ECLI:CZ:US:2021:4.US.2546.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2546/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ivo Šotka, advokáta, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, insolvenčního správce obchodní společnosti ODES, s. r. o., v likvidaci, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021 č. j. KSHK 40 INS 17666/2016, 29 NSČR 41/2020-P37-30, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019 č. j. KSHK 40 INS 17666/2016, 2 VSPH 814/2018-P-37-21 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2018 č. j. KSHK 40 INS 17666/2016-P-37-16, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Rokytnické strojírny, a. s., sídlem Rokytnice v Orlických horách 18, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") vede insolvenční řízení proti vedlejší účastnici (dále jen "dlužnice") pod sp. zn. KSHK 40 INS 17666/2016. Obchodní společnost ODES, s. r. o. v likvidaci (dále jen "věřitelka"), dne 16. 12. 2016 přihlásila v uvedeném insolvenčním řízení dvě pohledávky v celkové výši 10 027 322,61 Kč. Uvedla, že první pohledávka "vznikla na základě Smlouvy o postoupení pohledávky - příloha č. 2 ze dne 27. 5. 2015" a druhá pohledávka "vznikla tím, že ředitel firmy byl zároveň statutárním ředitelem [dlužnice], účetnictví pro obě firmy se provádělo ve firmě [věřitelky] a bylo pouze v jeho pravomoci. Ředitel [věřitelky] Ing. Chrapan prováděl některé platby [dlužnice] z účtu [věřitelky] celkem za roky 2015 a 2016 až do uvedené výše jistiny".
3. Insolvenční správce dlužnice dne 21. 2. 2017 věřitelku vyzval k doplnění přihlášky ve lhůtě 30 dní od doručení výzvy. Výzva jí byla doručena dne 27. 2. 2017. Ve výzvě věřitelku zaprvé upozornil, že první pohledávka nemohla vzniknout smlouvou o postoupení pohledávky, nýbrž mohlo dojít jen k jejímu postoupení na věřitelku; je tedy třeba uvést, z jakého titulu pohledávka vznikla. Zadruhé ji upozornil, že věřitelka chybně označila pohledávky jako vykonatelné, přestože nedoložila exekuční titul; musí jej buď doložit, nebo pohledávky označit jako nevykonatelné. Zatřetí byla věřitelka ve výzvě upozorněna, že neuvedla důvod vzniku druhé pohledávky, a proto musí podrobně a přehledně specifikovat jednotlivé pohledávky, které měly být hrazeny z účtu věřitelky. Vzhledem k tomu, že věřitelka na výzvu reagovala až dne 12. 4. 2017 a insolvenční správce dlužnice nemohl přihlášku pro její neodstraněné vady přezkoumat, insolvenční správce dlužnice předložil přihlášku pohledávky věřitelky krajskému soudu k rozhodnutí podle §188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
4. Krajský soud napadeným usnesením přihlášku pohledávky věřitelky odmítl podle §185 ve spojení s §188 odst. 2 insolvenčního zákona a ukončil její účast v uvedeném insolvenčním řízení. Povinností věřitelky bylo uvést v přihlášce pohledávky i výši pohledávky a její důvod vzniku, což znamená uvést skutečnosti, na kterých se pohledávka zakládá (§174 odst. 2 insolvenčního zákona). Jde-li o vykonatelnou pohledávku, musí uvést skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (§174 odst. 4 insolvenčního zákona), pohledávku je nutné vyčíslit v penězích (§175 téhož zákona) a je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává (§177 odst. 1 insolvenčního zákona). Přihláška věřitelky uvedené náležitosti nesplňovala; zejména chyběl důvod jejich vzniku. Insolvenční správce dlužnice věřitelku vyzval k nápravě těchto vad řádně, včetně konkrétního návodu k opravě a o následcích nesplnění výzvy ji poučil. Věřitelka však na výzvu reagovala až po stanovené lhůtě (30 dní), která byla delší než lhůta zákonná (15 dní).
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání věřitelky (resp. stěžovatele jako jejího insolvenčního správce) uvedené usnesení krajského soudu potvrdil napadeným usnesením. Výzva insolvenčního správce dlužnice k doplnění přihlášky věřitelky byla konkrétní, srozumitelná a odpovídala zákonným náležitostem. Věřitelka vytýkané vady nezhojila ve stanovené lhůtě, jak se podává z dodejek daných písemností. Vrchní soud zdůraznil, že ani z jiných odkazovaných listin nebylo možné pohledávky identifikovat; ani z nich se totiž nepodával den vzniku, případně obsah závazku apod. Tvrdil-li stěžovatel, že insolvenční správce dlužnice znemožnil věřitelce účast na schůzi věřitelů pozdní výzvou k opravě přihlášky, vrchní soud k tomu uvedl, že tomu tak není, neboť věřitelka se mohla věřitelské schůze zúčastnit. O jejím hlasovacím právu by rozhodoval krajský soud podle §51 odst. 3 insolvenčního zákona. Pasivní však byla sama věřitelka; schůze se nezúčastnila a návrh soudu podle uvedeného ustanovení nepodala.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Napadené usnesení vrchního soudu spočívalo na právním posouzení, které odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud neměl pochyb o tom, že přihláška pohledávky věřitelky zákonné náležitosti nesplňovala a výzva insolvenčního správce dlužnice odpovídala zákonu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že insolvenční správce dlužnice postupoval "liknavě a laxně"; rozsah jeho požadavků ve výzvě adresované věřitelce byl "nespecificky definovaný". Tvrdí, že věřitelka přihlášku pohledávky podala ve lhůtě a insolvenční správce dlužnice znemožnil věřitelce aktivně vystupovat na schůzi věřitelů. Napadená rozhodnutí jsou nesprávná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel jako advokát nemá povinnost být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či odporuje obecně sdíleným zásadám spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
11. Argumentace stěžovatele v nyní posuzované věci je založena na opakování námitek, které srozumitelně a logicky vypořádaly obecné soudy v napadených rozhodnutích. Z nich se zřetelně podává, že podle obecných soudů insolvenční správce dlužnice postupoval v souladu se zákonem, vyzval-li věřitelku k odstranění vad přihlášky pohledávky způsobem popsaným sub 3. Stěžovatel však naproti uvedeným tvrzením obecných soudů nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci (natož ústavněprávní, sub 9 a 10), či jinou skutkovou verzi věci, které by jakkoli věcně reagovaly na závěry napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto nemá jakýkoli podklad argumentaci obecných soudů považovat za excesivní.
12. Není dále významné, tvrdí-li stěžovatel, že věřitelka podala přihlášku v zákonné lhůtě; o to ve věci nešlo. Šlo mimo jiné o to, zda věřitelka řádně a včas reagovala na výzvu insolvenčního správce dlužnice k doplnění a opravě vadné přihlášky pohledávky. Vrchní soud přitom výslovně v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se z doručenek podává, že věřitelka ve stanovené lhůtě na výzvu nereagovala. Stěžovatel přitom nezpochybňuje okamžik doručení výzvy, ani jeho následné reakce. Ústavní soud proto nemá důvod jakkoli zpochybňovat závěry obecných soudů o marném uplynutí lhůty k doplnění a opravě přihlášky věřitelky stanovené insolvenčním správcem dlužnice.
13. Obecné soudy se rovněž vypořádaly s námitkou stěžovatele o tom, že se věřitelka nemohla zúčastnit schůze věřitelů (sub 5 in fine). Stěžovatel však proti konkrétnímu tvrzení vrchního soudu nepředkládá žádnou věcnou či dokonce ústavněprávní argumentaci. Již jen z toho důvodu nemá Ústavní soud důvod závěry obecných soudů ani v tomto směru zpochybňovat.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu