ECLI:CZ:US:2021:4.US.2533.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2533/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Jaromírem Dvořákem, advokátem, sídlem Hlavní třída 267/27, Mariánské Lázně, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2021 č. j. 56 Co 72/2021-290 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 1. února 2021 č. j. 21 Nc 30003/2020-213, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a A. S., nezletilého J. S. a nezletilého T. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozhodl, že obě nezletilé děti - druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastník (dále jen "nezletilí"), se pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče první vedlejší účastnice, matky nezletilých (dále jen "matka") [výrok I.]. Výrokem II. rozsudku okresní soud upravil stěžovateli, otci nezletilých (dále též "otec") styk s nezletilými pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, a to od středy 3. 2. 2021 od 15:30 hodin do neděle 7. 2. 2021 do 17:30 hodin, následně budou oba nezletilí celý týden od neděle do další neděle v péči matky a do péče otce přejdou následující lichý týden ve středu v 15:30 hodin do neděle 17:30 hodin, takto bude pokračovat střídání mimo prázdniny a Vánoce, kdy bude stanoven speciální režim. Dále byl upraven způsob vyzvedávání a předávání nezletilých. Výroky III. a IV. rozsudku okresní soud upravil režim péče rodičů o nezletilé v době Vánoc, jarních, podzimních a velikonočních prázdnin. Výrokem V. okresní soud upravil péči v době letních prázdnin. Výrokem VI. rozsudku byla otci uložena povinnost hradit výživné v částce 3 500 Kč měsíčně pro prvního nezletilého a v částce 2 500 Kč měsíčně pro druhého nezletilého. Výrokem VII. uložil okresní soud otci povinnost zaplatit dlužné výživné. Výrokem VIII. rozsudku uložil otci povinnost pro dobu po rozvodu hradit výživné v částce 3 500 Kč měsíčně pro prvního nezletilého a v částce 2 500 Kč měsíčně pro druhého nezletilého, počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství. Výrokem IX. rozsudku okresní soud rozhodl, že u péče a styku je rozsudek předběžně vykonatelný, a to vyhlášením. Výrokem X. rozsudku rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že upřednostnil svěření obou dětí do péče matky, protože přihlédl k jejich názoru, který vyjádřily při jednání. Názor dětí vychází z jejich vlastní zkušenosti, kdy si vyzkoušely obě formy péče a mají dostatečnou představu o týdenní střídavé péči i o střídání v kratším intervalu podle mediační dohody. Obě nezletilé děti projevily přání trávit více času s matkou než s otcem, neboť se jim po matce stýská a čas u otce jim přijde dlouhý. Dále okresní soud vycházel ze zprávy psychologa Mgr. Ondera, který uvedl, že hlavně druhý nezletilý se cítí lépe v péči matky. Dále soud vycházel ze stanoviska kolizního opatrovníka, který podpořil variantu péče matky a širokého styku dětí s otcem. Soud rovněž zvážil podmínky u obou rodičů, když u matky mají oba nezletilí zázemí, kde rodina před rozpadem žila a jsou zde sami dva a matka, zatímco u otce jsou spolu s dalšími čtyřmi dětmi partnerky otce, jde zde o nové prostředí, kde se musí o pozornost otce dělit s dalšími dětmi. Okresní soud nepochyboval o tom, že soužití s dalšími dětmi může přinést i pozitivní zkušenosti, avšak s ohledem na konflikt mezi rodiči, který přetrvává a je stále značně vyhrocený, považoval za vhodné, aby oba nezletilí měli možnost trávit více času v klidnějším a známém prostředí původního domova.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III., IV., V., VI., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.). Výrokem II. krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku VII. o dlužném výživného. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud považoval skutkové i právní závěry okresního soudu za správné a dodal, že není možné, aby v předmětné věci bylo rozhodnuto o střídavé péči. Okresní soud podle krajského soudu správně rozhodl, že obě nezletilé děti se svěřují pro obě uvedená období do výlučné péče matky. Respektoval přitom stanovisko dětí i opatrovníka dětí. Krajský soud neshledal v tomto postupu okresního soudu žádné pochybení. Okresní soud upravil styk otce s nezletilými dětmi nadstandardním způsobem, přičemž podle krajského soudu nelze dovodit, že by upraveným rozsahem styku byla porušována ať již práva otce se s dětmi stýkat, tak práva dětí stýkat se s otcem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že oba rodiče mají ke svým dětem dobrý vztah, rovněž obě děti mají k oběma rodičům dobrý vztah a v řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, ze které by vyplývalo, že některý z rodičů není schopen o děti řádně a kvalitně pečovat. Přesto rozhodl o svěření nezletilých do péče matky. Důvody, pro které jsou nezletilí svěřeni do péče matky, jsou omezeny na konflikt mezi rodiči, ve skutečnosti účelově pěstovaný matkou a na jedno vyjádření nezletilých. Stěžovatel namítá, že prohlášení matky o tom, že je ochotná přihlížet k přáním nezletilých a otce, jakož i její prohlášení o jejich případných dohodách o změně délky pobytu, se projevily jako nepravdivé. Stěžovatel poukazuje na to, že od rozhodnutí okresního soudu matka nebyla ochotná vyjít vstříc ničemu nad napadené rozhodnutí soudu.
5. Minulý, stejně jako nynější stav, nastolený napadenými rozhodnutími, považuje stěžovatel za nezákonné omezování práva nezletilých na styk s rodičem a stejně tak i omezování jeho práva jako rodiče na péči, styk a výchovu svých synů. Stěžovatel v řízení navrhl i tu možnost, aby děti byly svěřeny do jeho péče a matce byl stanoven nadstandardní styk a výživné. Touto variantou se však soudy nezabývaly. Soudy neprovedly důkazy, které stěžovatel navrhl, např. výpověď jeho partnerky.
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jeho argumenty, svědčícími pro nařízení střídavé péče o nezletilé. Z napadených rozhodnutí nelze rozpoznat, proč by jeho péče o nezletilé měla být omezována tím, že jsou svěřeni do péče matky, jeho rodičovská práva jsou výrazně omezena, i když toto omezení je v napadených rozsudcích označováno jako rozšířený styk. Odůvodnění napadených rozhodnutí se zmiňují o tom, proč děti svěřují do péče matky, ale nikoli o tom, proč není vhodné svěření do péče otce nebo do střídavé péče obou rodičů. Matka s otcem o záležitostech nezletilých nekomunikuje. Stěžovatel tvrdí, že soudy se nevypořádaly ani s jeho návrhem na to, aby nezletilí byli svěřeni do jeho péče, protože je na rozdíl od matky schopen s ní komunikovat, informovat ji o dětech. Soudy v napadených rozhodnutích neřešily vývojové schopnosti a životní poměry rodičů. Tím, že soudy v napadených rozhodnutích řádně neargumentovaly, tj. neprovedly důkazy, svědčící proto, aby byla práva dětí i otce na vzájemný styk a péči omezena, se dopustily porušení práv stěžovatele. Soudy se spokojily s doporučením orgánu sociálně právní ochrany dětí, přičemž ze zprávy tohoto orgánu nevyplývá žádné racionální odůvodnění jeho doporučení, dále na jediné vyjádření nezletilých, které bylo učiněno před okresním soudem. Nebylo tedy argumentováno tím, že u otce existuje jakákoli objektivní překážka k tomu, aby se rovnoměrně podílel na výchově dětí. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy neřešily invektivní jednání matky vůči němu. Napadená rozhodnutí soudů, která nejsou řádně odůvodněna, a proto je stěžovatel považuje za nezákonná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů o svěření nezletilých do péče matky a vytýká jim, že nevyhověly jeho návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, případně do jeho výlučné péče.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. V nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) Ústavní soud též uvádí, že předpoklad střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)].
13. V nálezu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247), na který ostatně odkázal i krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, Ústavní soud vyslovil, že svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti. To předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů.
14. Nezbytným předpokladem nařízení střídavé výchovy nezletilého dítěte je nejen schopnost obou rodičů se v potřebné míře dohodnout na zajištění potřeb a výchovy dítěte, ale i schopnost rodičů spolu komunikovat a spolupracovat bez vzájemné rivality a negace výchovného úsilí a prostředků druhého rodiče. Neakceptuje-li jeden z rodičů výchovné úsilí druhého rodiče a důležitost jeho rodičovské role, nelze očekávat, že takový rodič bude zárukou tolerance, vyspělosti a dobré vůle nezbytné při realizaci střídavé výchovy nezletilého dítěte. V takovém případě není podstatnou otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolupracovat při výchově nezletilého dítěte, ale zjištění, že v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilého dítěte spolu kooperovat (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 170/12).
15. V posuzované věci měly soudy při svém rozhodování na zřeteli především zájem obou nezletilých, přičemž shodně dospěly k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilých je svěření obou do péče matky. Soudy vyšly především ze zjištění, že rodiče nejsou schopni se na péči o děti dohodnout, vztah obou rodičů je vyhrocený, neexistuje mezi nimi ani základní komunikace. Krajský soud ke stěžovatelem navrhované střídavé péči výstižně poukázal na to, že nezbytným předpokladem nařízení střídavé péče o nezletilé dítě je přinejmenším schopnost obou rodičů se v potřebné míře dohodnout na zajištění potřeb a výchovy dítěte, ale i schopnost rodičů spolu komunikovat a spolupracovat bez vzájemné rivality a negace výchovného úsilí a prostředků druhého rodiče. Situace vyhroceného rodičovského konfliktu je pro střídavou péči velmi rizikovým faktorem, když je třeba vzít v úvahu, že dítě v tomto konfliktním prostředí bude žít. Podle krajského soudu lze v posuzované věci očekávat, že děti budou nadále svědky hádek a scén mezi rodiči při každém předávání, že si rodiče nebudou vyměňovat podstatné informace, což může mít dopad zejména na školní povinnosti dítěte, případně na jeho zdravotní stav. Krajský soud přiléhavě zdůraznil, že fungující komunikace mezi rodiči je základním předpokladem úspěšné střídavé péče. Nebudou-li spolu rodiče komunikovat, jak je tomu v daném případě, pravidelně si vyměňovat informace o dětech a o jejich výchově, nemůže střídavá péče dlouhodobě fungovat a být v zájmu dítěte. Naopak bude děti nevratně poškozovat, protože existující konfliktní prostředí bude děti nadměrně zatěžovat.
16. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, proč v posuzované věci není střídavá péče o nezletilé vhodná, přičemž v této souvislosti poukázal i na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k podmínkám střídavé péče (nález sp. zn. I. ÚS 48/04 a usnesení sp. zn. III. ÚS 170/12). Respektoval přitom stanovisko obou nezletilých dětí i opatrovníka dětí. Krajský soud přitom poukázal na to, že okresní soud, s jehož rozhodnutím se ztotožnil, upravil styk otce s nezletilými nadstandardním způsobem. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. K námitce stěžovatele, že soudy vysvětlily, proč považovaly za vhodnější svěření nezletilých do péče matky, ale nevysvětlily, proč není v tomto případě vhodná střídavá péče či výlučná péče otce, Ústavní soud poukazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, ve kterém se uvádí, že soud upřednostnil svěření obou dětí do péče matky, když přihlédl k jejich názoru, který vyjádřily při jednání. Názor dětí přitom vychází z jejich vlastní zkušenosti. Dále okresní soud vycházel ze zprávy psychologa Mgr. Ondera, který uvedl, že hlavně druhý nezletilý se cítí lépe v péči matky. Dále soud vycházel ze stanoviska kolizního opatrovníka, který podpořil variantu péče matky a širokého styku dětí s otcem. Soud rovněž zvážil konkrétní podmínky u obou rodičů (viz sub 2).
18. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
19. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč nevyhověl návrhu právních zástupců obou rodičů na provedení důkazu znaleckým posudkem, jakož i návrhu právního zástupce matky na provedení důkazu výslechem psychologa Mgr. Ondery. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud neprovedl důkaz výslechem jeho partnerky, neuvádí však, k prokázání jaké skutečnosti měl být uvedený důkaz proveden, a v čem spočívá nezbytnost jeho provedení. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy z provedených důkazů shodně dovodily, že oba rodiče mají k nezletilým dobrý vztah a oba rodiče mají vhodné prostředí pro péči o nezletilé (zpráva opatrovníka, výslechy rodičů), výslech partnerky stěžovatele by tedy nemohl pro posouzení věci přinést nic nového.
20. Podle názoru Ústavního soudu žádný z rozhodujících soudů neupřel stěžovateli jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých dětí. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o svěření nezletilých do péče matky potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily, což obecné soudy v napadených rozhodnutích odůvodnily.
21. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily především nejlepší zájem nezletilých dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu