ECLI:CZ:US:2021:4.US.3508.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3508/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. 2 KZN 196/2020, usnesení Okresního státního zastupitelství v Benešově ze dne 17. září 2020 č. j. ZN 934/2020-16 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Benešov, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 12. června 2020 č. j. KRPS-73359-13/TČ-2020-010181, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Benešově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Benešov, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a L. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá postup orgánů činných v trestním řízení, v němž měla postavení poškozené, tvrdíc, že byla porušena její základní práva, svobody a ústavněprávní principy zakotvené čl. 1, čl. 2, čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Stěžovatelka - souhrnně řečeno - namítá, že v její věci byl porušen zákaz diskriminace, právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu a zákaz libovůle orgánů veřejné moci, a domáhá se, aby Ústavní soud zakázal zúčastněným orgánům veřejné moci pokračovat v porušování jejích základních práv, zejména podle Listiny a "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (pozn. správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"). V dané souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že petit ústavní stížnosti stěžovatelka formuluje tak, že brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle judikaturních závěrů Ústavního soudu [srov. k tomu nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234] přichází ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze neústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že zde existují rozhodnutí orgánů veřejné moci, která stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila a v nichž se stěžovatelkou tvrzený nesprávný postup těchto orgánů přímo projevil. Proto Ústavní soud, aniž by stěžovatelku vyzýval ke změně petitu ústavní stížnosti, posoudil ústavní stížnost tak, že napadá i v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství police Středočeského kraje, Územního odboru Benešov, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), bylo podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodnuto o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu zpronevěry, kterého se měl dopustit vedlejší účastník tím, že si po skončení pronájmu měl ponechat obráběcí stroj CNC.
3. Následnou stížnost stěžovatelky podanou podle §141 a násl. trestního řádu Okresní státní zastupitelství v Benešově (dále jen "okresní státní zastupitelství") usnesením označeným v záhlaví zamítlo po zjištění, že není důvodná. Okresní státní zastupitelství v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení nezjistilo nedostatky, které by měly vliv na zákonnost přezkoumávaného usnesení.
4. Proti rozhodnutí okresního státního zastupitelství podala stěžovatelka podnět k výkonu dohledu, který byl Krajským státním zastupitelstvím v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") posouzen jako nedůvodný. O způsobu tohoto vyřízení jejího podnětu byla stěžovatelka vyrozuměna přípisem ze dne 9. 11. 2020 č. j. KZN 196/2020-12. V odůvodnění byla stěžovatelka poučena, že ochrana subjektivních práv soukromoprávní povahy má být uplatňována v prvé řadě prostředky občanského práva a obchodního práva a teprve tehdy, když je taková ochrana neúčinná, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Krajské státní zastupitelství připomenulo, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě (s odkazy na četnou judikaturu Ústavního soudu) a ztotožnilo se se závěrem okresního státního zastupitelství i policejního orgánu, že jednání vedlejšího účastníka nebylo trestným činem (byť by měl být spáchán z nedbalosti), šlo ale jen o jeho nerealistické hodnocení podnikání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména opakuje argumentaci, kterou již dříve uplatňovala v opravných prostředcích proti shora uvedeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Ústavní stížnost - ač je stěžovatelka zastoupena právním zástupcem - je bez hlubší ústavněprávní argumentace, když stěžovatelka mimo jiné opakuje otázky, na něž jí podle jejího názoru orgány činné v trestním řízení doposud neodpověděly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovává řadu skutkových podstat trestných činů, když jejich naplnění shledává právě v tom, že vedlejší účastník, kterého v ústavní stížnosti neoznačuje jinak než jako delikventa, ji neplatil řádně za nájem stroje a měl si ho dokonce protiprávně přisvojit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Ústavní soud sdílí východisko obsažené ve sdělení krajského státního zastupitelství, že v daném případě jde mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem primárně o civilněprávní spor a není přiměřené narušení jejich vzájemné důvěry napravovat instituty trestního práva. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že poté, co jí vedlejší účastník přestal platit nájemné, a - i přesto - projevil zájem o odkup CNC obráběcího stroje od stěžovatelky, snažila se společně se svým manželem zajistit vedlejšímu účastníkovi úvěr na nákup tohoto stroje. To jistě není standardní postup věřitele vůči dlužníkovi, zvláště má-li věřitel posléze za to, že se stal obětí trestného činu dlužníka.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvádí, že na začátku nájemního vztahu vedlejší účastník nájemné hradil, byť si na něj podle stěžovatelky musel půjčovat. Ani z tohoto faktu nelze podle Ústavního soudu bez dalšího dovozovat, že vedlejší účastník chtěl nebo byl minimálně srozuměn s tím, že bude páchat trestnou činnost. Orgány činné v trestním řízení se v napadených rozhodnutích obsáhle vyjadřovaly k tomu, že vedlejší účastník stroj stěžovatelky - vzdor jejímu přesvědčení - nezadržoval, ani si ho nechtěl přisvojit; naopak stěžovatelku opakovaně vyzýval, aby si jej odvezla zpět. Na to ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti reaguje tak, že vedlejší účastník měl stěžovatelce stroj dopravit na vlastní náklady. Už jen na základě těchto zjištění lze podle Ústavního soudu uzavřít, že vedlejší účastník se sice k plnění povinností vůči stěžovatelce stavěl nedbale, na druhou stranu nelze dojít - jak již bylo uvedeno - k závěru, že páchal trestnou činnost.
10. Rozebírá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti heslovitě jednotlivé skutkové podstaty trestných činů, kterých se uvedeným jednáním měl vedlejší účastník dopustit, pak Ústavní soud odkazuje na akceptovatelná odůvodnění sdělení krajského státního zastupitelství a usnesení okresního státního zastupitelství. V nich je vysvětleno, který znak skutkové podstaty trestného činu nebyl v jednání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce naplněn. Ústavní soud pro stručnost na tyto pasáže napadených rozhodnutí odkazuje [zvláště na tu část, kde je vysvětleno, že mnohé trestné činy, které stěžovatelka v chování vedlejšího účastníka spatřuje, vyžadují úmyslné zavinění (jako například poškozování cizí věcí), které v jednání vedlejšího účastníka zjištěno nebylo].
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími a postupem orgánů veřejné moci byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu