ECLI:CZ:US:2021:4.US.3350.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3350/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Aleny Vlkové, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké nám. 29/39, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 26 Cdo 1357/2020-254, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. listopadu 2019 č. j. 18 Co 265/2019-232 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. května 2019 č. j. 27 C 97/2018-202, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Zdenky Kovaříkové a Zdenky Hernové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručená čl. 36, čl. 10 odst. 2, čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit bytové prostory nacházející se v 1. patře v budově č. p. XY stojící na pozemcích st. p. č. X1, st. p. č. X2 a st. p. č. X3, vedeno na LV č. X4, a to vše v katastrálním území H. a obci H. (dále jen "bytové prostory"), a to společně se členy své domácnosti, a vyklizené předat Zdence Kovaříkové a Zdence Hernové (dále jen "žalobkyně") ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok I.). Dále bylo stěžovatelce uloženo nahradit náklady řízení ve výši 33 862 Kč k rukám zástupce žalobkyň do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozhodl o odvolání stěžovatelky rozsudkem napadeným ústavní stížností, kterým potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatelce uložil nahradit náklady řízení ve výši 7 162,40 Kč k rukám zástupce žalobkyň do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
4. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, dále jen "občanský soudní řád", neboť předložená právní otázka (rozpor s dobrými mravy) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a namítané vady řízení nemohou být předmětem dovolacího přezkumu
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a zasahují do jejího legitimního očekávání. Dle jejího tvrzení bylo jednání žalobkyň v rozporu s dobrými mravy a stěžovatelka rovněž poukázala na porušení procesních pravidel soudního řízení, když nemohla reagovat na nový právní názor obsažený až v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Podstatnou právní otázku posoudil krajský soud odlišně od okresního soudu, aniž by vydal kasační rozhodnutí, a tímto postupem bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka tvrdí, že soudy nepřihlédly k jejímu tvrzení, že žalobkyním poskytla částku 300 000 Kč na nákup jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech od správce konkursní podstaty po prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky. Žalobkyně nedodržely ústní dohodu, že po skončení konkurzu převedou vlastnictví nemovitostí na osobu, kterou stěžovatelka určí. Žalobkyně měly stěžovatelce formou výpůjčky umožnit bezplatné užívání předmětných nemovitostí do doby, než bude dohoda naplněna, proto nesouhlasila s rozhodnutím soudu o vyklizení bytových prostor. Stěžovatelka sice nehradila nájemné, ale po celou dobu od roku 2003 zajišťovala veškeré opravy a údržbu, platila daň z nemovitosti a žalobkyně s tím souhlasily. Rozhodnutí napadená ústavní stížností dle přesvědčení stěžovatelky nemohou obstát s ohledem na pochybení civilních soudů, které neprovedly řádně dokazování, a okresní soud vyhodnotil provedené důkazy v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že není pro posouzení věci podstatné hodnocení důkazů okresním soudem, neboť žaloba je důvodná i v případě prokázání tvrzení stěžovatelky o poskytnutí částky 300 000 Kč, která by nepochybně již byla "odbydlena" v rámci obvyklého nájmu.
6. Dále stěžovatelka argumentuje judikaturou Ústavního soudu (z 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 2724/16, z 25. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13) a Nejvyššího soudu (z 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2549/2014, z 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 14. 10. 2009 sp. zn. Cpjn 6/2009 uveřejněno pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dále nesouhlasí s rozhodnutím o vyklizení a výkladem dobrých mravů. Vedle zásahu do práva na její soudní ochranu se navíc dovolává i ochrany před zásahem do rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a ochrany obydlí dle čl. 12 Listiny, které mají přednost před ochranou vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil pro porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Ústavní soud by popřel svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by se opakovaně zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatelka usiluje, v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil žalobu o vyklizení bytových prostor projednat znovu, resp. provést takové posouzení věci, které by bylo pro stěžovatelku příznivější.
9. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Nejvyšší soud, jakož i krajský soud, zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Obecné soudy nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti při objasnění skutkového stavu věci, a to vlastnictví nemovitosti, vyložily, že na vznik vlastnického práva a oprávnění z něho plynoucích nemá jakýkoli dopad, že vlastník zakoupil nemovitost z prostředků, které si opatřil prostřednictvím třetí osoby (Marie Jirsové, sestry stěžovatelky). Stěžovatelka se bránila žalobě na ochranu vlastnického práva odkazem na porušení dobrých mravů, ačkoli po dobu 14 let bezúplatně užívala bytové prostory a žalobkyně již nadále nehodlaly snášet tento stav a domáhaly se ochrany.
11. Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky ani k právnímu hodnocení věci, které obecné soudy zaujaly. Zejména jde o závěr, že žaloba na vyklizení bytových prostor, a to společně se členy její domácnosti, za situace, kdy neplatí nájemné či jinou úplatu a k takovému užívání ji nesvědčí jakýkoli právní titul, je důvodná.
12. Stěžovatelka vznáší obdobné námitky i proti rozhodnutí o dovolání; z jeho obsahu je však patrné, že Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné. Dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku krajského soudu není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť předložená právní otázka (rozpor s dobrými mravy) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí krajského soudu je s ním v souladu. Nejvyšší soud dovolání odmítl a ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti, když odkázal na to, že problematika dobrých mravů dříve upravena v §3 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013) byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se krajský soud neodklonil ani v posuzované věci. V současné době je tato problematika obsažena v §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2014 (dále jen "občanský zákoník") a poukázal na §8 občanského zákoníku, který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva. Zdůraznil, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku lze přiměřeně použít i na výklad podle občanského zákoníku a nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že je v rozporu s uvedeným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněno pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které řeší postup soudu v případě, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení byl v rozporu s dobrými mravy.
13. Ústavní soud uzavírá, že civilní soudy tří stupňů se zabývaly relevantními námitkami stěžovatelky, které uplatňuje také v ústavní stížnosti, přičemž se s nimi ústavně konformně vypořádaly. Lze tak konstatovat, že postupem soudů při vydání napadených rozhodnutí nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy či dalších základních práv, která se obsahově překrývají s komplexní garancí řádného řízení podle hlavy páté Listiny. Stěžovatelka se domáhá ochrany proti uložené povinnosti vyklidit bytové prostory s poukazem na porušení dobrých mravů, přestože zneužití práva vylučuje právní ochranu. Ústavní soud se ztotožňuje s právním posouzením věci civilními soudy, jejich postup je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož nezasahuje a argumentaci stěžovatelky judikaturou nepovažuje za případnou.
14. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu