ECLI:CZ:US:2021:4.US.3461.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3461/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Žaluda, zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, sídlem 28. října 219/438, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020 č. j. 13 Co 313/2015-564, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 Listiny, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že otec stěžovatele, jako vlastník blíže určeného domu v O., se dne 9. 4. 2004 domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici zaplacení 2 466 409 Kč jako náhrady škody za nucené omezení vlastnického práva k uvedenému domu v období ode dne 1. 1. 1992 do 31. 12. 2003 způsobené tzv. regulací nájemného.
3. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 10. 2004 č. j. 13 C 75/2004-14, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jej rozsudkem ze dne 7. 9. 2005 č. j. 13 Co 67/2005-38 potvrdil, Nejvyšší soud dovolání otce stěžovatele usnesením ze dne 22. 11. 2007 č. j. 25 Cdo 811/2006-57 odmítl. Uvedená rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 423/08 (N 149/62 SbNU 297). Z něj se podává, že obecné soudy pochybily, nezabývaly-li se tím, zda omezení vlastnického práva otce stěžovatele v době ode dne 1. 1. 1992 do 20. 3. 2003 nenabylo takové intenzity, jež by bylo lze považovat za zásah do ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
4. Obvodní soud následně rozsudkem ze dne 27. 1. 2014 č. j. 13 C 75/2004-268 uložil vedlejší účastnici zaplatit otci stěžovatele částku 265 545,20 Kč, ve zbylé části žalobu zamítl. Podle obvodního soudu bylo omezení vlastnického práva natolik intenzivní, že za ně náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny náleží. Za období ode dne 1. 1. 1992 do 8. 4. 2001 však přisvědčil námitce promlčení vedlejší účastnice. Městský soud k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 16. 3. 2016 přiznanou částku snížil na 23 116,20 Kč, ve zbylé části žalobu zamítl, resp. potvrdil její zamítnutí. Městský soud totiž shledal, že tzv. regulovanému nájemnému podléhalo méně bytů domu ve vlastnictví otce stěžovatele a že výše náhrady odpovídá rozdílu nájemného "vybraného" podle právní úpravy účinné již od 1. 1. 2007 a tzv. regulovaného nájemného. Posledně uvedený rozsudek částečně zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2018 č. j. 26 Cdo 5278/2017-467 v části, jíž městský soud potvrdil zamítnutí žaloby otce stěžovatele.
5. Městský soud následně rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 13 Co 313/2015-503 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že uložil vedlejší účastnici zaplatit otci stěžovatele částku 85 662,40 Kč, potvrdil jej co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit částku 242 429 Kč a zamítnutí zbylé části žaloby (2 115 201,40 Kč). Podle městského soudu vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, avšak otec stěžovatele byl omezen neústavní tzv. regulací nájemného toliko ode dne 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003, neboť pozbyla ústavní konformitu teprve marným uplynutím lhůty stanovené nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.).
6. K dovolání stěžovatele proti zamítavé části uvedeného rozsudku jej Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 č. j. 26 Cdo 1175/2019-541 v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že o nároku vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva lze uvažovat i za období již od 1. 1. 2000. Tvrzení otce stěžovatele o neústavnosti tzv. regulace nájemného v období již ode dne 1. 1. 1992 Nejvyšší soud označil za nesprávné, neboť existenci takového nároku vylučoval přetrvávající veřejný zájem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů podle bodu 15 a násl. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.).
7. Městský soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavé části tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit otci stěžovatele částku 340 844 Kč, ve zbylé posuzované části potvrdil zamítnutí žaloby (1 774 357 Kč). Městský soud přiznal otci stěžovatele náhradu za nucené omezení vlastnického práva za období ode dne 1. 1. 2000 do 31. 12. 2003.
8. Otec stěžovatele dne 23. 11. 2020 zemřel. Dne 10. 12. 2020 stěžovatel jako jeho právní nástupce podal proti v záhlaví uvedenému rozsudku dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2020 nesouhlasí s tím, že obecné soudy nepřiznaly ochranu právu jeho otce na náhradu za nucené omezení vlastnického práva za období před dnem 1. 1. 2000. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že městský soud (vázán právním názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne ze dne 11. 9. 2019 č. j. 26 Cdo 1175/2019-541) ignoroval nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 423/08 (N 149/62 SbNU 297) dříve vydaný ve věci jeho otce, a "nepochopil a dezinterpretoval" stanovisko pléna ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). V uvedeném stanovisku šlo o důvody tolerance tzv. regulovaného nájemného. Ústavní soud v něm nepřijal všeobecný závěr o tom, že pronajímatelům přede dnem 1. 1. 2000 nepřísluší náhrada za omezení vlastnického práva. Ústavní soud přitom v uvedeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 423/08 zavázal obecné soudy, aby přezkoumaly intenzitu porušení vlastnického práva za období již ode dne 1. 1. 1992.
10. Zadruhé, stěžovatel poukazuje na to, že současně s ústavní stížností podal proti v záhlaví uvedenému rozsudku dovolání. Tvrdí však, že řízení o dovolání bude představovat od počátku "zbytečný průtah", a proto svoji ústavní stížnost považuje za přípustnou podle §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Předložená dovolací otázka již byla závazně dříve vyřešena Nejvyšším soudem a dovolací řízení představuje bezúspěšný a neúčinný prostředek nápravy. Stěžovatelův požadavek na projednání ústavní stížnosti je nadto nutné hodnotit v kontextu celkové délky řízení téměř 17 let.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
12. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založeno na zásadě subsidiarity návrhu [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)].
13. Z uvedeného plyne, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Ochranou ústavně zaručených práv a svobod totiž není pověřen jen Ústavní soud, nýbrž všechny orgány veřejné moci, především obecné soudy, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. např. nálezy ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97 (N 60/11 SbNU 97) či ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201)].
14. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího, proti němuž je dovolání objektivně přípustné, a které stěžovatel den před doručením ústavní stížnosti Ústavnímu soudu rovněž podal. Je proto naplněna hypotéza §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se však dovolává výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud podle uvedeného ustanovení neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, dochází-li v řízení o podaném opravném prostředku ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
15. V nyní posuzované věci však prostor pro uplatnění §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu dán není.
16. Zaprvé je nutné uvést, že situace předvídaná uvedeným ustanovením míří toliko na délku a postup v řízení o podaném opravném prostředku (zde řízení o dovolání), nikoli na délku řízení jako celku (srov. bod 8 usnesení ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 2249/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tvrzení stěžovatele o nepřiměřené délce doby soudního řízení od podání žaloby proto není v nyní posuzované věci významné.
17. Zadruhé, ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu předpokládá v řízení o opravném prostředku mimo jiné značné průtahy. Za situace, kdy od podání dovolání do dne doručení ústavní stížnosti uplynul jeden den, nelze uvažovat o průtazích, natož průtazích značných (srov. usnesení ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 3232/07 či a maiori ad minus usnesení ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 510/07). Nutno zdůraznit, že uvedené ustanovení zákona o Ústavním soudu, jehož uplatnění se stěžovatel dovolává, předpokládá situaci, kdy stěžovatel procesní prostředek uplatnil, a v dosud neskončeném řízení se mu pro nečinnost soudu (či jiného orgánu veřejné moci) ochrany nedostává (srov. usnesení ze dne 9. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 65/98 či usnesení ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 740/06). Hypoteticky hrozící průtahy proto ani nemohou být důvodem pro uplatnění posuzované výjimky (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. III. ÚS 60/11).
18. Zatřetí, byť se Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele již vyjádřil v jiném rozhodnutí, není vyloučeno, že v nově zahájeném dovolacím řízení přijme rozhodnutí opačné. Nejvyšší soud by za takové situace v záhlaví uvedený rozsudek změnil nebo zrušil. Tomu ostatně nasvědčují námitky stěžovatele uvedené v dovolání, které přiložil k ústavní stížnosti, jejichž obsahem je, obdobně jako v nyní posuzované ústavní stížnosti, výtka nesouladu závazného právního názoru v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. Není proto pravdou, že řízení o dovolání je opravným prostředkem neefektivním či zbytečným, neboť je způsobilý dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele (tzv. subjektivní efektivita, jež ve sledovaných souvislostech významná není, viz k tomu např. usnesení ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 1384/09 či ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. III. ÚS 60/11). Stěžovatelova argumentace tzv. systémovou neefektivitou je proto pouhou spekulací (srov. mutatis mutandis bod 10 usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 947/15). Kromě toho, tvrzení tzv. systémové neefektivity procesního prostředku lze úspěšně uplatnit toliko v souvislosti s výjimkou přípustnosti předpokládanou §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. bod 6 usnesení ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13). Naplnění jejích znaků však stěžovatel v nyní posuzované věci netvrdí.
19. Ústavní soud se proto nemůže věcně zabývat ústavní stížností, neumožnil-li stěžovatel předtím, než se na něj obrátil, obecným soudům (či jiným orgánům veřejné moci) napravit jím namítaná porušení svých ústavně zaručených práv a dokud nevyčerpal všechny prostředky k jejich ochraně. Stěžovatel toliko předjímá nepříznivý výsledek dovolacího řízení, založený na jím dovozovaném nerespektování ústavněprávních norem (srov. mutatis mutandis bod 10 usnesení ze dne 28. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 3908/19). Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek dalšího řízení, konstatuje, že mu nebrání se námitkami stěžovatele zabývat v budoucnu, nastane-li procesní situace, za které bude možno ústavní stížnost považovat za přípustnou, a budou-li splněny zbývající procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
20. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj