajského soudu o nákladech řízení, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti zásah do základního práva vlastnit a pokojně užívat majetek stěžovatelka odůvodňuje tím, že z ryze formalistických důvodů jí nebyla poskytnuta náhrada za nevydané pozemky, na které má podle zákona o půdě právo. Porušení práva na soudní ochranu pak spatřuje stěžovatelka v tom, že se Nejvyšší soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a neaplikoval základní zásady týkající se aplikace restitučních právních přepisů. Krajskému soudu i Nejvyššímu soudu současně stěžovatelka vytýká, že aplikovaly §16 odst. 1 zákona o půdě způsobem, který je v rozporu s ústavním pořádkem, aniž by iniciovaly řízení o jeho zrušení Ústavním soudem, když z něho vyvodily jednak nedůvodnost, jednak předčasnost žaloby. Přitom nepřihlédly k její argumentaci k výši požadované náhrady, která vycházela z nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) a ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (N 112/89 SbNU 655; 135/2018 Sb.).
7. V návaznosti na to stěžovatelka obecným soudům vytýká, že lpěly na doslovném výkladu uvedeného ustanovení přesto, že konstatovaly dlouhodobé prodlení vedlejší účastnice s uspokojením jejího nároku na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky, kdy tato ani neuznává správnou výši nároku a postupuje vůči ní liknavě a svévolně. Nelze po ní požadovat, aby s vedlejší účastnicí jednala o poskytnutí finanční náhrady, když dala svým jednáním najevo, že její nárok odmítá v plné výši uspokojit. Obecné soudy ji tak "odsoudily" k podání další žaloby, tentokrát na vydání náhradních pozemků v hodnotě zbývající části jejích nároků, což znamená její neúměrné finanční zatížení za právní služby, přičemž účast ve veřejných nabídkách je jí zapovězena, neboť vedlejší účastnice výši jejího nároku neuznává. Upozorňuje, že vedlejší účastnice poškozuje oprávněné osoby, když nerespektuje výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 4139/16, oceňuje nároky oprávněných osob vědomě nesprávně nebo nerespektuje dřívější rozhodnutí týkající se stejných oprávněných osob.
8. Obecným soudům stěžovatelka vytýká rovněž, že se nezabývaly důsledky zamítnutí její žaloby s tím, že nyní bude muset čekat na uspokojení svého nároku, který byl dosud uspokojen v zanedbatelné výši, a vyvíjet snahu, která patrně nepovede k uspokojení jejího nároku, a teprve po uplynutí dalších 3 let bude moci podat žalobu novou, přičemž se s ohledem na svůj věk nemusí žádné náhrady dočkat. Zdůrazňuje, že obecné soudy nezpochybnily liknavý a svévolný postup vedlejší účastnice, kdy o jejím nároku rozhodly po více než čtvrtstoletí, a ještě výši náhrady za nevydané pozemky stanovily nesprávně. Současně zmiňuje, že Nejvyšší soud v jiné věci usnesením ze dne 2. 10. 2019 č. j. 28 Cdo 3772/2018-150 přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení části §16 odst. 1 zákona o půdě (vymezené slovy "stanovené podle §28a").
9. Stěžovatelka má s ohledem na výše uvedené za to, že jí obecné soudy odmítly poskytnout právní ochranu, když její žalobu zamítly s poukazem na její formální předčasnost, čímž jí vyzvaly, aby s uspokojením svého nároku počkala a teprve po uplynutí několika let podala žalobu znova. Na tom nic nemůže změnit skutečnost, že se může domáhat svého nároku žalobou o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s převodem náhradních pozemků, neboť i obecné soudy zásadně připouštějí, že stěžovatelka nebude patrně moci uspokojit svůj nárok prostřednictvím náhradních pozemků v rámci veřejných nabídek, a současně uvádějí, že by mohla svůj nárok uspokojit v soudních řízeních. Uvedené ustanovení je podle stěžovatelky v praxi nepoužitelné. Upozorňuje, že žalobu podávala v situaci, kdy její nárok byl chybně oceněn, a tudíž nemohl být plně uspokojen převodem náhradních pozemků, v době podání žaloby byla v platnosti a účinnosti tzv. druhá restituční tečka, přičemž nemohla vědět, že k tomuto zrušení dojde, takže toto byla jediná možnost, jak bojovat proti liknavému, svévolnému a protiprávnímu postupu vedlejší účastnice.
10. Stěžovatelka zmiňuje rovněž metodický pokyn vedlejší účastnice ze dne 9. 4. 2014, z něhož plyne, že v praxi vedlejší účastnice poskytuje finanční náhrady, aniž by zkoumala, zda lze převést náhradní pozemek, jí samotné byla taková náhrada poskytnuta, takže mohla legitimně očekávat poskytnutí finanční náhrady. K argumentaci obecných soudů, že neprokázala, že jí nelze poskytnout jiné náhradní pozemky, stěžovatelka uvádí, že sama skutečnost, že žalobu podala v době, kdy měla nastat tzv. druhá restituční tečka, odůvodňuje možnost žádat o poskytnutí finanční náhrady, zvláště za situace, kdy jí byla odepřena možnost účastnit se veřejných nabídek, navíc nebyla v tomto hledu poučena podle §118a o. s. ř., takže došlo k porušení zákazu překvapivého rozhodnutí.
11. Podle stěžovatelky by měla být nemožnost poskytnutí náhradního pozemku posuzována subjektivně, tedy zda oprávněná osoba má o takový převod vůbec zájem. Odmítá, aby oprávněná osoba byla postavena před volbu nechat si převést pozemek, který nechce, nebo jí nebude poskytnuta žádná náhrada. Navíc by se v takovém případě stal institut finanční náhrady obsoletní a veškeré tyto náhrady by byly poskytnuty protiprávně. Daná podmínka podle §16 odst. 1 zákona o půdě má být překonaná, neboť Nejvyšší soud i Ústavní soud mají za to, že veřejné nabídky pro oprávněné osoby jsou nedostatečné, a v případě, kdy se tyto domáhají převodu mimo veřejnou nabídku, vedlejší účastnice namítá, že pozemky nejsou převoditelné, a možnost uspokojení nároku je komplikovaná a limitovaná. Za této situace nelze po ní spravedlivě požadovat, aby se musela takového procesu účastnit. Opakuje, že výklad tohoto ustanovení je projevem přepjatého formalizmu, nikoliv v duchu snahy zmírnění některých majetkových křivd.
12. Jde-li o návrh na zrušení části §16 odst. 1 zákona o půdě, stěžovatelka s ohledem na Nejvyšším soudem zahájené řízení (viz výše), jehož předmětem je zrušení slovního spojení "stanovené podle §28a" a které je nyní vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 21/19, si je vědoma skutečnosti, že její návrh bude z důvodu litispendence odmítnut, nicméně požaduje být vedlejší účastnicí v daném řízení. V rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny má pak být zbývající část tohoto ustanovení, kterou stěžovatelka navrhuje ke zrušení (tedy ve slovech "a za které nelze poskytnout jiný majetek" a "do tří let"). Dokud vedlejší účastnice disponuje alespoň nějakými pozemky, je zde hypotetická možnost, že oprávněné osoby pozemky získají, a nejsou tak splněny podmínky pro poskytnutí finanční náhrady. Uvedené ustanovení tak znemožňuje oprávněným osobám získat náhradu za v minulosti odejmuté pozemky, na které mají právní nárok, resp. tyto musí akceptovat jako náhradu jakýkoliv náhradní pozemek.
13. Rovněž stanovení tříleté lhůty pro poskytnutí finanční náhrady není podle stěžovatelky v souladu s ústavním pořádkem, neboť staví vedlejší účastnici do privilegovaného postavení, když jí umožňuje bez jakéhokoliv racionálního či legitimního důvodu i v případě, že nárok uznává, neplnit bez jakéhokoli postihu či možnosti obrany proti takovému postupu. V situaci, kdy protiprávně setrvává na nesprávné výši nároku, musí oprávněná osoba vyčkat tři roky, než se bude moci s žalobou na zaplacení správné výše finanční náhrady obrátit na soud. Toto ustanovení nemůže obstát ani z hlediska proporcionality, protože nesleduje žádný legitimní cíl, ale nemůže být přiměřené ve vztahu k zásahu do práva vlastnit majetek a domoci se legitimního majetkového práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s intepretací a aplikací §16 odst. 1 zákona o půdě obecnými soudy. Krajský soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro přiznání finanční náhrady podle uvedeného ustanovení nebyly naplněny, neboť nebyla uplatněna písemná výzva u příslušného pozemkového úřadu a nebylo vyloučeno uspokojení stěžovatelčina restitučního nároku formou převodu náhradních pozemků (pro jejich nedostatečnost). Ve vztahu ke druhé podmínce pak krajský soud konstatoval, že jednak v době zahájení řízení ve veřejných nabídkách byly nabízeny pozemky v hodnotě 200 000 000 Kč, jednak sama stěžovatelka usilovala o převod náhradního pozemku v odlišném regionu, než se nacházely odňaté pozemky.
17. Stěžovatelka tomuto soudu vytýká, že uvedené ustanovení vyložil "formalisticky", v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů, současně však má za to, že je v rozporu s ústavním pořádkem. V souvislosti s otázkou (ne)ústavnosti tohoto ustanovení je třeba uvést, že v nyní posuzované věci nebyla (nemohla být) obecnými soudy jeho napadená část, která je vymezena slovy "stanovené podle §28a" a "do tří let", ani aplikována. Jejich zrušení Ústavním soudem tudíž nepřipadá v úvahu, neboť i kdyby bylo danému návrhu vyhověno, nemohlo by to výsledek tohoto řízení ovlivnit (srov. §74 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu nebylo namístě zastavovat řízení pro překážku litispendence (s tím, že se stěžovatelka může účastnit řízení vedeného Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 21/19 jako vedlejší účastnice), nehledě na to, že o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 21/19 již bylo rozhodnuto dne 12. 1. 2021 tak, že návrh na zrušení části §16 odst. 1 zákona o půdě byl nálezem zamítnut, takže v této části by se stal návrh nepřípustným, kdyby byl projednatelným (viz sub 22). Dlužno dodat, že ze stejného důvodu nelze považovat za přiléhavou argumentaci judikaturou Ústavního soudu, týká-li se stanovení odpovídající výše finanční náhrady za nevydané pozemky.
18. Obdobně lze uzavřít i ke zbývající části návrhu na zrušení §16 odst. 1 zákona o půdě (tj. zrušení slov "a za které nelze poskytnout jiný pozemek"). Zamítnutí stěžovatelčiny žaloby totiž došlo alternativně ze dvou důvodů, z nichž ale jen jeden je postaven na aplikaci dané části tohoto ustanovení. Vzhledem k tomu by bylo možné vyhovět ústavní stížnosti za předpokladu, že by z hlediska ústavnosti neobstál druhý z uplatněných rozhodovacích důvodů, který spočíval na závěru o absenci písemné výzvy podané u příslušného pozemkového úřadu. V opačném případě by totiž bylo zbytečné zabývat se ústavností prvně uvedené podmínky, neboť ani případný negativní závěr by na výsledku daného soudního řízení nic změnit nemohl. Tato situace nastala i v nyní posuzované věci.
19. Ústavní stížnost prakticky žádnou argumentaci, která by se týkala tohoto důvodu, neobsahuje. Nejvyšší soud se sice tím, jak krajský soud posoudil otázku existence písemné výzvy k příslušnému pozemkovému úřadu, podrobněji nezabýval (protože dovoláním napadený rozsudek podle něj obstál z důvodu nesplnění podmínky, že nelze poskytnout jiný pozemek), přesto však se i k této otázce - byť stručně - vyjádřil, když odmítl stěžovatelčin odkaz na judikaturu dovolacího soudu jako nepřiléhavý pro odlišné skutkové i právní poměry - v uvedených judikátech byla posuzována problematika kvalifikované výzvy (upomínky) k plnění v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu není patrno, proč by napadené rozhodnutí mělo v tomto bodě vykročit z ústavněprávních mezí. Možno dodat, že povinnost oprávněných osob vyzvat příslušný pozemkový úřad zřetelně plyne z §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž jejím splněním by se stěžovatelce otevřela možnost v případném soudním řízení zpochybnit, jak ústavnost podmínky nemožnosti poskytnout jiný pozemek, tak i tříletou lhůtu, jak jsou zakotveny v uvedeném ustanovení.
20. Argumentuje-li stěžovatelka - v souvislosti s námitkou formalistického výkladu §16 odst. 1 zákona o půdě - liknavým a svévolným postupem vedlejší účastnice při uspokojování restitučních nároků, a také tím, že vedlejší účastnice evidovala její restituční nárok v nesprávné výši, již Nejvyšší soud se vyjádřil v tom smyslu, že tato skutečnost může být právně relevantní potud, že oprávněné osobě se otevírá možnost domáhat se mimo veřejné nabídky převodu vybraného náhradního pozemku a že výši restitučního nároku řeší soud v každém konkrétním řízení, v němž se oprávněná osoba domáhá převodu vybraného náhradního pozemku. Neodpovídá tedy skutečnosti stěžovatelčino tvrzení, že neměla žádnou možnost, jak by mohla chránit svá práva. Nejvyšší soud se rovněž náležitě zabýval argumentací metodickým pokynem vedlejší účastnice, a opakuje-li ji (bez dalšího) stěžovatelka v ústavní stížnosti, nezbývá Ústavnímu soudu, než odkázat na příslušnou pasáž napadeného usnesení.
21. Stěžovatelka obecným soudům vytkla i absenci poučení podle §118a o. s. ř. o potřebě tvrdit a prokazovat nemožnost uspokojení jejího nároku jinými pozemky, v důsledku čehož je rozsudek krajského soudu tzv. překvapivým rozhodnutím. Ani na základě této námitky nelze uvažovat o porušení stěžovatelčina práva na řádný proces. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tuto skutečnost nebylo třeba v jejím případě prokazovat, protože vedlejší účastnice za celou dobu nebyla schopna poskytnout náhradní pozemky. Obdobně přitom argumentovala v soudním řízení a obecné soudy se v napadených rozhodnutích k tomu náležitě vyjádřily. Žádnou "novou" skutečnost, kterou by bývala v soudním řízení uplatnila a kterou by správnost příslušných soudních závěrů zpochybnila, stěžovatelka nezmiňuje, tvrdí pouze, že náhradních pozemků ubývá. To však neznamená, že takové pozemky v rozhodné době nebyly k dispozici, k čemuž možno dodat, že i kdyby tomu tak bylo, pak ubylo i nevypořádaných restitučních nároků.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě jakožto návrh akcesorický sdílí osud meritorně "neprojednatelné" ústavní stížnosti, aniž bylo třeba se zabývat procesními překážkami řízení podle §35 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §74, §78 odst. 1 a §68 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu