ECLI:CZ:US:2021:4.US.3320.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3320/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) D. N. a b) J. N., zastoupených Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou, sídlem Tyršova 1316/21, Ivančice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2020 č. j. 16 Co 225/2020-286 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. června 2020 č. j. P 190/2019-241, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé A. N., 2. A. N. a 3. F. N., t. č. Věznice Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé (dále též "prarodiče") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud
Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelů (dále též "prarodiče") na svěření 1. vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") do jejich společné pěstounské péče (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ke dni jeho rozhodování nebyly splněny zákonné předpoklady pro přeměnu předchozího rozhodnutí, kterým byla nezletilá svěřena do péče stěžovatelky, ve společnou pěstounskou péči prarodičů, neboť nebyla zjištěna žádná podstatná změna poměrů ani u nezletilé či ostatních účastníků řízení, která by odůvodňovala návrhu prarodičů vyhovět.
3. K odvolání prarodičů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Podle krajského soudu není z pohledu zajištění péče o nezletilou praktický rozdíl mezi pěstounskou péčí a svěřením dítěte do péče jiné fyzické osoby, tedy situací, ve které se rodina stěžovatelů nachází. Oba druhy péče vytvářejí mezi jejich rodinou a nezletilou stejný vztah, jsou pouze dočasné a mohou trvat jen tak dlouho, dokud rodiče nezletilé [tj. vedlejší účastníci 2. a 3.)] nemohou, nechtějí nebo nedokážou mít dítě v osobní péči. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy péče o dítě je pouze finanční. Podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, náleží každému dítěti svěřenému do pěstounské péče příspěvek na úhradu potřeb dítěte a pěstounovi náleží zejména odměna pěstouna. Oproti tomu při svěření dítěte do péče jiné osoby tento nárok na zvláštní dávky od státu nevzniká. Nejlepší zájem dítěte však nelze redukovat jen na finančního zabezpečení dítěte. I když také to může spadat do rámce nejlepšího zájmu dítěte, jde o koncept mnohem širší, do něhož spadají další aspekty, jako například ochrana rodinných vazeb, péče o dítě, jeho vzdělání, výchova, bezpečnost, zdraví atd. Není tedy dán žádný důvod pro postup, aby nezletilá byla svěřena do společné pěstounské péče stěžovatelů, když stěžovatelka již má předchozím rozhodnutím okresního soudu nezletilou ve své osobní péči. V tomto směru krajský soud připomenul, že stěžovatelé jsou prarodiči nezletilé, jejich vyživovací povinnost k nezletilé vyplývá přímo ze zákona, současně jde též o povinnost morální, jde-li o péči o vlastní vnouče. Stěžovatelé se mýlí, domnívají-li se, že výdaje na péči o nezletilou má nést stát, neboť tyto prioritně nese její biologická rodina. Žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly tzv. "příbuzenskou pěstounskou péči", v posuzované věci zjištěny nebyly. Je jen na úvaze a rozhodnutí stěžovatelky, zda v zájmu nezletilé využije možnosti spolupráce s organizacemi, které nabízejí aktivizační služby, či zapojení do podpůrných projektů neziskových organizací. Krajský soud uzavřel, že i předchozí rozhodnutí okresního soudu je plně souladné se zákonem, neboť §953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), definuje péči o nezletilé dítě jako osobní péči jiného člověka, tj. jedné osoby. Z toho plyne, že nová právní úprava s účinností od 1. 1. 2014 upustila od svěření nezletilého dítěte do společné výchovy manželům. Názor týkající se diskriminace 2. stěžovatele, coby muže, je tudíž nepřípadný.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvedli, že péči o nezletilou vykonávají fakticky oba, a nikoliv pouze stěžovatelka. Změnou rozhodnutí tak chtějí docílit sjednocení faktického a právního stavu. Namítají, že soudy neposoudily věc z pohledu nejlepšího zájmu dítěte, jímž je v tomto případě svěření nezletilé do jejich společné pěstounské péče, jelikož zvýšením počtu osob pečujících se dosáhne větší stability výchovného prostředí pro nezletilou. Stěžovatelé zdůrazňují, že jejich cílem nebylo dosáhnout rozhodnutí o společné pěstounské péči proto, aby výdaje jejich vnučky hradil stát. Taková úvaha krajského soudu je mylná a nemá ani oporu v podáních stěžovatelů ani v zákoně. Ostatně i ustanovený opatrovník nezletilé v řízení uvedl, že péči o nezletilou vykonávají skutečně oba stěžovatelé a před okresním soudem v prvním soudním řízení opatrovník navrhoval společnou pěstounskou péči stěžovatelů. Současná právní úprava u osob příbuzných či dítěti blízkých neupřednostňuje ani svěřenectví ani pěstounství. Stejně tak občanský zákoník (ani jiný právní předpis) nezmiňuje, že by u prarodičů měla mít pěstounská péče místo jen ve výjimečných případech. V praxi je to právě naopak, neboť "pěstounská péče prarodičů představuje většinovou formu pěstounské péče". Obecné soudy nepřípustně rozšířily okruh zákonem vymezených podmínek pro pěstounskou péči o okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly tzv. "příbuzenskou pěstounskou péči", aniž by je ovšem definovaly. Stěžovatelé soudům vytýkají, že tuto formu péče bez jakéhokoliv racionálního důvodu upřednostnily, čímž je fakticky diskriminovaly z důvodu pohlaví, když k právům 2. stěžovatele nepřihlédly. Stěžovatelé uzavírají, že obecné soudy nesledovaly nejlepší zájem nezletilé, když z napadených rozhodnutí plyne, že sledovaly pouze nejlepší ekonomický zájem státu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech svěření dětí do péče a stanovení styku s nimi, a to včetně rozhodování o péči pěstounské. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelů nebo nezletilé a které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
9. Především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
10. Obecné soud neshledaly potřebu změnit rozhodnutí o svěření nezletilé do péče stěžovatelky a nově ji svěřit do pěstounské péče obou stěžovatelů. Tento svůj závěr řádně a dostatečně přesvědčivě zdůvodnily. To, že stěžovatelé s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasí, ještě nezakládá porušení jejich ústavně zaručených základních práv.
11. Ústavní soud poznamenává, že již např. v usneseních ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 592/15, ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1803/15, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1804/15 či ze dne 3. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2044/18, na které ostatně krajský soud v napadeném rozsudku (viz jeho bod 22) řádně odkázal (a dokonce výslovně citoval jejich relevantní závěry - sub 3) dovodil, že nevyhovění návrhu jednoho z prarodičů, mající ve své péči děti, o svěření dětí do pěstounské péče, není zásahem do zásady sledování nejlepšího zájmu dítěte. Z pohledu zajištění péče o děti totiž není praktický rozdíl mezi pěstounskou péčí a svěřením dítěte do péče jiné fyzické osoby, tedy situací v posuzované věci. Ze stejného důvodu nelze shledat ani porušení práv na ochranu rodiny a dětí plynoucích z čl. 32 Listiny. Obecné soudy se totiž dostatečně zabývaly též majetkovou situací všech účastníků řízení (srov. body 13 až 20 napadeného rozsudku krajského soudu) a Ústavní soud ani v tomto směru nemá nic podstatného, co by napadenému rozsudku krajského soudu z ústavněprávního hlediska vytknul. Ani námitka směřující k údajné diskriminaci 2. stěžovatele z důvodu pohlaví nemůže obstát, což ostatně dostatečně osvětlil krajský soud v bodě 24 napadeného rozsudku.
12. Ústavní soud proto konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilé. Obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a námitkami stěžovatelů se řádně zabývaly. Jejich postup při dokazování byl standardní a nevykazuje žádné extrémní vybočení z ústavních kautel práva na řádně vedené soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora uvedeným závěrům, a které předpisy aplikovaly.
13. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost podle kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů ani nezletilé (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu