ECLI:CZ:US:2021:4.US.3280.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3280/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti Davida Čerstvého, zastoupeného Mgr. Michalem Hledíkem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2020 č. j. 19 Co 79/2020-77, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město, sídlem Hlinky 41/104, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, princip vázanosti soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy s tím, že obecné soudy - včetně krajského soudu - svá rozhodnutí v jeho věci nedostatečně odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. 263 C 41/2018-56 zamítl žalobu, aby byl žalovaný vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli částku 18 877,30 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zejména uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018 č. j. 25 Cdo 693/2018, 25 Cdo 694/2018-239 byla zrušena jen ta rozhodnutí krajského soudu a Okresního soudu ve Znojmě, která se týkala nároku stěžovatele na náhradu škody za rozdíl ve spotřebě pohonných hmot, když v této části byla věc stěžovatele vrácena Okresnímu soudu ve Znojmě. Tímto rozsudkem Nejvyššího soudu nebyl zrušen žádný z výroků rozsudku krajského soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. 21 Co 111/2017-181, kterým byla stěžovateli stanovena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 037,30 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 4 840 Kč (tyto výroky nabyly právní moci dne 14. 12. 2017).
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud podle krajského soudu provedl ve ci dostatečné dokazování, náležitým způsobem zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj i správné právní závěry, s nimiž se krajský soud ztotožnil. Proto podle krajského soudu je zřejmé, že byla-li stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi uhrazena částka 18 877,30 Kč, stalo se tak na základě pravomocného III. a IV. výroku rozsudku krajského soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. 21 Co 111/2017-181 a takové plnění nemůže být plněním bez právního důvodu nebo plněním z důvodu, který odpadl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která - byť je stěžovatel po výzvě k odstranění vad zastoupen advokátem, neboť původní text formuloval muž s právním vzděláním, nikoli však advokát - je v mnoha svých pasážích na hranici srozumitelnosti, setrvává na svém názoru, že po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu vedlejší účastník ztratil právní titul k výše uvedené předmětné částce, neboť žádná rozhodnutí dovolacího soudu nemohou zrušit nákladové výroky; dovolání proti nim je vyloučeno, a proto soud užívá odkaz na §226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), a na §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. Této praxi odpovídá i úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. V nyní posuzované věci byl spor veden o částku 18 877,30 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
10. Taková výjimečná situace přitom není přítomná ani v této stěžovatelově věci, neboť výroky o náhradě nákladů řízení, na základě nichž stěžovatel vedlejšímu účastníkovi uhradil výše uvedenou částku, nebyly zrušeny. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dovolání jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné (je přímo zákonem vyloučeno, jak sám stěžovatel správně uvádí).
11. Na druhou stranu, zruší-li Nejvyšší soud k podanému dovolání do výroku o věci samé předcházející rozhodnutí obecných soudů, čímž ztratí podklad i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež má k výroku o věci samé akcesorickou povahu), musí obecné soudy při novém rozhodnutí o věci samé (v němž jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu) znovu rozhodnout také o náhradě nákladů řízení. Protože meritorní výrok nebyl Nejvyšším soudem zrušen (zrušen byl Nejvyšším soudem toliko výrok vztahující se k jinému nároku stěžovatele), neodpadl ani právní titul vedlejšího účastníka k nároku na náhradu nákladů řízení, kterou mu již stěžovatel uhradil. Ze stejných principů ostatně vychází i stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 1988 sp. zn. 1 Cz 35/88.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu