ECLI:CZ:US:2021:4.US.3549.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3549/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kupsy, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, č.j. 20 Cdo 2613/2020-386, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. 12. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Z toho vyplývá, že stěžovatel žádal o ustanovení zástupce a osvobození od soudního poplatku pro řízení ve věci dovolání, jeho žádost však byla zamítnuta. Protože stěžovatel ani po opakované výzvě požadovaný soudní poplatek ve výši 4 000 Kč v dodatečně stanovené lhůtě nezaplatil, Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil, přičemž o tomto procesním následku byl stěžovatel v předchozí výzvě poučen. S ohledem na výsledek řízení se Nejvyšší soud nezabýval ani neodstraněným nedostatkem povinného zastoupení a nad rámec svého rozhodnutí doplnil, že vzhledem k výši vymáhané pohledávky by dovolání proti napadenému usnesení (beztak) nebylo přípustné.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě. Podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Jelikož stěžovatel není zastoupen advokátem (§30 odst. 1, §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), nelze jeho podání považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. S ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami se přitom stěžovatel obrátil na Ústavní soud již v minulosti. Na tyto nedostatky byl stěžovatel upozorněn s poučením, že jejich neodstranění je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. řízení evidovaná pod sp. zn. I. ÚS 2981/18 či sp. zn. II. ÚS 2081/19).
V řízení o ústavních stížnostech však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní
a formalistický.
To, že stěžovateli je tato zásada známa (stejně jako to, že se s žádostí o určení advokáta může obrátit na Českou advokátní komoru), je ostatně patrné i ze samotné ústavní stížnosti, ve které uvádí, že zná povinnost právního zastoupení, Českou advokátní komoru však o pomoc nepožádal, neboť nejprve potřebuje ujištění, že mu bude poskytnuta přiměřená lhůta k nápravě. K tomu Ústavní soud podotýká, že stěžovatel, vědom si požadavku povinného zastoupení advokátem, se mohl (a měl) na Českou advokátní komoru obrátit už ve chvíli, kdy mu bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručeno (aby ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti mohl být Ústavnímu soudu zaslán již bezvadný návrh), přesto tak v souvislosti s nyní posuzovanou ústavní stížností neučinil, a jak Ústavní soud ověřil, neučinil tak ani do dnešního dne.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, lze opětovné vyzývání k odstranění vad podání za dané situace považovat neúčelné, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle §41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Pro úplnost lze pak doplnit, že obdobný postup (odmítnutí ústavní stížnosti pro vady návrhu bez vyzývání stěžovatele k jejich odstranění) byl zvolen už při rozhodování o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele - viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 1444/20, IV. ÚS 1445/20, IV. ÚS 1446/20 a IV. ÚS 1447/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti návrh stěžovatele soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků za přiměřeného užití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu