ECLI:CZ:US:2021:4.US.2243.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2243/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a o ústavní stížnosti stěžovatele O. J. F., t. č. ve výkonu trestu Věznice Jiřice, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem, sídlem Milady Horákové 176/68, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 11 Tdo 309/2020-248, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2019 sp. zn. 7 To 305/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. června 2019 sp. zn. 67 T 56/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let, trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let a trest propadnutí věci, a to částky 2 000 Kč.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele zrušil ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu vyhoštění, jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
4. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě zaručené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje části napadených rozhodnutí, předkládá vlastní verzi skutkového děje, přičemž tvrdí, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, zpochybňuje některé skutkové závěry obvodního soudu, tvrdí, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, konkrétně tvrdí, že se nedopustil prodeje drog.
7. Stěžovatel namítá, že nebyl vyslechnut "neztotožněný kamarád" svědka H., který měl být taktéž přítomen údajnému prodeji drogy stěžovatelem. Stěžovatel tvrdí, že akce byla vyprovokována, má za to, že skutečným pachatelem je "neztotožněný kamarád" svědka. Nevyslechnutí této osoby považuje stěžovatel za porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
8. Dále tvrdí, že oba jeho předchozí soudem ustanovení právní zástupci nemají "odbornou výbavu k vypracování kvalitního dovolání", nebo "odbornou výbavu mají, ale neuplatnili ji", což stěžovatel považuje za diskriminační. Podle stěžovatele měl dovolací soud posoudit, zda v předchozích fázích řízení nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
9. Samo odmítnutí dovolání stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Polemizuje-li stěžovatel se skutkovými závěry obecných soudů, připomíná Ústavní soud, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
13. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
14. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by k jakémukoli extrémnímu excesu při hodnocení důkazů došlo. Obhajoba stěžovatele, kterou zčásti opakuje v ústavní stížnosti, byla dostatečně vyvrácena (srov. body 7 - 13 rozsudku obvodního soudu, resp. bod 7 rozsudku městského soudu). Soud opřel své rozhodnutí o záznam z kamerového systému, na něm je zachycen předmětný skutek, výpověď svědka, jemuž měl stěžovatel prodat sáček s drogou (kokainem), jakož i o důkazy v podobě dalších tří sáčků s drogami (sušené konopí a hašiš), které byly nalezeny u stěžovatele. Závěry obecných soudů nepředstavují shora popsaný exces, který by umožnil Ústavnímu soudu do procesu hodnocení důkazů jakkoli ingerovat.
15. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Jakkoli stěžovatel cituje celé ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě", je nutno připomenout, že dané ustanovení obsahuje dva rozdílné aspekty daného práva. Jednak právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, tj. právo na obhajobu umožňující zpochybňovat při výslechu usvědčující výpověď svědka, jednak právo "dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch". Ústavní požadavky na trestní soudy plynoucí z obou záruk jsou však odlišné.
16. Přísnější požadavky platí v situaci, kdy má být obhajobou konfrontován svědek, který usvědčuje pachatele z trestné činnosti, zejména v situaci, kdy jde o rozhodující či dokonce jediný důkaz [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299), nález sp. zn. IV. ÚS 2867/16 ze dne 7. 11. 2017 či nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 (N 175/71 SbNU 69), resp. též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva např. ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 či Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012]. Je pak nutno posuzovat, zda pro nepřítomnost svědka před soudem existoval dostatečný důvod, jakou důkazní váhu měla taková výpověď pro odsouzení obviněného a zda v řízení existovaly dostatečné důvody, které by vyvažovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Ve světle těchto tří kritérií je pak třeba komplexně posoudit, zda lze řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka, považovat jako celek za spravedlivé [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2867/16 ze dne 7. 11. 2017 (N 204/87 SbNU 341)].
17. Stěžovatel však nežádá konfrontaci svědka svědčícího v jeho neprospěch (natožpak v podobě jediného usvědčujícího důkazu), nýbrž výslech neztotožněné osoby, která mohla podle mínění stěžovatele svědčit v jeho prospěch. Právo na předvolání svědka ve svůj prospěch však nemá natolik přísné standardy, jako právo na výslech svědka proti sobě. Soud nemá povinnost každému důkaznímu návrhu obhajoby vyhovět. Tento aspekt práva zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy chrání obecně rovnost zbraní v důkazním procesu. Negarantuje však právo na výslech jakéhokoli svědka, kterého obhajoba navrhne. Ústavnost postupu soudu spočívající v nevyslechnutí svědka je tak nutno posuzovat optikou možných excesů v důkazním řízení, tj. z pohledu zachování rovnosti zbraní a z pohledu doktríny opomenutých důkazů. Soud je tedy povinen na důkazní návrhy obhajoby reagovat a z rozhodnutí musí být patrno, proč případně důkaz nebyl proveden. Zároveň nesmí neprovedení důkazu vést k porušení rovnosti procesních stran, např. při nezdůvodněném odmítání důkazních návrhů obhajoby.
18. V nyní posuzovaném případě se soudy s důkazními návrhy obhajoby vypořádaly, městský soud odmítl ve veřejném zasedání další důkazy jako nadbytečné. Nešlo o opomenuté důkazy způsobilé případně založit neústavní vadu důkazního procesu, v důsledku porušující též čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
19. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu dovolacího soudu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacího soudu nelze jeho závěrům z ústavního hlediska ničeho vytknout a stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jakýkoli konkrétní argument, který by měl svědčit o pochybení dovolacího soudu.
20. Ústavní soud tak po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v napadených rozhodnutích neshledal.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu