ECLI:CZ:US:2021:4.US.2465.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2465/21
Usnesení
1Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2021 č. j. 16 Co 143/2021-345 a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 2. června 2021 č. j. 0 P 147/2013-321 (7 P a Nc 212/2020), za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1) nezl. L. Š., 2) J. Š., 3) J. B. a 4) H. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 3. 7. 2020 č. j. 23 Nc 2408/2020-26 bylo na návrh Statutárního města Brna nařízeno předběžné opatření, kterým byla první vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") předána do péče třetího vedlejšího účastníka a čtvrté vedlejší účastnice (dále jen "prarodiče"), neboť nezletilá, která byla v dané době právně i fakticky v péči stěžovatelky (dále též "matka"), se ocitla ve stavu nedostatku řádné péče, její život, zdraví a normální vývoj byl ohrožen. Bylo osvědčeno, že matka má psychické problémy a závažné problémy s alkoholem dlouhodobého charakteru, její péče o nezletilou vykazovala závažné nedostatky, nebyla schopna adekvátně uspokojovat její základní životní potřeby. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2020 č. j. 16 Co 213/2020-41 bylo k odvolání stěžovatelky usnesení městského soudu potvrzeno. Usnesení o nařízení předběžného opatření nabylo právní moci dne 12. 8. 2020.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2020 č. j. 0 P 147/2013-149 byla nezletilá nepravomocně svěřena do péče třetího vedlejšího účastníka (dědečka) a rodičům byla upravena vyživovací povinnost k ní. V tomto řízení ve věci samé bylo shledáno, že matka není schopna zajistit řádnou péči a dohled nad nezletilou pro nezvládnuté a nadměrné požívání alkoholu a otec nemá zájem nezletilou do své péče převzít. K odvolání matky bylo dané usnesení okresního soudu usnesením krajského soudu ze dne 22. 1. 2021 č. j. 16 Co 326/2020-179 zrušeno a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení s tím, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Krajský soud uložil okresnímu soudu doplnit dokazování, a to zejména vypracováním znaleckého posudku na výchovnou způsobilost matky.
4. Nařízené předběžné opatření okresní soud svými usneseními opakovaně prodlužoval podle §460 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"), a to s odůvodněním, že otec neprojevil zájem o převzetí nezletilé do péče, matka neprokázala žádnou snahu o úpravu svých poměrů a riziko jejího opětovného selhání při péči o nezletilou s ohledem na charakter jejích problémů (závažné problémy s požíváním alkoholu, psychické problémy) bylo shledáno nadále jako vysoké. Prarodiče jevili zájem pečovat o nezletilou, nezletilá na jejich péči byla zvyklá.
5. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím okresního soudu bylo nařízené předběžné opatření opětovně prodlouženo do 3. 7. 2021. Důvodem pro uvedené rozhodnutí bylo zjištění, že matka si dosud neupravila své poměry tak, aby mohla nezletilou opětovně převzít do své péče. Okresní soud konstatoval, že nezletilá je stále v péči svých prarodičů, že matka sice začala spolupracovat s RENADI, o. p. s., nicméně spolupráce s touto společností nepřinesla dosud žádnou zásadní změnu rozhodných skutečností, které vedly k nařízení předběžného opatření odebrání nezletilé matce. Nebyl zjištěn žádný výrazný posun matky ve zvládnutí nadužívání alkoholu, kdy matka v důsledku tohoto řádně nezajišťovala péči o nezletilou, která tak byla ohrožena nejen na svém životě a zdraví, ale i na svém dalším vývoji.
6. Proti usnesení okresního soudu podala matka odvolání, ve kterém uvedla, že k danému předběžnému opatření není důvod, že nezletilá se neocitla ve stavu bez řádné péče, nebyl ohrožen její život a nebyl ohrožen ani její normální vývoj. Podotkla, že prodloužení předběžného opatření je odůvodňováno opakovaně její minulostí, avšak uváděné důvody nejsou dostačující k tomu, aby předběžné opatření bylo téměř po dobu jednoho roku prodlužováno. Tvrdila, že vyhledala pomoc odborníků u společnosti RENADI, o. p. s., se kterou spolupracuje od 22. 10. 2020, a že svoji spolupráci upevnila také s OSPOD. S nezletilou se ke spokojenosti obou dvou stýká a každých čtrnáct dnů absolvuje terapeutická sezení u své psychiatričky. Okresní soud se podle ní nesnaží skončit řízení včas, byť má postupovat co nejrychleji. Posudek, který je zadán, mohl být vypracován již dříve, a tato skutečnost nemůže být přičítána k její tíži. Zamýšlela se také nad tím, proč soud nevyužil jiná opatření, méně invazivní. Není podle ní zaručeno, že prarodiče se o nezletilou řádně starají, navíc dochází k narušení vztahů mezi ní a nezletilou. Názor nezletilé na prodloužení předběžného opatření nebyl řádně zjišťován.
7. K odvolání stěžovatelky napadeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že při opakovaném prodlužování předběžného opatření bylo vždy zjišťováno, zda trvá stav, který vyžadoval přijetí tohoto mimořádného opatření odebrání nezletilé matce, a zda se u matky změnily okolnosti, které k tomuto krajnímu opatření vedly. Krajský soud uzavřel, že byť matka na nápravě svých chyb z minulosti pracuje, stále nepominulo nebezpečí vážného ohrožení výchovy nezletilé matkou, a že důvody pro nařízení předběžného opatření stále trvají. Stěžovatelce sice přisvědčil v tom, že soudem nebyl od samého počátku zjišťován názor nezletilé, zdůraznil však, že tato skutečnost sama o sobě nemůže být důvodem pro neprodloužení předběžného opatření. Navíc pracovnice OSPOD hovořila s nezletilou již dne 24. 8. 2020 a byl tak zjišťován názor nezletilé na danou věc, resp. participační právo nezletilé zcela opomenuto nebylo. Dodal, že tvrzení matky o jejím oddělení od nezletilé není přesné, když je z obsahu spisu zřejmé, že se matka s nezletilou stýká (pravidelně vždy po dobu několika dnů) a dívka se vrací k prarodičům spokojená. Nejisté však podle krajského soudu stále je, zda by uspokojivý trend postupoval i tehdy, vrátila-li by se nezletilá k matce natrvalo. Poukázal na to, že výchovná způsobilost matky je předmětem znaleckého zkoumání, které je také důvodem, proč nebylo dosud ve věci samé meritorně rozhodnuto. Shledal, že stav, který je nařízeným předběžným opatřením založen, nelze považovat za protiprávní. Zdůraznil, že sice jde o opatření krajní a výjimečné, kdy má být co nejdříve dítě navráceno do svého přirozeného prostředí, ale že se dosud tak nestalo, protože existují vážné důvody a objektivní příčiny, které neumožnily dosud skončit důkazní řízení ve věci samé.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje obsah §459 odst. 1 a §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních a tvrdí, že způsob, jakým je řízení v dané věci vedeno, porušuje její ústavně zaručené právo na péči o dítě a jeho výchovu, a to z důvodu neúnosně dlouhé doby, po kterou je omezeno, neopodstatněnosti a nepřiměřenosti prodlužování předběžného opatření a nezohlednění subsidiárního charakteru tohoto institutu. Je přesvědčena, že z více než rok trvajícího předběžného opatření se stává dlouhodobé a kvazidefinitivní rozhodnutí, které Ústavní soud kritizuje. K tomu poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377) a ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Má za to, že předběžné opatření o péči o nezletilou by mělo být pouze krátkodobým provizoriem a při opatřování podkladů pro meritorní rozhodnutí by obecné soudy měly postupovat co nejefektivněji a nejrychleji. V posuzované věci bylo usnesením krajského soudu ze dne 22. 1. 2021 č. j. 16 Co 326/2020-179 uloženo okresnímu soudu přibrání znalce a vyhotovení znaleckého posudku k posouzení výchovné způsobilosti matky. Ke dni podání ústavní stížnosti však znalecký posudek vypracován nebyl, čímž je podle stěžovatelky nepřípustně zasahováno do jejího práva na péči o nezletilou a její výchovu. S opětovným odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14 podotýká, že obecné soudy musí při nařízení předběžného opatření postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve ukončeno meritorním rozhodnutím. Tvrdí, že okresní soud zdůvodňuje prodloužení předběžného opatření pouze její minulostí, což považuje za nedostatečné s tím, že o nezletilou vždy řádně pečovala, nezletilá ji má ráda a chtěla by u ní zůstat. Jejich styk probíhá každý víkend, předávání probíhá v pořádku a nezletilá se vrací spokojená. Dále uvádí, že dochází na psychologicko-sociální poradenství, spolupracuje s OSPOD a namátková testování na alkohol u ní vždy dopadla s negativním výsledkem. Další prodlužování předběžného opatření je podle ní neopodstatněné a nepřiměřené. Dodává, že obecné soudy náležitě neodůvodnily, proč pro řešení dané situace nepostačovaly mírnější nástroje, které by nepředstavovaly tak razantní zásah do práv zúčastněných osob, a že nedostály povinnosti umožnit nezletilé vyjádřit svůj názor a vzít tento názor náležitě v úvahu. Za poslední rok příslušné soudy nepodnikly žádné kroky ke zjištění toho, jaký názor na věc má nezletilá, což považuje za nepřípustné [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1265/16 (N 114/89 SbNU 723)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), dále usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a další]. Ústavní soud tedy zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
13. Podle §74 odst. 1 a §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), platí, že předběžné opatření, a to i v probíhajícím řízení, lze nařídit tehdy, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že posouzení potřebnosti zatímní úpravy poměrů mezi účastníky i konkrétní způsob této úpravy jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě nevstupuje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
14. Podle §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních může být předběžné opatření upravující poměry dítěte prodlouženo, a to opakovaně o jeden měsíc, avšak celková doba jeho trvání nemá přesáhnout šest měsíců. Po uplynutí této doby lze trvání předběžného opatření výjimečně prodloužit jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé.
15. Stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 se týkal nařízení ústavní výchovy dítěte s umístěním do dětského centra, přičemž v době podání ústavní stížnosti se dítě nacházelo v dětském centru celkem po dobu 23 měsíců bez pravomocného rozhodnutí věci. Ústavní soud v jeho odůvodnění zdůraznil, že odnětí dítěte z péče rodičů, ať už k němu dojde na základě meritorního rozhodnutí či na základě předběžného opatření soudu, představuje zásadní zásah do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život, a jako takové musí být vždy považováno za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně musí jít o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Po zahájení řízení ve věci musí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Po celou dobu trvání předběžného opatření, zvláště přesahuje-li několik měsíců, je nezbytné průběžně zkoumat jeho opodstatněnost a přiměřenost.
16. V posuzovaném případě však jde o situaci rozdílnou, neboť předchozí předběžné opatření, kterým byla nezletilá předána do péče prarodičů, bylo na návrh Statutárního města Brna nařízeno proto, že bylo osvědčeno, že matka měla psychické problémy a značné problémy s alkoholem dlouhodobého charakteru, že její péče o nezletilou vykazovala závažné nedostatky a že nebyla schopna adekvátně uspokojovat základní životní potřeby nezletilé. Následně byla rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 10. 2020 č. j. 0 P 147/2013-149 nezletilá nepravomocně svěřena do péče třetího vedlejšího účastníka (dědečka) a k odvolání matky bylo dané usnesení usnesením krajského soudu ze dne 22. 1. 2021 č. j. 16 Co 326/2020-179 zrušeno. Věc byla okresnímu soudu vrácena k doplnění dokazování, a to zejména vypracováním znaleckého posudku na výchovnou způsobilost matky.
17. Z uvedeného důvodu okresní soud nařízené předběžné opatření svými usneseními (včetně napadeného usnesení) opakovaně prodlužoval podle §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť otec neprojevil zájem o převzetí nezletilé do péče a matka neprokázala žádnou snahu o úpravu svých poměrů. Matka sice začala spolupracovat s pomáhající společností RENADI, o. p. s., nicméně spolupráce s touto organizací nepřinesla dosud žádnou zásadní změnu rozhodných skutečností, které vedly k nařízení předběžného opatření (viz sub 5 shora). Okresní soud proto shledal, že riziko jejího opětovného selhání při péči o nezletilou s ohledem na charakter jejích problémů bylo shledáno nadále vysokým. Krajský soud následně napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil a své rozhodnutí řádně odůvodnil (viz bod 7. tohoto rozhodnutí).
18. Podle Ústavního soudu nelze odhlížet od skutečnosti, že primárním předpokladem nařízení předběžného opatření v posuzované věci je ochrana nejlepšího zájmu nezletilé jako předního hlediska chráněného podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. V řízení obecné soudy důvodně zjistily, že byť matka na nápravě svých chyb z minulosti pracuje, stále nepominulo nebezpečí vážného ohrožení výchovy nezletilé ze strany matky, a proto důvody pro nařízení předběžného opatření stále trvají. Do doby vydání znaleckého posudku nelze ani s určitou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že uspokojivý trend bude pokračovat i při trvalém návratu nezletilé k matce. Za těchto okolností je třeba hodnotit postup obecných soudů jako prozatímní poskytnutí ochrany zájmům nezletilé. Okresní soud na pokyn krajského soudu může ve věci rozhodnout až po vydání znaleckého posudku o výchovné způsobilosti matky, který dosud nebyl zpracován, což je třeba považovat za vážný důvod a objektivní příčinu, která dosud neumožnila skončit důkazní řízení ve věci samé. Okresní soud by však měl učinit kroky k tomu, aby daný znalecký posudek byl předložen v co možná nejkratší možné lhůtě. Z hlediska zájmu nezletilé je podstatná také ta okolnost, že se matka s nezletilou pravidelně každý týden stýká, takže jejich kontakt není přerušen.
19. Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu neshledal žádné výše uvedené kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky. Při prodlužování předběžného opatření bylo zjišťováno, zda trvá stav, který vyžadoval přijetí tohoto mimořádného opatření a odebrání nezletilé matce, a zda se u matky změnily okolnosti, které k tomuto krajnímu opatření vedly. Za skutkové situace, která byla obecnými soudy důkladně zjištěna a je popsána v napadených usneseních, je třeba považovat závěr o prodloužení daného předběžného opatření za řádně a logicky odůvodněný. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup Je zřejmé, že k meritornímu rozhodnutí věci je třeba vyčkat na závěry znaleckého posudku o výchovné způsobilosti matky.
20. Za nedůvodný považuje Ústavní soud také odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 618/05, ve kterém Ústavní soud přiznal opodstatněnost námitkám stěžovatele pouze proti soudním rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na úpravu styku s nezletilým. Ústavní soud v této věci shledal, že rozhodnutí soudu, kterým byl odmítnut stěžovatelův návrh požadující úpravu styku s nezletilým dítětem dalším předběžným opatřením pro období letních prázdnin, za situace, kdy nebylo možno očekávat v dohledné době dohodu rodičů ani rozhodnutí ve věci samé, nemůže být odůvodněno pouze odkazem na dříve vydané předběžné opatření, které navíc otcův kontakt s dítětem v období letní dovolené vůbec neupravovalo.
21. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy nezjišťovaly názor nezletilé, která měla v době vydání napadeného rozhodnutí okresního soudu deset let, a že s nezletilou bylo hovořeno pouze prostřednictvím OSPOD dne 24. 8. 2020, Ústavní soud podotýká, že podle ustálené judikatury je zjištění názoru nezletilého prostřednictvím orgánu sociálněprávní ochrany dětí či znalce možno akceptovat u dětí nižšího věku s ohledem na jejich rozumovou a emocionální úroveň. Podle Ústavního soudu však k porušení práva na soudní ochranu rodičů podle čl. 36 Listiny může dojít i tehdy, nepřihlédne-li obecný soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být vyslyšeno v soudním řízení [viz např. nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (N 73/89 SbNU 121)]. K rozhodování soudů o výchovném uspořádání v minulosti Ústavní soud poukázal na právní domněnku v §867 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle níž se o dítěti starším dvanácti let má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Současně však v bodu 25. odůvodnění nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) zdůraznil, že považuje dosažení dvanácti let za nejzazší možnou hranici a uvedl, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku deseti let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62. (kde bylo nezletilým 11, 12 a 13 let) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503), kde bylo nezletilé 15 let].
22. V posuzované věci bylo nezletilé, která se narodila dne XX, v době vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření (tj. dne 3. 7. 2020) i většiny rozhodnutí o jeho prodloužení devět let, a stejně tak jí bylo devět let v době vydání nepravomocného rozhodnutí o svěření do péče třetího vedlejšího účastníka (tj. dne 12. 10. 2020). Deseti let dosáhla až dne XY, což bylo krátce před vydáním napadeného rozhodnutí okresního soudu o prodloužení předběžného opatření (tj. dne 2. 6. 2021). S přihlédnutím k tomu a ke skutečnosti, že s nezletilou bylo hovořeno prostřednictvím OSPOD, Ústavní soud nedospěl k závěru, že by okresní soud pochybil, když jeden měsíc po dosažení jejích deseti let sám nezjišťoval názor nezletilé. Podle Ústavního soudu nejde o pochybení, které by bylo způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Právo dítěte na slyšení náleží totiž pouze dítěti, nikoliv stěžovatelce.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu