ECLI:CZ:US:2021:4.US.3428.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3428/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. 11 To 251/2020-2036 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. srpna 2020 č. j. 17 T 145/2018-2027, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavní práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v trestní věci vedené Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 17 T 145/2018 byl stěžovatel rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 17 T 145/2018-1950 uznán vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeného jednání se stěžovatel podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že řídil autobus, který měl technickou závadu a nebyl tedy způsobilý jízdy. Následně nepřizpůsobil jízdu povětrnostním podmínkám, stavu vozovky, v zatáčce dostal autobus smyk a narazil do stromů. V důsledku toho došlo k poranění několika cestujících. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dva cestující se jako poškození k trestnímu řízení řádně a včas připojili se svými nároky. Soud je v odsuzujícím rozsudku odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento svůj postup okresní soud odůvodnil tím, že trestného činu se stěžovatel dopustil při plnění pracovních povinností a za způsobenou škodu tak odpovídá jeho zaměstnavatel, který má vůči stěžovateli regresní nárok.
3. Napadeným usnesením okresní soud stanovil stěžovateli povinnost nahradit oběma poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění jejich nároku, a to každému ve výši 17 650 Kč. Pro přiznání takového nároku byly splněny všechny podmínky podle §154 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Účast poškozených byla v trestním řízení odůvodněna.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm uvedl, že nárok poškozených na náhradu nákladů řízení se opírá o znění zákona, který jej výslovně přiznává i v situaci, kdy jim nebyl uplatněný adhezní nárok přiznán. Poškození prokazatelně vynaložili náklady v trestním řízení a jednání, jímž jim byla způsobena újma, spáchal stěžovatel. Nárok na náhradu nákladů není spojen s "majetkovým úspěchem" poškozených, neboť v trestním řízení jde i o uplatnění nemajetkových práv.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že již v odsuzujících meritorních rozhodnutích bylo konstatováno, že za újmu způsobenou stěžovatelovým jednání odpovídá stěžovatelův zaměstnavatel, neboť trestné činnosti se stěžovatel dopustil při výkonu pracovních povinností. Stěžovatel má za to, že soudy dostatečně nezkoumaly příčinu vzniku škody a osobu odpovědnou za její náhradu. Podle stěžovatele tak soudy neodůvodnily účelnost nákladů vynaložených poškozenými a dále zda přiznání náhrady nákladů nebrání "povaha věci a okolnosti případu" podle §154 odst. 2 trestního řádu. Za výjimečnou okolnost daného případu považuje stěžovatel existenci odpovědnosti jiné osoby (zaměstnavatele), o čemž rozhodl soud v odsuzujícím rozhodnutí. V takovém případě se podle jeho názoru povinnost nahradit náklady poškozených pachateli neuloží v souladu s teleologickým výkladem příslušných ustanovení. Soudy tak postupovaly v rozporu s požadavky zákona. Tento svůj postup přitom ani dostatečně neodůvodnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. V první řadě je třeba konstatovat, že Ústavní soud přisvědčil závěrům krajského soudu, který sice stručně, avšak jasně popsal zásadu, ovládající zákonnou úpravu přiznávání nároku na náhradu nákladů poškozeným. Ani Ústavní soud ve své judikatuře nespojuje nutnost přiznání nároku s majetkovým úspěchem poškozených v trestním řízení, neboť jej spojuje rovněž s důležitým hodnotovým prvkem ochrany všech práv poškozených, zejména před tzv. druhotnou újmou [srov. např. nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515)]. Stěžovatelova argumentace tento aspekt věci pomíjí.
8. Ústavní soud se neztotožnil ani se stěžovatelovým výkladem §154 odst. 2 trestního řádu. Výklad tohoto ustanovení, jak jej provedly soudy, neodporuje žádnému z ústavních principů, pročež není důvod, aby Ústavní soud nahrazoval rozhodovací činnost soudů svým vlastním rozhodnutím.
9. Uvedené ustanovení je založeno na obecné zásadě přiznávání náhrady nákladů každému poškozenému v trestním řízení s odsouzeným pachatelem, přičemž tato zásada je prolomena jen za několika výjimečných podmínek. Z toho je zřejmé, že soudy nemusí odůvodňovat (a poškozený prokazovat), že tyto výjimečné okolnosti nenastaly, ale naopak je třeba prokázat jejich existenci. V tomto směru tedy odůvodnění soudů plně obstojí, neboť je zřejmé, že soudy stěžovatelovy námitky neignorovaly. Zabývaly se přitom účelností vynaložených nákladů pro uplatnění práv poškozených a neshledaly žádné výjimečné okolnosti pro nepřiznání předmětného nároku.
10. Dále neplatí, že by soudy mohly autoritativně stanovit, že za způsobenou újmu odpovídá stěžovatelův zaměstnavatel, jak namítá stěžovatel. Takové posouzení soudům v trestním řízení nepřísluší. Odpovědnost zúčastněných musí vyřešit příslušný soud v občanskoprávním řízení.
11. Jde-li o namítaný teleologický výklad uvedeného ustanovení, není úkolem Ústavního soudu takový výklad závazně stanovovat, nepřekročí-li soudy meze dané jim ústavním pořádkem. Porušení ústavních principů přitom nelze shledat ve výsledku výkladu, kterým je pachateli ukládáno uhradit poškozeným náklady vzniklé jim v jím zaviněném trestním řízení. Takový výklad je naopak projevem úcty k právům poškozených a pomáhá naplnit preventivní a restorativní funkci trestního řízení. Pachatel je v této situaci plně odpovědný za následky, které jeho jednání způsobí.
12. Výjimky z tohoto principu, stanovené v §154 odst. 2 trestního řádu, slouží pak jako korektiv spravedlnosti při výjimečných okolnostech, jímž však nemůže být speciální úprava odpovědnosti mezi jednotlivými obžalovanými. Uvedené výjimky míří především na situace, kdy sám poškozený spoluzavinil trestné jednání nebo nesprávný průběh trestního řízení, případně záměrně navyšuje své procesní náklady do nepřiměřené výše. Žádná taková situace však v dané věci zjevně nenastala.
13. Aplikuje-li Ústavní soud uvedené závěry na posuzovanou věc, pak musí za nesprávnou označit již samotnou výchozí premisu, že úspěch poškozených byl v dané věci vyloučen. Je tomu tak především proto, že obžalovaným (avšak neodsouzeným) byl v dané trestní věci rovněž stěžovatelův zaměstnavatel, který za způsobenou újmu odpovídá podle předpisů soukromého práva. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by uplatnění nároku v dané věci bylo zjevně neúspěšné či nesprávné. Konečné vyjasnění dílčí odpovědnosti mezi jednotlivými obžalovanými mohlo proběhnout nejdříve v hlavním líčení, a jak vyplývá z výše uvedeného, není právního důvodu, aby tento proces byl veden na náklady poškozených.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu