ECLI:CZ:US:2021:4.US.2746.20.2
sp. zn. IV. ÚS 2746/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. T., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, 2) nezletilé D. Š. a 3) nezletilého Š. Š., zastoupených hlavním městem Praha, Městskou částí Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, proti I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2020 č. j. 53 Co 87/2020-560, 53 Co 88/2020, II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 2019 č. j. 14 Nc 7009/2018-344 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 2019 č. j. 14 Nc 7015/2018-333, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a E. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudky ze dne 2. 10. 2019 č. j. 14 Nc 7009/2018-344 a č. j. 14 Nc 7015/2018-333 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že stěžovatel je otcem (dále též "otec") nezletilých dětí - 2) nezletilé stěžovatelky a 3) nezletilého stěžovatele (dále též "nezletilí", "děti") [výroky I.], oba nezletilé soud svěřil do péče vedlejší účastnice jako matky (dále též "matka") [výroky II.], otci uložil povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 15 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2017 [výroky III.], nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2017 do 2. 10. 2017 pro každého z nezletilých ve výši 275 000 Kč uložil otci splácet matce ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek [výroky IV.] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [výroky V.]. Jde-li o výchovu nezletilých, dospěl obvodní soud k závěru, že toto řešení odpovídá aktuální situaci v rodině, když především přihlédl k věku nezletilých, k tomu, že nezletilí v péči matky prospívají a styky nezletilých s otcem a se starším bratrem začaly probíhat.
3. Proti oběma rozsudkům obvodního soudu podali otec i matka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil napadené rozsudky obvodního soudu ve výrocích I. a II. (výrok I.). Ve výrocích III. rozsudky změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu každého z nezletilých od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2019 částkami 12 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2019 částkami 15 000 Kč měsíčně splatnými vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok III.). Ve výrocích IV. rozsudky změnil tak, že nedoplatky na výživném pro každého z nezletilých v částce 318 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky spolu s běžným výživným ve splátkách po 15 000 Kč měsíčně počínaje srpnem 2020 pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem V. opravil výrok III. rozsudku městského soudu ze dne 18. 6. 2020 č. j. 53 Co 87/2020-561 údaji o období od 1. 9. 2017 do 18. 6. 2020, za které jsou nedoplatky vyčísleny. Jde-li o výchovu nezletilých, městský soud shodně s obvodním soudem považoval za odpovídající aktuální úrovni vývoje rodinných vztahů svěření dětí do péče matky.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy po celou dobu řízení nepřistoupily ke zjištění názoru nezletilých dětí. Opatrovník vyjádřil svůj názor, ačkoli nezletilé osobně nikdy neviděl, a názor nezletilých nebyl zjišťován ani znalcem. Soudy při svém rozhodování o péči o nezletilé nezohlednily objektivní kritéria vyslovená Ústavním soudem. Stěžovatelé namítají, že v řízení před obecnými soudy nebyly zjištěny žádné důvody, které by bránily svěření nezletilých do péče otce, když v zájmu nezletilých je, aby byli v péči obou rodičů. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých Ústavní soud vymezil kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů [nálezy ze dne 15. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543), ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637) a ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11), dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná] a namítají, že obvodní soud se s uvedenými kritérii nevypořádal. Stěžovatelé poukazují na to, že špatná komunikace mezi rodiči přitom nemůže být důvodem k nesvěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Městský soud se nezabýval nezákonným jednáním vedlejší účastnice, která ačkoli si byla vědoma otcovství prvního stěžovatele, zneužívala absence právního potvrzení této skutečnosti.
5. Stěžovatelé poukazují na to, že o otcovství prvního stěžovatele k nezletilým dětem bylo pravomocně rozhodnuto více než dva roky po podání návrhu. Do doby vydání pravomocného rozsudku ve věci, tedy po dobu více než dvou let, tak byl první stěžovatel krácen na svých rodičovských právech a nezletilá dvojčata byla krácena na svém právu na péči obou rodičů. Zákonem stanovená lhůta šesti měsíců pro rozhodnutí byla soudem několikanásobně překročena, přičemž obvodní soud ve svém rozhodnutí nijak neodůvodnil, proč nebylo možné šestiměsíční lhůtu dodržet. Lhůtu, během níž bylo soudem rozhodováno o otcovství prvního stěžovatele k nezletilým dvojčatům, nelze označit za přiměřenou, čímž bylo porušeno právo prvního stěžovatele na soudní ochranu. Toto právo bylo soudy obou stupňů dále porušeno především nesprávným postupem, když nedošlo k přezkoumání kritérií vyslovených Ústavním soudem k rozhodování o péči o nezletilé děti, jakož i k nedodržení povinností respektovat práva nezletilých dětí podle Úmluvy o právech dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. První stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a nezletilé děti jsou zastoupeny Ústavní soudem ustanoveným kolizním opatrovníkem - hlavním městem Praha, Městskou částí Praha 4 (dále jen "opatrovník"), který nezletilé zastupoval i v řízení před obecnými soudy (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2740/20). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
10. Namítají-li stěžovatelé porušení práva nezletilých dětí být slyšené v záležitosti, která se jich týká, jde o realizaci procesního práva nezletilého za situace, kdy nezletilé dítě je schopno vyjádřit vlastní názor k věci, která se ho dotýká. V posuzované věci oba soudy rozhodovaly o otázkách týkajících se výkonu rodičovské zodpovědnosti k dětem v době, v níž jim bylo šest, resp. sedm let. V takto útlém věku dítěte si lze jen stěží představit, že i dítě značně vyspělé by bylo schopno formulovat vlastní názor na věc, k níž se vedlo obsáhlé a podrobné dokazování. Ústavní soud v souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte trvá na tom, aby toto právo dítěte bylo realizováno vždy, kdy je to možné a kdy např. osobní slyšení před soudem je vhodné. Tento požadavek se uplatní především za situace, kdy soudy rozhodují o určitých omezeních práv nezletilého dítěte (např. umístění dítěte do ústavní výchovy, omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti jednoho rodiče, resp. rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů).
11. Ústavní soud konstantně také judikuje, že výslech dětí před soudem je značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem.
12. Rozumová a emocionální vyspělost dítěte je rozhodná i při posouzení související otázky, kdo má přání dítěte zjišťovat - tedy zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, učiní-li tak obecný soud prostřednictvím orgánu sociálněprávní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce. Ústavní soud si je vědom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v §867 odst. 2 stanoví že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu (nelze například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumové a emocionálně vyspělé, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem). Po dosažení výše citované věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. rozsudek ESLP ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62 (kde bylo nezletilým 11, 12 a 13 let); nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), body 51-53 (kde byla nezletilá žákyní 4. třídy ZŠ); či nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503; kde bylo nezletilé 15 let)]. U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jeho názor prostřednictvím orgánu sociálněprávní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka; i v těchto případech ale platí, že znalecký posudek ani stanovisko orgánu sociálněprávní ochrany dětí není víc než zákon, a obecné soudy musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (srov. nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617).
13. Ústavní soud v posuzované věci přihlédl k tomu, že nezletilým bylo v průběhu řízení před obecnými soudy šest, resp. sedm let, jde tedy o děti ve věku, ve kterém podle názoru soudu nemohou mít objektivní a vyzrálý náhled na věc, když za věkovou hranici považovanou zákonem za hranici relevance osobního vyjádření nezletilého dítěte je obecně považována věková hranice dvanácti let. Doplnil-li za dané situace městský soud dokazování provedené před obvodním soudem zprávami klinické psycholožky Mgr. Karolíny Diallo, PhD., ze dne 26. 5. 2020 a 9. 6. 2020, ze kterých vyplývá, že realizovala sezení s oběma nezletilými k zjištění jejich osobního vyjádření, nelze jeho postupu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Městský soud dále považoval za plně dostačující aktuální zprávy mateřské školy vyžádané prostřednictví opatrovníka dětí, který děti dalšími šetřeními nezatěžoval, když prošly podrobným znaleckým dokazováním, dohledem poradny při asistovaných stycích a aktuálně jsou v péči či alespoň pod dohledem psycholožky zajištěné matkou. Do dětství nezletilých tak dopady konfliktu rodičů již zasáhly měrou více než značnou a žádné negativní poznatky nejsou dokládány ani otcem samotným. Děti jsou zjevně v pořádku, prospívají a jsou kladně hodnoceny. Z uvedeného městský soud dovodil, že ani výslovně sdělené přání dětí o odlišném než obvodním soudem přijatém aktuálním uspořádání péče o ně by nemohlo ovlivnit závěr o tom, že jejich svěření do péče matky je při dané úrovni všech nynějších vztahů v původní rodině nejlepším řešením.
14. Ústavní soud konstatuje, že názor nezletilých byl v řízení dostatečně zjištěn prostřednictvím zpráv psycholožky Mgr. Karolíny Diallo, PhD., což je v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálněprávní ochrany dětí.
15. Dovozuje-li první stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
16. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) vyslovil, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. Ústavní soud uvedl, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomoci vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)].
17. V posuzované věci městský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v poměrech posuzované věci rodiče nejen že nejsou schopni, ale nejsou ani ochotni efektivně vzájemně komunikovat, jejich komunikace je patologická a výrazně konfliktní. Městský soud poukázal na to, že sdělení znalkyně zpracované v únoru roku 2019 velmi přiléhavě vystihuje hloubku rodičovského konfliktu i jeho fatální vliv na nezletilé děti a je potvrzováno i aktuálnějšími závěry PhDr. Šturmy a Mgr. Diallo. Podle městského soudu není pochyb o vhodnosti prostředí matky, když postoje otce stabilizaci a zachování sourozeneckých a rodičovských vazeb nesvědčí. Rovněž podle opatrovníka nejsou aktuálně splněny podmínky pro střídavou péči. Městský soud nepřisvědčil námitkám otce o neaktuálnosti znaleckého odkazování, když znalkyně byla pro účely tohoto řízení u jednání soudu podrobně slyšena a její sdělení jsou konkrétní a pevná. Znalkyně setrvala na závěru, že aktuálně není namístě svěřit nezletilé do péče otce, neboť mají bližší vztah k matce a cítí se u ní bezpečněji, jejich vztah k otci je zároveň dobrý a je namístě jej postupně eventuálně prodlužovanými styky udržovat. Zároveň absolutně vyloučila nastolení střídavé péče právě pro neschopnost rodičů dohodnout se na čemkoli. Městský soud proto shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že aktuální úrovni vývoje rodinných vztahů odpovídá svěření nezletilých do péče matky.
18. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelům dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jim žádný z obecných soudů neupřel jejich ústavně zaručená práva. V průběhu řízení před obecnými soudy měl první stěžovatel možnost se k předmětné věci vyjadřovat, což také učinil. Soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly s tím, že na zřeteli měly především zájem nezletilých. Městský soud se podrobně zabýval rovněž vhodností střídavé péče a dostatečným způsobem vysvětlil, proč tato v posuzované věci není vhodná. Závěrům ve věci jednajících soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilých způsobem, jemuž z tohoto hlediska není co vytknout. Vzaly v potaz zejména vzhledem k věku nezletilých potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Své právní závěry dostatečným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
20. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti průtahy v řízení před obecnými soudy o určení otcovství prvního stěžovatele, Ústavní soud poukazuje na to, že jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Podle §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle §164 cit. zákona. Z obsahu ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatelé uvedeného procesního prostředku před podáním ústavní stížnosti využili.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu