ECLI:CZ:US:2021:4.US.2452.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2452/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2021 sp. zn. 25 Co 208/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2021 sp. zn. 0 P 663/2015 (17 P a Nc 135/2021), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) I. A., a 2) nezletilé A. A., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že druhá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 1. 2018 sp. zn. 0 P 663/2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 25 Co 164/2018 pro dobu za trvání manželství stěžovatele (dále též "otec") a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") i pro dobu po rozvodu svěřena do péče matky. Dosud nepravomocným rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 4. 2021 č. j. 0 P 663/ 2015-2180 bylo rozhodnuto o osobním styku otce s nezletilou tak, že je k němu oprávněn každý rok v období hlavních školních prázdnin jeden celý měsíc, každý rok v období vánočních školních prázdnin, každý rok v období oslav svátku Holi a každý rok v období oslav svátku Diwalli (přesné termíny převzetí a předání nezletilé jsou v rozsudku podrobně specifikovány). Současně bylo rozhodnuto o kontaktu otce s nezletilou prostřednictvím sociálních sítí. Proti zmíněnému rozsudku podali oba rodiče odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Následně otec podal návrh na nařízení předběžného opatření o úpravě jeho styku s nezletilou v období hlavních školních prázdnin v roce 2021 tak, že k němu bude oprávněn od 15. 7. 2021 do 31. 8. 2021, což odůvodnil zejména tím, že se s matkou na jeho styku s nezletilou nemohou dohodnout, že přesídlil do Velké Británie a že matka nezletilé sice souhlasí, aby měl nezletilou u sebe čtyři týdny, které ovšem budou rozděleny po dvou týdnech. Odkazoval na časovou a finanční náročnost, byl-li by jeho styk s nezletilou rozdělen na kratší časové úseky, a rovněž na karanténní opatření. Uvedl také, že má zájem na co nejširším rozsahu styku s nezletilou a na tom, aby se naučila anglický jazyk a jazyk hindi.
3. Obvodní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že není důvod měnit úpravu danou "dosud nepravomocným" rozsudkem ze dne 19. 4. 2021 č. j. 0 P 663/2015-2180 a v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření tak, že stěžovatel byl oprávněn ke styku s nezletilou o hlavních školních prázdninách v roce 2021 v termínu od 12. 7. 2021, 9:00 hodin, do 13. 8. 2021, 18:00 hodin (výrok I.), dále bylo stanoveno, že nezletilou převezme a po skončení styku opět odevzdá do péče první vedlejší účastnice (dále jen "matka") v místě jejího bydliště (výrok II.) a že matka je povinna péči otce o nezletilou v daném termínu strpět, nezletilou ke styku s otcem řádně připravit, otci ji předat a po skončení styku od něj opět převzít a současně otci předat cestovní pas nezletilé a doklad zdravotního pojištění (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud konstatoval, že každý z rodičů má na rozsah styku nezletilé s otcem jiný názor a možnost dohody mezi nimi prakticky není. Zdůraznil, že prvořadý je zájem dítěte a že žije-li otec ve Velké Británii, kdy tento úmysl deklaroval v průběhu řízení, je pochopitelné, že bude chtít realizovat svůj prázdninový styk s nezletilou v zemi, kde žije. V tomto jeho právu ho podle obvodního soudu nelze omezit, stejně jako případně v právu vycestovat s nezletilou do jiné země, tj. včetně Indie, kde žije jeho širší rodina. Nijak nebyla zpochybňována ani citová vazba mezi otcem a nezletilou a jeho schopnost se o ni po všech stránkách postarat. Na druhé straně však obvodní soud podotkl, že nezletilá dosud nikdy nebyla delší dobu bez matky, s otcem byla zatím vždy pouze v prostředí České republiky, kde vyrůstá, orientuje se a dorozumí se.
4. K odvolání matky i otce městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil tak, že nařídil předběžné opatření, podle kterého byl otec oprávněn ke styku s nezletilou o hlavních školních prázdninách v roce 2021 v termínu od 15. 7. 2021, 14:00 hodin, do 31. 7. 2021, 14:00 hodin, dále že nezletilou převezme a po skončení styku opět odevzdá do péče matky v místě jejího bydliště a že matka je povinna péči otce o nezletilou v daném termínu strpět, nezletilou ke styku s otcem řádně připravit, otci ji předat a po skončení styku od něj opět převzít (výrok I.). Návrh otce na nařízení předběžného opatření v části, aby matce byla uložena povinnost otci předat cestovní pas a doklad zdravotního pojištění nezletilé, byl zamítnut (výrok II.).
5. K návrhu otce na úpravu styku s nezletilou v době od 15. 7. do 31. 8. 2021 městský soud zdůraznil, že tzv. nejlepší zájem dítěte musí být při rozhodování soudu prioritním hlediskem, přičemž soudy současně musí nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodičů zaručené v čl. 32 Listiny, jež zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem naopak zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. K tomu odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543) aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a dodal, že byť si je v dané věci uvedených východisek vědom, nelze nařízením předběžného opatření nahrazovat rozhodnutí o věci samé. Podotkl, že za specifikum nezletilé je třeba považovat to, že se doposud s otcem dobře nedorozumí, neboť otec ve styku s nezletilou používá jeho mateřský jazyk hindi, kterým nezletilá není schopna plně komunikovat, a nedorozumí se ani v anglickém jazyce. Podle městského soudu bylo zjevné, že měl-li otec v úmyslu za situace, kdy opustil pobyt v České republice a přemístil se do Velké Británie, nezletilou na jím požadovanou dobu jeden a půl měsíce vyvézt do Velké Británie, případně Indie, tedy nezletilé neznámému prostředí, kde by nebyla schopna plně s otcem komunikovat a kde by se nacházela takto dlouhou dobu bez matky, v jejíž péči se doposud výlučně vyskytovala, nebylo by to s ohledem na její věk (6 let) v jejím zájmu. Za podstatné městský soud považoval to, že nezletilá doposud samostatně s otcem byla pouze po dobu čtrnácti dnů, bez matky a mimo její dosah delší dobu přítomna nebyla. K požadavku otce na uložení povinnosti matce předat mu v souvislosti s úpravou styku a jeho nastavením cestovní pas nezletilé a její doklad o zdravotním pojištění městský soud vycházel z toho, že o uvedených požadavcích není namístě rozhodnout formou nařízení předběžného opatření, neboť žádost o vydání cestovního pasu nezletilého dítěte vyžaduje souhlas obou rodičů, a nesouhlasí-li matka s tímto návrhem otce, nelze její souhlas nahrazovat formou nařízení předběžného opatření. Dodal, že nezpochybňuje právo otce uskutečnit styk s nezletilou mimo Českou republiku, a to ať již ve Velké Británii či v Indii, ale je třeba také přihlédnout k tomu, zda vycestování je v zájmu nezletilé, a to nejen s ohledem na pandemii Covid-19, ale i s ohledem na očkování pro hladký průběh pobytu v Indii, přičemž nezletilá zjevně předmětné očkování, stejně tak jako případné očkování proti nemoci Covid 19, neabsolvovala.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy ignorují jeho právo a právo nezletilé na rodinný život, jehož součástí je právo na to, aby měl dostatečně zajištěn styk s nezletilou a ona s ním. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že "být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči". Stěžovatel má za to, že základním kritériem pro styk nezletilé s nepečujícím rodičem je to, aby měla právo na to být polovinu času s tímto rodičem, což obecné soudy nerespektovaly. Je přesvědčen, že závěr soudů, že by se nezletilé v nepřítomnosti matky nepřiměřeně stýskalo po době 31 či 47 dnů, jsou nepřípadnou spekulací. Nedostatek v komunikaci podle něj pramení z nedostatku styku mezi ním a nezletilou a dalším omezováním styku se jen prohloubí. Tvrdí, že se o nezletilou dokáže postarat i bez dokonalé komunikace a že jeho styk s nezletilou v anglicky hovořícím prostředí je nejlepší cestou, jak se jazyk doučit. Poukazuje na to, že příslušné soudy doposud ignorují skutečnost, že nezletilá byla "zadržena" v péči matky a "uvězněna v českém prostředí", které jí bránilo absorbovat jazyk, kulturu a myšlení otce. Nedošlo tak k utvoření přirozených vazeb, které měly být vytvořeny již před lety. Má za to, že matka u nezletilé nerozvíjela její vztah s otcem ani nepodporovala vytvoření jejich společného jazyka.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odvolání matky proti napadenému usnesení obvodního soudu mu bylo doručeno dne 28. 6. 2021 a městský soud ve věci rozhodl dne 1. 7. 2021, a že tedy neměl prostor se k tomuto odvolání vyjádřit, čímž mu byla odepřena spravedlnost. Cílem matky je podle něj to, aby mezi ním a nezletilou zůstaly bariéry, aby se nezletilá k němu neuchýlila. Podotýká, že nezletilá s ním není schopna komunikovat právě proto, že s ním dostatečně nepobývá a dosud si neosvojila jeho jazyk jako primární, což nelze napravit jinak, než že s ním bude po delší dobu. Za projev diskriminace považuje i to, že městský soud neuložil matce povinnost předat mu cestovní pas nezletilé, což považuje za neústavní. Podle něj neexistuje žádný důkaz o tom, že nezletilé se po matce stýská, když je od matky pryč. Tvrdí, že nezletilá se naopak bojí vrátit zpět k matce, ale ví, že jí nic jiného nezbývá. Rovněž podle stěžovatele neexistuje žádný důkaz o tom, že by nebylo v zájmu nezletilé být v Indii. Má za to, že to naopak je v jejím zájmu, protože setká-li se se svými indickými rodinnými příslušníky, pocítí jejich vřelost a sounáležitost. Nesouhlasí ani se závěrem městského soudu o očkování nezletilé s tím, že vakcinace proti Covid-19 se pro děti ve věku nezletilé (6 let) nedoporučuje a neaplikuje.
8. Závěrem stěžovatel uvádí, že si je vědom skutečnosti, že předběžným opatřením bylo rozhodnuto o jeho styku s nezletilou v době letních prázdnin, které v době podání ústavní stížnosti již skončily. Domnívá se však, že jde o výjimečný případ, kdy kasační nález bude mít s ohledem na shora uvedené okolnosti konkrétní právní význam, neboť obecné soudy mu prakticky od narození nezletilé brání ve styku s ní a napadená rozhodnutí v omezování jejich styku i nadále pokračují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
13. Podle §74 odst. 1 a §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, platí, že předběžné opatření, a to i v probíhajícím řízení, lze nařídit tehdy, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že posouzení potřebnosti zatímní úpravy poměrů mezi účastníky i konkrétní způsob této úpravy jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
14. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že stěžovatel napadl ústavní stížností již rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. 0 P 663/2015-400 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 25 Co 164/2018-612, kterými byla nezletilá svěřena pro dobu za trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu do péče matky. Obecné soudy rozhodly o svěření nezletilé do péče matky a nevyhověly návrhu stěžovatele na svěření do střídavé péče s odkazem na nestabilitu jeho poměrů, jazykovou bariéru mezi ním a nezletilou a s rovněž s odkazem na to, že si v České republice teprve upravuje poměry. Podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 43/19 odmítl s tím, že odůvodnění napadených rozhodnutí považoval za ústavně konformní a srozumitelná a neměl důvod jejich učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ke stěžovatelem tvrzené diskriminaci obecnými soudy uvedl, že z ústavní stížnosti nebylo zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozoval, že byl v souzené věci diskriminován, přičemž tuto skutečnost nebylo možno ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Ani v nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obvodního soudu a městského soudu žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. Za skutkové situace, která byla obecnými soudy důkladně zjištěna a je popsána v napadených usneseních (viz body 3. a 5. tohoto rozhodnutí), je třeba považovat závěr o nařízení předběžného opatření na úpravu styku s nezletilou v době letních školních prázdnin roku 2021 za řádně a logicky odůvodněný [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
16. K námitce stěžovatele, že odvolání matky proti napadenému usnesení obvodního soudu mu bylo doručeno dne 28. 6. 2021 a městský soud ve věci rozhodl dne 1. 7. 2021, a že tedy neměl prostor se k tomuto odvolání vyjádřit, Ústavní soud uvádí, že doručování odvolání ostatním účastníkům řízení je upravena v §210 odst. 1 občanského soudního řádu, z něhož vyplývá, že nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209 občanského soudního řádu, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
17. Ze zákona tedy nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení. Soud prvního stupně tak činí na základě (ústavně souladné) úvahy o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se má v takových případech umožnit, aby se seznámila se skutkovými a právními argumenty, a mohla tak, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty.
18. Bylo-li v posuzované věci odvolání první vedlejší účastnice stěžovateli doručeno, jak tvrdí, dne 28. 6. 2021 a městský soud ve věci rozhodl dne 1. 7. 2021, tak je zřejmé, že stěžovatel měl čas, byť ne příliš dlouhý (dva pracovní dny), se s odvoláním vedlejší účastnice seznámit a případně se k němu vyjádřit. S přihlédnutím k tomu, že cílem předběžného opatření je co nejrychlejší rozhodnutí ve věci, Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání odňata nebyla. Přitom nelze ani přehlédnout, že předběžným opatřením bylo rozhodnuto o jeho styku s nezletilou v době letních prázdnin, které v době podání ústavní stížnosti již skončily, což dokonce stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, ale současně požaduje, aby i přesto Ústavní soud ve věci rozhodl, když tvrdí, že jde o výjimečný případ, kdy kasační nález bude mít s ohledem na shora uvedené okolnosti konkrétní právní význam, neboť obecné soudy mu prakticky od narození nezletilé brání ve styku s ní.
19. Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, je-li takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše k vydání tzv. akademického výroku, pro což však v posuzované věci neshledal s ohledem na výjimečnost takového postupu důvod.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu