ECLI:CZ:US:2021:4.US.3367.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3367/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou, sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2020 č. j. 58 Co 223/2020-1619 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. února 2020 č. j. 14 Nc 655/2013-1437, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé K. H. a 2) V. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 9. 2020 č. j. 58 Co 223/2020-1619, a to do rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 12. 2016 č. j. 14 Nc 655/2013-875 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 58 Co 55/2016-950 byla první vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena do střídavé péče obou rodičů s vymezením intervalů střídání. Tímto rozsudkem bylo rozhodnutí o výživném rodičů vyloučeno k samostatnému projednání.
4. Napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo stěžovateli jako otci (dále též "otec") stanoveno výživné na nezletilou počínaje dnem 1. 9. 2013 částkou 2 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 1. 2016 částkou 3 500 Kč měsíčně (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto, že toto výživné je splatné vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám druhé vedlejší účastnice jako matky nezletilé (dále jen "matka"), (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném placeném otcem (výrok III.). Matce bylo s účinností od 1. 1. 2016 stanoveno výživné pro nezletilou ve výši 2 500 Kč měsíčně (výrok IV.), které je splatné vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám otce (výrok V.), dále bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném placeném matkou (výrok VI.) a o nákladech řízení (výrok VII.).
5. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání matka. V záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích o vyživovací povinnosti otce (výroky I. až III.) změněn tak, že otec je povinen s účinností od 9. 9. 2013 přispívat na výživu nezletilé částkou 6 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2016 částkou 3 500 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky. Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném placeném otcem (výrok I.) Výrokem II. byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích o vyživovací povinnosti matky (výroky IV. až VI.) změněn tak, že matka je povinna s účinností od 1. 1. 2016 přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2020 částkou 3 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám otce a dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném placeném matkou (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně stanovily výši výživného obou rodičů. Rozhodnutí městského soudu není náležitě a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Městský soud se tak dopustil nepřípustné libovůle a zatížil své rozhodnutí vadou, která svojí intenzitou dosahuje porušení práva na soudní ochranu.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že matka se s nezletilou bez jeho souhlasu odstěhovala do 50 km vzdáleného bydliště. V této souvislosti stěžovateli vznikly zvýšené náklady spojené s pořízením nových věcí pro nezletilou, dopravní náklady a došlo k traumatickému zatížení stěžovatele i nezletilé.
8. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, jde-li o náklady na jeho dovolené a finanční dary na matčiny dovolené. Soudy dále nevzaly v úvahu potenciální nepeněžité příjmy matky spočívající v možnosti bezplatně užívat byt 3 + 1 v Praze pro své bydlení. Soudy dále nezjišťovaly, proč matka vykonávala pouze nekvalifikovanou práci za minimální mzdu a svá zaměstnání opakovaně měnila, když v řízení nebylo prokázáno, že by výdělkové možnosti matky byly objektivně limitovány jejím zdravotním stavem. Soudy nezkoumaly možnosti matky spojené s jejím uplatněním na pracovním trhu v místě bydliště, s přihlédnutím k její kvalifikaci. Odpovídající příjem přitom matka získala až od října 2019, soudy však nezjišťovaly vynaložení jejího úsilí na pracovní zařazení již od roku 2013. Městský soud u matky na rozdíl od stěžovatele nezjišťoval výši jejích pravidelných plateb, soudy dále nepřihlédly ke skutečnosti, že matka byla ve všech řízeních před soudy, na rozdíl od stěžovatele, zastoupena advokátem.
9. Městský soud nepřihlédl ani k aktuální epidemiologické situaci, nehodnotil pracovní úvazek stěžovatele, jeho charakter a výši jeho platu. Úvaha městského soudu, že jeho schopnosti odpovídají příjmům ve výši 50 000 Kč měsíčně, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel namítá, že mu sice byla poskytnuta možnost navrhnout důkazy, ale obecné soudy se těmito jeho návrhy nezabývaly, tedy opominuly jejich provedení.
10. Městský soud nepřihlédl k rozdílným příjmům stěžovatele, ani k podmínkám, za nichž probíhala jeho péče o nezletilou v jednotlivých obdobích, ani k aktuálním podmínkám daným celosvětovou ekonomickou situací. V důsledku takového postupu městský soud dostatečně nezjistil skutkový stav, neboť měly být zjištěny skutečné příjmy a náklady každého z rodičů spojené s péčí o nezletilou. Soud stanovil stěžovateli výživné od roku 2020 údajně i s přihlédnutím k dopravním nákladům do základní školy v místě bydliště matky, aniž by je vyčíslil, ve více než čtyřnásobné výši než matce.
11. Stěžovatel poukazuje na to, že v řízení bylo prokázáno, že matka před právy nezletilé upřednostnila své vlastní zájmy, když změnila místo svého bydliště i bydliště nezletilé, bez ohledu na své vzdělání vykonávala nekvalifikovanou pracovní činnost za minimální mzdu, způsobila nutnost nákladů vydávaných stěžovatelem na dopravu nezletilé do základní školy v místě jejího bydliště, přičemž se jakkoli odmítala podílet na jejich úhradě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. V posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů o výživném, které je povinen platit na nezletilou dceru. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
16. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je jen pokračující polemikou s dostatečně odůvodněnými závěry obou obecných soudů, které již ve věci rozhodovaly, přičemž stěžovatelovy argumenty jsou prakticky totožné s těmi, které stěžovatel uplatnil již v řízení před těmito soudy. Námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že oba soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil. Při určení výše výživného, které je stěžovatel povinen na nezletilou dceru platit, vzal v úvahu odůvodněné potřeby nezletilé i majetkové poměry, schopnosti a možnosti stěžovatele. Městský soud přihlédl především k příjmům stěžovatele, hodnotil jeho celkovou životní úroveň, na které se má nezletilá podílet, jeho roční výdaje na dovolené, přihlédl i k rozsahu péče obou rodičů o nezletilou v tom kterém období a k jejím potřebám, které se v čase měnily. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž poukázal na to, že při stanovení výživného přihlédl i k nákladům, které stěžovateli vznikají v souvislosti s dopravou nezletilé do školy poblíž matčina bydliště.
18. V ústavní stížnosti stěžovatel městskému soudu vytýká, že při rozhodování o výši výživného sice přihlédl k dopravním nákladům stěžovatele při dopravování nezletilé do základní školy v místě bydliště matky, avšak nevyčíslil je.
19. V nálezu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2996/17 (N 104/89 SbNU 529) Ústavní soud vyslovil, že dojde-li k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti. V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek, spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, považuje Ústavní soud za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče (v této věci v současné době do střídavé péče). Z toho důvodu by obecné soudy měly při rozvržení povinností spojených se stykem nebo jako v této věci se střídavou péčí postupovat v souladu usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) tak, aby byla negativa spojená s realizací střídavé péče rovnoměrně rozvržena mezi oba rodiče a aby oba rodiče museli vynaložit na její realizaci nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž museli na překonání vzdálenosti vynaložit svoji energii a čas. Zdaleka ne vždy lze však takový postup z objektivních důvodů aplikovat. V takovém případě by obecné soudy měly postupovat tak, aby alespoň zmírnily dopady do práv toho z rodičů, jehož práva jsou vznikem objektivní skutečnosti dotčena. Při hledání jisté rovnováhy práv rodičů by se tak obecné soudy měly zabývat náklady cestovného a dobou nutnou k překonání původního a stávajícího bydliště nezletilého.
20. Ústavní soud si je vědom toho, že co může být považováno za spravedlivé v jednom případě, nemusí být takto nahlíženo i v případě jiném. Škála životních situací, jež musí obecné soudy rozhodovat, je prakticky nevyčerpatelná a je především na nich, jak v té které věci a s přihlédnutím k jedinečným okolnostem případu situaci posoudí. Měly by se však snažit nalézt řešení, které přispěje k rozložení zátěže spojené s rozdělením rodiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2996/17).
21. Z napadených rozhodnutí se podává, že to byla právě matka, kdo zatížil realizaci střídavé péče o nezletilou, resp. dopravovaní nezletilé do základní školy v místě bydliště matky, břemenem vzdálenosti, a proto je to ona, kdo by měl nést zátěž s tím spojenou. Tuto okolnost také městský soud při stanovování výživného, které má otec na nezletilou platit, zohlednil, když při stanovení výše výživného otci přihlédl k jeho nákladům spojených s dopravou nezletilé do základní školy v bydlišti matky.
22. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy je lze změnit při změně poměrů, jak ostatně vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V budoucnu není ani v posuzované věci vyloučena nová úprava místa předávání nezletilé, resp. jejího styku s rodiči tak, aby se náklady spojené se stykem rovnoměrně rozložily mezi oba rodiče.
23. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí stanovujících výživné. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, soudy se pečlivě zabývaly námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
25. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu