ECLI:CZ:US:2021:4.US.2236.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2236/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obce Popovice, sídlem Popovice 2, a Jana Fily, zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, sídlem Mezibranská 579/7, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2021 č. j. 7 As 20/2021-72 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2020 č. j. 63 A 13/2018-152, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, Jiřího Kubíka a Róberta Kafky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11, 35, 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva stěžovatelky na samosprávu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že první vedlejší účastník dne 5. 10. 2016 vydal opatření obecné povahy č. j. 2891/16/Z 29 (Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, dále jen "ZÚR JMK"), kterým mimo jiným vymezil koridory DS14 pro dálnici D52/JT Rajhrad - Chrlice II (D2), DS04 pro dálnici D52 Pohořelice - Mikulov - hranice ČR/Rakousko a DS39 pro silnici II. třídy II/425 Rajhrad - Modřice. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka cítila být dotčena na svých právech uvedenými záměry, podala spolu s druhým a třetím vedlejším účastníkem (dále též jako "navrhovatelé") ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 21. 12. 2018 návrh na zrušení uvedeného opatření obecné povahy v rozsahu vymezeném uvedenými záměry. Stěžovatel jako osoba zúčastněná na řízení rovněž uplatňoval svá práva, neboť se nemovité věci v jeho vlastnictví nachází v uvedených koridorech.
3. Krajský soud návrh zamítl napadeným rozsudkem. Nejprve uvedl, že stěžovatelka je jako obec na území vedlejšího účastníka oprávněna navrhnout zrušení jeho opatření obecné povahy přímo podle §101a odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), aniž musí tvrdit dotčení svých práv. Tvrdili-li navrhovatelé, že při pořizování ZÚR JMK nebylo provedeno kvantitativní vyhodnocení SEA a vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů, odkázal krajský soud na body 471 a násl. svého rozsudku ze dne 20. 12. 2017 č. j. 65 A 3/2017-931, ve kterém se zákonností ZÚR JMK zabýval, a který potvrdil Nejvyšší správní soud v (navazujícím) rozsudku ze dne 30. 5. 2019 č. j. 2 As 122/2018-512. Z nich se podává, že záměr byl řádně identifikován a vyhodnocen (včetně posouzení vlivů dotčených staveb s ostatními dopravními tepnami), neboť navrhovatelé uplatňují téměř totožné námitky jako v odkazované věci, krajský soud považuje takový odkaz za dostačující. Krajský soud zdůraznil, že ZÚR JMK výslovně stanoví při hodnocení SEA navrhovaná opatření k vyloučení, snížení či zmírnění negativních vlivů, která jsou závazná pro další fáze územního plánování (např. protihluková opatření, vegetační úpravy komunikace, průchodnost území, minimalizace průjezdů nákladních vozidel a stavební techniky přes obytnou zástavbu obcí atp.). Míra podrobnosti odůvodnění ZÚR JMK odpovídá tomu, že jde o koncepční dokument. Krajský soud dále zdůraznil, že navrhovatelé byli v procesu pořizování ZÚR JMK pasivní a v navazujících procesech lze optimalizovat jednotlivé záměry. Krajský soud zamítl návrh stěžovatelů na provedení několika důkazů, neboť jsou zčásti součástí správního spisu, kterým se nedokazuje, zčásti je shledal nadbytečnými či nerelevantními s odkazem na rozsudek sp. zn. 65 A 3/2017, a zčásti nově zamítl jako nadbytečné, neboť se týkaly tvrzení o nesprávnosti vymezení rychlostní silnice R52 v politice územního rozvoje, která není předmětem daného řízení.
4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu brojili stěžovatelé kasační stížností, kterou zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud považoval odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu za dostatečné, přestože také odkazoval na jiná rozhodnutí; argumentace stěžovatelů je téměř totožná jako navrhovatelů ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 65 A 3/2017. Stěžovatelé argumentaci nerozvíjí, nereagují na konkrétní tvrzení krajského soudu. Rozhodné je, že odůvodnění ZÚR JMK dostatečně zohledňuje vlivy jednotlivých záměrů na obyvatelstvo, zdraví a složky životního prostředí. Vlivy byly popsány a kvantifikovány. Odůvodnění ZÚR JMK zohledňuje existující komunikace a umožňuje zavedení kompenzačních opatření. Není-li vyplněno několik kolonek v tabulce "D2 Chrlice II - Brno, jih ...", nejde o závažné nedostatky, neboť nemají vliv na celkovou zákonnost ZÚR JMK. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že krajský soud v rozsudku sp. zn. 65 A 3/2017 a Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 As 122/2018 reagovaly i na tvrzení stěžovatelů o nedostatečném posouzení dalších variant řešení, dopravního modelování a vlivů na životní prostředí. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že zásady územního rozvoje nemusí vždy označit všechny subjekty v daném území a u nich určit konkrétní kompenzační, zmírňující či jiná opatření; takový požadavek nevyplývá ani z účelu institutu. K tvrzení stěžovatelů, že důraz na hodnocení vlivů při pořizování zásad územního rozvoje je o to silnější, nezpracovává-li se při uvedení územního plánu do souladu s územně plánovací dokumentací kraje, Nejvyšší správní soud uvedl, že uvedené tvrzení stěžovatelé nepředložili v řízení před krajským soudem, a proto je nepřípustné podle §104 odst. 4 in fine s. ř. s. Konečně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že do samosprávy zasahuje toliko omezeně; jde o nalezení rovnováhy mezi dotčenými zájmy. Uvedl rovněž, že právní řád poskytuje prostředky k ochraně práv i v navazujících procesech [zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), či zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, vše ve znění pozdějších předpisů].
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy v jejich věci rozhodly paušálně toliko s odkazy na jiné věci a nedostatečně zhodnotily individuální okolnosti jejich návrhu a konkrétní argumentaci. Správní soudy sice při posouzení oprávněnosti stěžovatelů k podání návrhu uznaly, že jejich práva byla ZÚR JMK dotčena, avšak tuto skutečnost nezohlednily ve věci samé.
6. V konkrétnostech stěžovatelé tvrdí následující. Stěžovatelka zaprvé považuje za "neudržitelné" tvrzení Nejvyššího správního soudu o tom, že zásady územního rozvoje nemusí výslovně označit všechny subjekty v daném území. Zadruhé, správní soudy "zcela opomenuly" vypořádat tvrzení, že stěžovatelka nebyla zmíněna u posouzení SEA, že na její území budou působit kumulativně dva dopravní koridory a že posouzení SEA postrádá kvantitativní vyhodnocení a dopravní model. Zatřetí, jejich tvrzení o tom, že důraz na hodnocení vlivů při pořizování zásad územního rozvoje je silnější, nebyl tzv. novotou, nýbrž "reakcí na napadený rozsudek krajského soudu".
7. Začtvrté, Nejvyšší správní soud měl předložit věc rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2019 č. j. 3 As 80/2017-74 správní soud provede a zohlední takový důkaz, který navrhovatel v řízení o návrhu na zrušení zásad územního rozvoje navrhne k provedení a jehož obsahem je zpochybnění věcné správnosti některého z relevantních odborných podkladů. Krajský soud přitom ve věci stěžovatelů nakládal s odbornými podklady "obdobně chybně" jako správní soud v odkazované věci. Zapáté, správní soudy chybně tvrdí, že stěžovatelé mají možnosti bránit svoje práva v navazujících procesech, ač posouzení celkových negativních vlivů již posuzováno nebude. Nejvyšší správní soud nadto chybně odkázal na zákon o vyvlastnění, namísto zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, který naopak práva dotčených subjektů omezuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a oprávněným stěžovatelem jako osobou zúčastněnou na soudním řízení správním, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž jako územní samosprávný celek doložila, že její zastupitelstvo, jakožto orgán aktivně legitimovaný podat tzv. komunální ústavní stížnost (srov. sub 9 a násl.), projevilo vůli takovou ústavní stížnost podat. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost stěžovatelky (obce jako základního územního samosprávného celku) je tzv. komunální ústavní stížností. Ta se částečně odlišuje od úpravy "obecné" ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a to - mimo jiné - i tím, že zatímco v řízení o obecné ústavní stížnosti je příslušnost Ústavního soudu dána toliko při porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod nositele základních práv a svobod, u tzv. ústavní stížnosti komunální je referenčním kritériem pro Ústavní soud i zákonnost zásahu státu [viz nález ze dne 4. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 471/2000 (N 140/20 SbNU 9) či bod 23 nálezu ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3817/17 (N 78/94 SbNU 73)].
10. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím správních soudů o návrhu na zrušení opatření obecné povahy vydaného krajem (územním samosprávným celkem) v samostatné působnosti (srov. bod 13 a násl. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2682/19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto vychází z požadavku své ustálené judikatury, podle kterého zásah státu do činnosti územních samosprávných celků podle čl. 101 odst. 4 Ústavy nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona. Při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně, a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit [viz bod 19 tamtéž, a dále nálezy ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 331/02 (N 113/27 SbNU 245) a ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (N 76/69 SbNU 291)]. Ústavní soud vychází rovněž z předpokladu, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. bod 20 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2682/19). Proto byť je standard přezkumu u tzv. komunální ústavní stížnosti jiný ("rozšířený"), platí, že ochranu ústavnosti i zákonnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci soudů, jakož i jiných orgánů státu (srov. bod 25 usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1030/20 či bod 11 usnesení sp. zn. I. ÚS 354/21 ze dne 4. 5. 2021).
11. Ústavní stížnost stěžovatele je "obecnou" ústavní stížností jednotlivce podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Námitky stěžovatelů však Ústavní soud neposuzoval odděleně, neboť ani stěžovatelé v ústavní stížnosti svá jednotlivá tvrzení nečlení podle toho, kdo má být na svých právech dotčen, či jaké referenční hledisko má Ústavní soud u té které námitky uplatnit.
12. Argumentace stěžovatelů v nyní posuzované věci je založena na tvrzení, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelů a nezohlednily individuální aspekty jejich věci oproti jinému soudnímu řízení správnímu, ve kterém se správní soudy zabývaly totožným správním aktem.
13. Ústavní soud nejprve uvádí, že odkaz na relevantní judikaturu či jiné rozhodnutí v obdobné věci je legitimní formou odůvodnění rozhodnutí, je-li doprovázen vlastními úvahami soudu, na kterých soudní rozhodnutí musí být založeno. Podmínkou je, aby se odkazované rozhodnutí v rozhodném aspektu či situaci shodovalo s věcí, ve které je na ni odkazováno, a proto náležitě (srozumitelně a logicky) reagovalo na podstatu vypořádaného tvrzení. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud i krajský soud náležitě odůvodnily, proč podle nich argumentace v rozsudcích krajského soudu sp. zn. 65 A 3/2017 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 122/2018 je relevantní i ve věci stěžovatelů. Krajský soud reagoval na jednotlivé námitky stěžovatelů a u každé námitky se zabýval tím, zda již byla vypořádána v odkazované věci, či je třeba ji vypořádat zvlášť. O jeho pečlivém přístupu svědčí srovnání argumentace stěžovatelů v nyní posuzované věci s argumentací navrhovatelů v odkazované věci např. v bodech 73 a násl. a na dalších místech odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Rovněž Nejvyšší správní soud výslovně uvedl v bodech 24 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku, že v odkazované věci se správní soudy zabývaly zákonnosti ZÚR JMK na základě návrhu řady obcí dotčených koridory uvedenými shora sub 2 (tedy shodně jako stěžovatelka) a námitky stěžovatelů byly téměř totožné jako navrhovatelů v odkazované věci.
14. Ostatně ani v ústavní stížnosti se stěžovatelé nesoustřeďují na případné skutkové odlišnosti, ale trvají na totožných argumentech. Přestože Nejvyšší správní soud stěžovatele v napadeném rozsudku výslovně upozornil, že jejich argumentace nereaguje na konkrétní tvrzení správních soudů v odkazované věci, stěžovatelé nadále opakují totožné námitky, které již srozumitelně vypořádaly správní soudy v jiném řízení či v odůvodnění napadených rozhodnutí. Kromě toho, u námitek, které nebyly vypořádány nebo u kterých to považovaly správní soudy za významné, uvedly správní soudy vlastní argumentaci. O tom svědčí i vypořádání následujících námitek.
15. Jde-li o tvrzení stěžovatelů uvedené shora zaprvé, je třeba uvést, že jde o polemiku s bodem 30 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z něj se podává, že není objektivně možné s ohledem na rozsah dotčeného území posuzovat zvlášť výslovně každý dotčený subjekt. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelé byli v procesu přijímání ZÚR JMK pasivní. Opět platí, že na takové konkrétní tvrzení, vycházející z okolností posuzované věci, nereagují stěžovatelé žádnou bližší konkrétní argumentací, byť se dovolávají individuálního posouzení. Pro Ústavní soud je rozhodné, že Nejvyšší správní soud daný závěr řádně odůvodnil, a jeho úvahy proto nenesou znaky libovůle. Pro stěžovatele ani není nepřiměřený.
16. V souladu se skutečností není ani tvrzení stěžovatelů uvedené shora zadruhé. Jde-li o námitky o kumulativních a synergických vlivech, krajský soud se s nimi vypořádal v bodu 60 odůvodnění napadeného rozsudku odkazem na konkrétně vymezenou relevantní část odůvodnění jeho rozsudku sp. zn. 65 A 3/2017. V následující části odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud věnuje tomu, zda bylo vyhodnocení SEA dostatečné. Dopravnímu modelování se věnuje krajský soud v bodu 96 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku. Není proto stěžovatelům možno přisvědčit, že se správní soudy "zcela opominuly" vypořádat s uvedenými námitkami. Stěžovatelé přitom neuvádějí, proč jsou podle nich odkazy správních soudů na jiné věci chybné či nedostatečné.
17. Jde-li o tvrzení stěžovatelů uvedené shora zatřetí, Nejvyšší správní soud postupoval v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí (srov. bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku). K použitému pravidlu zakotvenému v §104 odst. 4 in fine s. ř. s. je nutné uvést, že aktivně legitimovaní účastníci předcházejícího řízení jsou povinni uplatnit veškeré důvody nezákonnosti přezkoumávaného správního aktu již v řízení před krajským soudem. Neučiní-li tak, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé důsledky s tím spojené, neboť správní soudnictví je založeno na zásadě, že správní soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní akty nad rámec vymezený žalobcem (či navrhovatelem) a nenahrazuje jeho iniciativu [srov. obdobně bod 17 nálezu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65) či bod 15 usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3370/17]. Rozhodné proto je, zda krajský soud neměl možnost se s uvedeným tvrzením vypořádat, což stěžovatelé nepopírají, popř. zda stěžovatelům nebyla v řízení před krajským soudem upřena možnost takové tvrzení předložit, což stěžovatelé netvrdí. Ve věci stěžovatelů nešlo ani o přehnaně formalistický výklad uvedeného ustanovení, jako např. ve věci uvedené v nálezu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 671/13 (N 135/70 SbNU 251); stěžovatelé v předcházejícím řízení danou námitku neuplatnili ani v kontextu jiných návrhových tvrzení, resp. to netvrdí. Nejvyšší správní soud proto postupoval v souladu se zákonem a ústavně konformně.
18. Jde-li o námitku stěžovatelů uvedenou shora začtvrté, obecně platí, že dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je podle §17 odst. 1 s. ř. s. povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Neučiní-li tak, a ve věci sám rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107) či ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 1783/10 (N 227/59 SbNU 309)].
19. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Stěžovatelé svoji argumentaci zakládají na interpretaci bodu 60 rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 80/2017, v němž Nejvyšší správní soud posuzoval, zda §101b odst. 3 s. ř. s. brání tomu, aby soud při svém rozhodování vycházel z dokumentů, které vznikly až po vydání napadeného opatření obecné povahy, popisují-li stav, jež ke dni rozhodování správního orgánu objektivně existoval. Shledal, že uvedené ustanovení v odkazované věci nebrání provedení znaleckého posudku a odborného vyjádření, které směřovaly ke zpochybnění věcné správnosti relevantních podkladů tehdy napadeného opatření obecné povahy.
20. O judikaturní rozpor však v uvedených věcech nejde; judikaturní rozpor ve smyslu §17 s. ř. s. totiž představuje toliko rozpor při výkladu práva, nikoli skutkových otázek (srov. bod 27 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2018 č. j. 2 Azs 340/2017-72). Krajský soud sice v nyní posuzované věci u části důkazních návrhů odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 65 A 3/2017, z něhož se podává, že část důkazů neprovedl s odkazem na §101b odst. 3 s. ř. s. Jak však vyplývá z bodu 44 in fine odůvodnění navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 122/2018, správní soudy vycházely v odkazované věci z obecného z předpokladu, že důkazy, "které by pro rozhodnutí o [opatření obecné povahy] měly význam např. proto, že vyvracejí podklady zásad do té míry, že v dané podobě vůbec neměly být vydány", lze výjimečně připustit. Správní soudy proto v nyní posuzované věci vycházely ze stejného právního názoru, na který stěžovatelé odkazují v ústavní stížnosti. Shledaly však, že ve věci nejsou dány okolnosti pro uvedený výjimečný postup. Je přitom třeba zdůraznit, že jak ve věci sp. zn. 3 As 80/2017, tak ve věcech týkajících se přezkumu ZÚR JMK, jde o posouzení konkrétních skutkových okolností posuzované věci. Ani stěžovatelé v konkrétnostech netvrdí, u jakých konkrétních důkazů šlo o podklady, které považují za "směřující ke zpochybnění věcné správnosti relevantních podkladů" ZÚR JMK. Nejvyšší správní soud proto nebyl povinen podle §17 s. ř. s. předložit věc rozšířenému senátu.
21. Lze-li tvrzení stěžovatelů uvedené shora začtvrté označit za směřující proti vypořádání důkazních návrhů krajským soudem, je třeba upozornit, že vypořádáním důkazních návrhů ve věci přezkumu ZÚR JMK se věnoval Ústavní soud v bodech 24 a 25 odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 2682/19, ve kterém odmítl ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu sp. zn. sp. zn. 65 A 3/2017 a rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 122/2018 jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud proto na odůvodnění uvedeného usnesení v podrobnostech odkazuje. Rovněž správní soudy v nyní posuzované věci se s důkazními návrhy stěžovatelů náležitě vypořádaly (sub 3 in fine), neboť u každého konkrétního důkazního návrhu srozumitelně a logicky uvedly důvod, proč důkaz nebylo nutné provést [k oprávněnosti takových důvodů viz např. nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)], popř. navrhované důkazy krajský soud provedl. V konkrétnostech přitom ani stěžovatelé vypořádání důkazních návrhů nerozporují. Nebylo proto ani pochybením Nejvyššího správního soudu, nereagoval-li výslovně na tvrzení stěžovatelů uvedené shora začtvrté v napadeném rozsudku.
22. Konečně, zapáté, Ústavní soud nepovažuje případný chybný odkaz Nejvyššího správního soudu na zákon o vyvlastnění za pochybení mající vliv na správnost napadených rozhodnutí. Nejvyšší správní soud zmínil v bodu 40 několik procesních možností, jak stěžovatelé mohou uplatnit v procesech navazujících na vydání ZÚR JMK svá práva. Je přitom zjevné a zřejmé, že výčet jednotlivých zákonů je toliko příkladmý a že rozhodný právní rámec představuje územní plánování a procesy podle stavebního řádu. Nejvyšší správní soud výslovně zdůraznil, že v uvedených procesech bude možné zkoumat dopad na jednotlivé nemovité věci a statky. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se proto náležitě podává, že uvedení zákona o vyvlastnění představuje ryze podpůrný argument. Namítají-li konečně stěžovatelé, že dále nebude posouzen celkový vliv napadených záměrů, je nutno zdůraznit, že již návrhové řízení na zrušení opatření obecné povahy je svou povahou zaměřené na ochranu subjektivních práv. Není ani jasné, proč by měli mít stěžovatelé další procesní možnosti opakovaně zpochybňovat opatření obecné povahy v obdobném rozsahu, dostalo-li se jim takového přezkumu v nyní posuzované věci.
23. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, popř. zákonnosti zásahu státu do práva územně samosprávného celku na samosprávu, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu