ECLI:CZ:US:2021:4.US.2357.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2357/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. G. W., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. července 2021 č. j. 2 KZN 137/2021-15, vyrozumění Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 27. ledna 2021 č. j. 0 ZN 177/2020-11 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-východ, Oddělení obecné kriminality ze dne 19. listopadu 2020 č. j. KRPS-248737-12/TČ-2020-011581, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-východ, Oddělení obecné kriminality, sídlem Zahradnická 1877/1, Brandýs nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených vyrozumění s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-východ, Oddělení obecné kriminality, sídlem Zahradnická 1877/1, Brandýs nad Labem (dále jen "policejní orgán"), prováděl na základě oznámení právního zástupce stěžovatele ze dne 4. 8. 2020 šetření ve věci podezření z trestného činu podvodu podle §209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k němuž mělo dojít tím, že v soudním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 164/2008 došlo od žalovaného K. B. k uplatnění zápočtu pohledávky, která již měla být vymožena. Ve zmíněné věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 164/2008 šlo o žalobu stěžovatele na vydání "kubistické židle", event. na zaplacení částky ve výši 12 000 000 Kč vůči žalovanému K. B. V průběhu tohoto řízení byla vznesena námitka započtení žalovaným a okresní soud vzal za prokázané, že žalovanému byly postoupeny pohledávky původního věřitele stěžovatele platně postupní smlouvou. Žalovaný se tak stal novým věřitelem s možností uplatnit tyto pohledávky kompenzační námitkou k zápočtu. Okresní soud vzal současně za prokázané, že dopisem ze dne 17. 10. 2018 žalovaný učinil vůči stěžovateli kompenzační projev, kterým předmětné pohledávky až do výše 300 000 Kč platně a řádně započetl.
3. Na základě výsledku provedeného šetření byl stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce v záhlaví specifikovaným přípisem policejního orgánu vyrozuměn o tom, že věc byla založena ad acta, neboť provedeným šetřením podle §158 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu.
4. Postup policejního orgánu byl z podnětu právního zástupce stěžovatele přezkoumán Okresním státním zastupitelstvím Praha-východ (dále jen "okresní státní zastupitelství"), které stěžovateli shora označeným vyrozuměním sdělilo, že se s postupem policejního orgánu ztotožnilo. Při posuzování věci vzalo v úvahu, že ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 164/2008 se okresní soud i Krajský soud v Praze jako soud odvolací námitkou stěžovatele, že K. B. uplatnil zápočet pohledávky, která již byla jednou uhrazena, řádně zabývaly, když měly k dispozici listinné materiály potvrzující tvrzené skutečnosti. Rovněž okresní státní zastupitelství poukázalo na to, že ani vědomým uplatněním námitky započtení pohledávky, která již byla uspokojena, v řízení před soudem by bez dalšího nedošlo k naplnění znaků trestného činu podvodu. Okresní státní zastupitelství uzavřelo, že v předmětné věci nebylo prokázáno, že by někdo byl uveden v omyl, a nebyly shledány závady v postupu policejního orgánu, neboť nebylo dáno podezření z žádného trestného činu.
5. Z podnětu právního zástupce stěžovatele Krajské státní zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") přezkoumalo v rámci svých dohledových oprávnění postup okresního státního zastupitelství a v napadeném vyrozumění shledalo, že okresní státní zastupitelství důvodně na základě shromážděných listinných materiálů dospělo k závěru, že ve věci nejsou dány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly zahájení trestního stíhání. Konstatovalo, že šetření ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu, aby o věci bylo možné rozhodnout. V podrobnostech odkázalo na vyrozumění státního zástupce okresního státního zastupitelství s tím, že jsou v něm uvedeny všechny zásadní skutečnosti. Dodalo, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích učinil závěr, že uplatněním byť neexistující pohledávky v civilním řízení nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Soud, ať již v řízení sporném či nesporném, je povinen zjišťovat skutkový stav věci bez důvodných pochybností a je tedy místem nalézání práva. Platnost tohoto názoru nebyla dotčena ani později vydanými stanovisky. V předmětné věci je nutné vycházet i z toho, že nebylo ani zjištěno, že by v soudním řízení byl předložen listinný důkazní prostředek, který by byl padělaný či pozměněný, když soudy vycházely pouze z obsahu listin, které podrobně citují ve svých rozsudcích. Vzhledem k tomu, že v postupu státního zástupce okresního státního zastupitelství nebylo shledáno pochybení, nebyla ve věci přijata žádná další opatření.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení mu byla odepřena spravedlnost. Opakovaně vyjadřuje nesouhlas s názorem příslušných orgánů činných v trestním řízení, že vědomě uplatněná námitka započtení pohledávky, která již byla uspokojena, v řízení před soudem nemůže naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku. Gramaticky rozebírá skutkovou podstatu zločinu podvodu a má za to, že v posuzované věci byly všechny znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu naplněny. Podotýká, že výklad zákona musí být v souladu s ústavním pořádkem České republiky a že v žádném řízení nemůže být poškozený trestným činem zbaven práva na spravedlivý (sc. řádný) proces. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k právu na spravedlivý (sc. řádný) proces a právu na účinné vyšetřování s tím, že příslušné orgány činné v trestním řízení tato jeho práva nerespektovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána vyrozumění napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. K nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující subsidiaritu přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zdrženlivost v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).
10. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, v ústavně právní rovině nezaručuje přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud po posouzení stěžovatelem napadených rozhodnutí neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z napadených vyrozumění policejního orgánu, okresního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství coby dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit K. B. Tvrzení stěžovatele uplatněná v trestním oznámení nebyla žádným z provedených důkazů prokázána, proto nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu