ECLI:CZ:US:2021:4.US.3509.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3509/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Mika, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2020 č. j. 9 Co 224/2020-76 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. února 2020 č. j. 51 EXE 14571/2011-64, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Euro Benefit, a. s., sídlem Letenské náměstí 157/4, Praha 7 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) ze dne 23. 11. 2019 na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nařízené k vymožení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) ve výši 6 109,40 Kč s příslušenstvím. Okresní soud neshledal podmínky pro zastavení exekuce, neboť nedospěl k závěru, že by úvěrová smlouva, kterou stěžovatel s původní oprávněnou uzavřel, byla ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a nepřisvědčil stěžovateli ani v tom ohledu, že by mezi nimi sjednaná rozhodčí doložka byla neplatná.
3. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel odvoláním, které však Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil. V jeho odůvodnění se uvedený soud v zásadě ztotožnil se závěry okresního soudu, přičemž se vypořádal s odvolacími námitkami.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve předestírá důvody, pro které nebylo jeho návrhu na zastavení exekuce okresním soudem vyhověno a pro které bylo jeho rozhodnutí potvrzeno krajským soudem, jakož i svou argumentaci, kterou v řízení o svém návrhu uplatnil. V této souvislosti obecným soudům vytýká, že se nezabývaly rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na která v řízení poukázal. Ke konstatování krajského soudu, že výše úvěru, který mu byl poskytnut, činila 4 950 Kč, a že tudíž nešlo o spotřebitelský úvěr podle §2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), stěžovatel uvádí, že při sjednávání úvěrové smlouvy došlo k obcházení tohoto zákona a šlo podle §52 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o spotřebitelský vztah, a proto mu náleží zvýšená ochrana.
5. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje, že v soudním řízení poukázal na svou špatnou sociální situaci, kdy po určitou dobu zůstal bez domova a příjmů, a upozorňuje, že úvěrová společnost neprověřila jeho schopnost splácet úvěr, přičemž se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Argumentuje přitom, že úvěrové společnosti poskytují nízké úvěry sociálně slabým osobám, aby je - navýšené o úroky, smluvní pokuty a úroky z prodlení a o vysoké náklady řízení - vymáhaly. V posuzované věci byla ke dni vydání exekučního příkazu vymáhána částka 26 114,40 Kč.
6. K odmítnutí námitky neplatnosti rozhodčí doložky krajským soudem stěžovatel uvádí, že v praxi žalobcem není spotřebitel, ale úvěr poskytující společnost, a takovéto "dohodnuté" podmínky procesního charakteru účastníkům řízení negarantují rovné zacházení, přičemž obecným soudům vytýká, že nerespektovaly závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171), na který odkazoval. Upozorňuje, že neměl možnost soupis tří jmen v rozhodčí doložce, z nichž byla úvěrující společnost oprávněna vybrat rozhodce, jakkoliv ovlivnit, přičemž se dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 a nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 913/16 (N 202/83 SbNU 245) a ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje svou argumentaci, kterou již uplatnil v soudním řízení a kterou se obecné soudy zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
10. Konkrétně, namítá-li stěžovatel, že původní oprávněná porušila povinnosti věřitele podle §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, krajský soud stěžovateli vysvětlil, že tato povinnost jí nesvědčila, neboť s ohledem na výši půjčené částky nešlo o spotřebitelský úvěr [§2 písm. e) citovaného zákona]. Nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 se stěžovatel dovolává nepřípadně, neboť zde vyslovené závěry se "bagatelního úvěru" ve smyslu uvedeného ustanovení netýkaly.
11. Krajský soud reagoval i na námitku neplatnosti rozhodčí doložky s tím výsledkem, že v daném případě tato neměla povahu nepřiměřené či zneužívající klauzule, přičemž zdůvodnil, proč stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 nemůže obstát, tedy že v tomto případě šlo o výběr ze tří rozhodců stálého, zákonem zřízeného rozhodčího soudu, a nikoliv ze seznamu rozhodců vedeného rozhodčí společností, která tento statut neměla. Ze stejného důvodu není případná ani stěžovatelova argumentace nálezem sp. zn. II. ÚS 996/18 či rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2504/2014.
12. Jde-li o otázku neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, krajský soud vzal v úvahu výši a povahu sankcí za nesplnění platební povinnosti, současně zohlednil i výši úvěru a dobu jeho splatnosti, a dospěl k závěru, že kritérium zjevné nespravedlnosti odůvodňující zastavení exekučního řízení, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, nebylo v posuzovaném případě dosaženo. Ústavní soud by již z povahy věci mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že se daný závěr jeví zjevně nepřiměřeným, resp. "extrémně" vybočujícím z mezí volného uvážení, jež je jinak plně v kompetenci obecných soudů. V tomto případě však Ústavní soud splnění dané podmínky neshledal.
13. Stěžovatel poukazuje i na to, že mu nebylo zasláno vyjádření vedlejší účastnice k jeho návrhu na zastavení exekuce a že okresní soud nenařídil jednání. Nicméně i v tomto bodě krajský soud vysvětlil, proč považoval postup okresního soudu za správný, k čemuž možno dodat, že nešlo o nalézací, ale exekuční řízení, v němž rozhodné skutkové okolnosti plynuly z obsahu spisu a mezi účastníky nebyly sporné, sporné bylo jen jejich právní posouzení; tento závěr ostatně koresponduje s tím, že stěžovatel svou ústavní stížností skutková zjištění nenapadá - nesouhlasí pouze s tím, jak byla jeho věc posouzena právně. Obsah vyjádření vedlejší účastnice je pak patrný z napadeného usnesení okresního soudu a stěžovatel se k němu mohl vyjádřit v odvolacím řízení. S ohledem na to (a ani jinak) nelze dospět k závěru, že by stěžovatel byl v daném řízení zkrácen na svém procesním právu skutkově či právně argumentovat.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu