ECLI:CZ:US:2021:4.US.3272.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3272/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020 č. j. 3 Tdo 706/2020-1272, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2020 sp. zn. 5 To 6/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. října 2019 sp. zn. 1 T 74/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se stručně řečeno dopustil tím, že v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 2013 vykázal příjmy ve výši 15 726 590 Kč bez DPH, výdaje ve výši 15 270 352 Kč, příjmy z kapitálového majetku ve výši 18 Kč, základ daně ve výši 410 643 Kč a daň po uplatnění slev ve výši 9 942 Kč, přičemž zatajil skutečně dosažený zisk ve výši 17 613 858 Kč bez DPH, čímž v rozporu se skutečností snížil základ daně oproti vykázaným hodnotám o částku 2 213 902 Kč, a tím České republice způsobil škodu ve výši 428 832 Kč. Za to byl odsouzen podle §240 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
3. O odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele opětovně uznal vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §240 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nepřikročil k zrušení a změně rozsudku obvodního soudu pro podstatnou neúplnost či nesprávnost jeho skutkových zjištění za účelem změny skutkových závěrů, ale z důvodu dílčího nedostatku v popisu skutku v tzv. skutkové větě, v níž nebyl dosti jasně a v patřičné návaznosti na formulaci skutkové věty obžaloby zmíněn faktor nominálních rozdílů mezi dokazováním prokázanými příjmy a výdaji, takže při výkladu skutkové věty by se mohlo jevit, že obvodní soud dospěl k závěru o "skutečně dosaženém zisku" ve výši 17 613 858 Kč, což je nekonzistentní s daným kontextem, zejména i s podstatným závěrem o nominální výši škody způsobené zkrácením daně. Podle názoru městského soudu k danému čistě formulačnímu pochybení došlo v důsledku mechanické chyby v přepisu formulace skutkové věty obžaloby, kterou po dokazování v hlavním líčení mínil obvodní soud pozměnit v podstatě jen parametricky, nominálně ve prospěch stěžovatele, přitom však zřejmě v důsledku nepozornosti vypustil také část formulace původní skutkové věty, která vypuštěna být neměla. Proto městský soud toto pochybení vlastním rozsudkem napravil a do tzv. skutkové věty výroku o vině doplnil skutečnost, že "skutečné příjmy činily minimálně 17 613 858 Kč bez DPH a skutečné výdaje maximálně 14 943 718 Kč".
4. K polemice stěžovatele týkající se manipulace s výpisy z bankovních účtů městský soud poukázal na to, že stěžovateli není kladena za vinu manipulace s výpisy z bankovních účtů, které samy o sobě nejsou z hlediska vzniku a rozsahu daňové povinnosti rozhodující, ale že jsou podstatné příjmové a výdajové doklady, které stěžovatel své účetní řádně nedodával a ta je tudíž nemohla zahrnout do daňového přiznání. Podle výsledků provedeného dokazování stěžovatel do účetnictví nedodával všechny doklady o inkasovaných příjmech, a naopak dodával vedle oprávněných dokladů o existujících výdajích i doklady o výdajích, které ve skutečnosti při podnikání nevynaložil, což vedlo ke zkrácení daně, jež nezpůsobila svévolným jednáním či chybou účetní stěžovatele, ale stěžovatel coby živnostník. Městský soud vysvětlil, jakým konkrétním jednáním stěžovatel krátil svoji daňovou povinnost, a zdůraznil, že neshledal, že by byl znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy, stižen vadou z důvodu nejasnosti či z důvodu neodbornosti nebo neobjektivnosti znalkyně.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť uplatněné námitky v převážné míře neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. S jistou dávkou tolerance Nejvyšší soud považoval z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu za právně relevantní, byť neopodstatněné, tvrzení stěžovatele, že souhlasily-li zůstatky na jeho bankovním účtu zjištěné policejním orgánem se zůstatky, které sám v daňovém přiznání deklaroval, nemohlo dojít k daňovému úniku, protože v takovém případě by uvedené zůstatky nesouhlasily. Nejvyšší soud shledal, že skutečnost, že stěžovatel nefalšoval zůstatky na svém bankovním účtu, nemění nic na závěru, že svým jednání zkrátil daň z příjmů, čímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku. Jako neopodstatněnou posoudil Nejvyšší soud také námitku, že ve skutkové větě nebyla zachycena objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty souzeného přečinu. K tomu zdůraznil, že není nutné, aby bylo ve skutkové větě konkrétně uvedeno, jaké jednotlivé příjmy stěžovatel nepřiznal či o jaké konkrétní položky své skutečné výdaje navýšil. Součet daných částek uvedený ve skutkové větě má svůj podklad v trestním spisu, kdy bylo vyžádáno velké množství daňových dokladů a k nim byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy, z něhož vyplývají podstatné závěry v tomto směru. Nejvyšší soud se vypořádal i se subjektivní stránkou uvedeného přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje dosavadní průběh trestního řízení a dále uvádí, že dodnes netuší, čeho a jak se měl vlastně skutečně dopustit, když ve věci absentují jakékoliv důkazy. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů podle něj nemají relevantní opodstatnění a oporu v provedených důkazech. Tvrdí, že příjmy uvedené v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za rok 2013 se lišily dosaženým ziskem zjištěným na bankovním účtu, ale že bankovní výpisy své účetní řádně předával. Je přesvědčen, že bylo a je nutné zkoumat, z jakého důvodu se částka uvedená v daňovém přiznání v kolonce příjmy liší od částky zjištěné z bankovního příjmu. Upozorňuje na to, že z porovnání stavů bankovních účtů uvedených v daňovém přiznání a stavu bankovních účtů doložených na výpisech z účtu založených do spisu Komerční bankou vyplývá, že jsou totožné a že s bankovními účty nebylo žádným způsobem manipulováno. Podle stěžovatele nemá žádný podklad tvrzení městského soudu, že jednak nedodával své účetní všechny doklady o inkasovaných příjmech, jednak dodával i doklady o výdajích, které ve skutečnosti při svém podnikání nevynaložil. Zdůrazňuje, že předmětem trestního řízení byla pouze nesrovnalost ve vykázaných příjmech a že městský soud začal bez jakýchkoliv důkazů nemístně spekulovat nad tím, že měl manipulovat i výdaje, ke kterým nebyl proveden v průběhu řízení jediný důkaz. Toto pochybení podle stěžovatele nenapravil ani Nejvyšší soud. Má za to, že ve věci absentují důkazy, na základě kterých by bylo možno vyvodit závěr, že nedodával všechny příjmové doklady své účetní a že měl falšovat výdajové doklady. Tvrdí, že nemá žádnou oporu v provedeném dokazování ani zjištění městského a Nejvyššího soudu (v rozporu se zjištěním obvodního soudu, který uvádí opak a který jediný prováděl dokazování), že výpisy z bankovního účtu nemanipuloval. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že si je vědom toho, že v ústavní stížnosti hodnotí důkazní situaci, což je obecně vnímáno jako úloha soudu nalézacího, avšak že je přesvědčen, že Ústavní soud je ve věci oprávněn zasáhnout, neboť obecné soudy své závěry vyvodily bez opory v provedeném dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku městského soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti rozsudku obvodního soudu však ústavní stížnost přípustná není a toto rozhodnutí není předmětem přezkumu, jelikož již bylo v celém rozsahu zrušeno městským soudem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud zejména na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu (viz bod 3. a 4. tohoto rozhodnutí), který se s námitkami stěžovatele, které zopakoval i v ústavní stížnosti, dostatečně podrobně vypořádal a upřesnil i místy nedostatečné odůvodnění rozsudku obvodního soudu, i když neshledal důvody k pochybnostem o podstatné správnosti jeho skutkových a právních závěrů o úmyslném jednání stěžovatele. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. I když Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné, zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. I v tomto ohledu však neshledal jakékoliv pochybení. V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního postupu.
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ohledně ústavní stížností napadeného usnesení obvodního soudu Ústavní soud shledal, že toto již bylo městským soudem zrušeno, a proto k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v části, ve které stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu