ECLI:CZ:US:2021:4.US.3551.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3551/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Pavelky, zastoupeného Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou, sídlem Jana Růžičky 1165/2a, Praha-Kunratice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 32 Cdo 1201/2020-493 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2019 č. j. 29 Co 513/2018-342, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Pojišťovna Patricie a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, a 2. obchodní společnosti Fincentrum & Sviss Life Select a. s., sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu upravené v hlavě páté Listiny základních správ a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a hlavě čtvrté Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 4. 2018 č. j. 18 C 6/2018-281 zamítl stěžovatelovu žalobu podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterou se domáhal, aby mu první vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdkyně) byla povinna zaplatit částku 458 523 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále že vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit mu částku 450 182 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil stěžovateli zaplatit na nákladech řízení první vedlejší účastnici 44 394,90 Kč (výrok III) a druhé vedlejší účastnici částku 41 891,41 Kč (výrok IV). Stěžovatel nesouhlasil s nálezem finančního arbitra ze dne 30. 5. 2016 ev. č. FA/10977/2016, podle kterého byla námitka promlčení vznesená vedlejšími účastnicemi důvodná. Obvodní soud však nesouhlasil s jeho argumentem, že uplatněné nároky jsou promlčeny pro uplynutí promlčecí doby se subjektivně určeným počátkem, jež byla stanovena v §106 odst. 1 a §107 odst. 1 občanského zákoníku.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a II potvrdil, ve výrocích III a IV jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 12 342 Kč a 16 331 Kč, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastnicím na náhradě nákladů odvolacího řízení každé částku 8 228 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud v napadeném usnesení neshledal přípustným, jde-li o věc samu, podle §237 o. s. ř., a jde-li o náklady řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, přičemž rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit první vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč a že ve vztahu mezi ním a druhou vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že postupem soudů všech stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý (sc. řádný) proces. K tomu uvádí, že se na první vedlejší účastnici domáhal vydání bezdůvodného obohacení, a to vzhledem k neplatnosti pojistné smlouvy, kterou s ní uzavřel, a dále se na obou vedlejších účastnicích domáhal náhrady škody, která mu vznikla v příčinné souvislosti s úmyslným porušením právních povinností. Jeho argumentací, kterou obsáhle předestřel a doložil ve svých podáních, se žádný z rozhodujících orgánů nezabýval, tyto se zabývaly pouze zjištěním, kdy se dozvěděl o výši odkupného, o čehož pak odvinuly své právní závěry. Soudy nižších stupňů se však nevypořádaly s žádnou z jím vznesených námitek a argumenty týkající se vědomosti o vzniku škody či bezdůvodného obohacení ignorovaly.
6. Dále stěžovatel soudům nižších stupňů vytýká, že ignorovaly jeho námitky proti tzv. procesní ekonomii. Podle jeho názoru má jít o složitý právní problém, nicméně po pečlivém zkoumání z hlediska právních principů a běžné logiky postup podle této zásady vede k nespravedlivým závěrům. S ohledem na složitost daného problému chápe pochybení soudů nižších stupňů, ovšem od Nejvyššího soudu očekával přesvědčivé vysvětlení, proč je daný princip "v pořádku", kterého se mu však nedostalo. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na to, že soudy nižších stupňů tento nesprávný koncept v praxi opustily, takže se nevyhýbají zjištění, zda nárok existuje, finanční arbitr tento koncept použije jen někdy, podle jakého klíče tak činí, ale není jasné. Jde přitom o stovky sporů, a tudíž význam dané problematiky je značný. Nejvyšší soud stěžovateli tak nejen neumožnil domoci se spravedlivého vyřešení sporu, ale selhal i ve sjednocování a kultivaci rozhodování soudů nižších stupňů.
7. K samotnému principu procesní ekonomie stěžovatel uvádí, že finanční arbitr i soudy nižších stupňů pochybili, když rozhodli o promlčení, aniž by se jeho nároky jakkoliv zabývali, tedy aniž by vyřešili předběžnou otázku, zda nějaký nárok skutečně existuje. Své úvahy opřeli o závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 33 Odo 896/2006, z tohoto rozhodnutí však se nepodává vnitřně rozporný závěr finančního arbitra, nekriticky převzatý soudy nižších stupňů, že "pokud je totiž nárok promlčený, nebude účelné zjišťovat nárok samý, když by ho pak finanční arbitr stejně nemohl pro vznesenou námitku promlčení [stěžovateli] přiznat". Podle stěžovatele nelze konstatovat promlčení, nezjistí-li rozhodující orgán skutkový stav do té míry, aby bylo možné postavit najisto, že nárok existuje. Nelze totiž "posoudit něco, čím se vůbec nezabývá, a proto ani neví, zda to existuje". Jen existující právo může být promlčeno a v případě jeho neexistence nemůže být důvodná ani námitka promlčení. V této souvislosti argumentuje nálezem (správně "usnesením") Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2207/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že bez zjištění existence nároku by mohla nastat situace, kdy je posuzováno promlčení nároku, který nevznikl, a to je podle ustálené judikatury nadbytečné, resp. nehospodárné.
8. Stěžovatel v návaznosti na to nesouhlasí ani se závěrem finančního arbitra a soudů nižších stupňů, podle něhož okolnost, zda nárok existuje či nikoli, není pro posouzení okamžiku, kdy promlčecí doba počala běžet, podstatná. Podle něj je pro posouzení tohoto okamžiku potřeba kladně odpovědět na otázku existence nároku, neboť z dikce §106 odst. 1 a §107 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že škoda nebo bezdůvodné obohacení musí skutečně vzniknout, aby se o těchto skutečnostech mohla dotčená osoba dozvědět. Nesprávné má tak být skutkové zjištění rozhodujících orgánů, že o takové skutečnosti věděl, aniž by bylo postaveno najisto, zda tato skutečnost nastala. Současně stěžovatel upozorňuje, že poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 33 Odo 1136/2006, a argumentuje, že i když se uvedený soud zde vyjadřuje k promlčecí době s objektivně určeným počátkem, lze jeho závěr, podle něhož "aby bylo uvažovat o promlčení práva, musí toto právo nejprve vzniknout", vztáhnout i na nyní posuzovaný případ.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká i to, že nejprve kladně vyhodnotil přípustnost dovolání, neboť vyzval vedlejší účastnice k vyjádření, po značné době však svůj názor změnil, ačkoliv důvody nepřípustnosti byly zjevné hned na počátku. Má pak být otázkou, co jej k tomu vedlo, zejména v kontextu nepřesvědčivého odůvodnění jeho rozhodnutí. V důsledku tohoto postupu mu vznikla škoda v podobě nákladů řízení, které musí hradit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tak, že posuzovat vlastnosti nějakého objektu lze jen, existuje-li takový objekt, z čehož dovozuje, že neexistující právo nemůže být promlčeno. Z tohoto důvodu má za to, že pro posouzení důvodnosti námitky promlčení práva je nezbytné vždy postavit najisto, zda takové právo (vůbec) existuje, přičemž obecným soudům vytýká, že se touto otázkou nezabývaly a že jeho žalobu proti vedlejším účastnicím z důvodu promlčení pohledávky zamítly. Současně namítá, že se Nejvyšší soud dostatečně nezabýval s jeho argumenty proti použití zásady hospodárnosti řízení a že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho argumentací týkající se stanovení počátku běhu promlčecí doby.
13. Obecně platí, že ke stejnému výsledku (rozhodnutí) lze někdy dospět na základě více samostatných důvodů, v takových případech však může být s ohledem na ústavní princip projednání věci bez zbytečných průtahů a zásadu ekonomie řízení žádoucí, aby se příslušný orgán veřejné moci zaměřil na ten důvod, jehož posouzení bude klást nejmenší požadavky, jde-li o počet a náročnost (časovou, finanční) úkonů jak jeho samotného, tak i účastníků řízení. Z hlediska vlastního rozhodnutí pak není podstatné, na jakém z více možných (samostatných) důvodů je postaveno; je-li jich více, postačí, obstojí-li z hlediska zákonnosti (ústavnosti) jen jeden z nich.
14. Podstata stěžovatelovy argumentace, vycházející především z tzv. formální logiky, spočívá v tom, že důvodnost námitky promlčení práva nelze posuzovat, aniž by byla (kladně) zodpovězena otázka existence práva samotného (jako otázka předběžná). Pomíjí však, že lze zkoumat vlastnosti i hypotetického objektu, který zde ostatně on sám - jakožto žalobní nárok - vymezil. Nereflektuje přitom právní argumentaci obecných soudů, podle níž by vyřešení této otázky nemohlo výsledek daného řízení nijak ovlivnit, neboť i kdyby bylo postaveno najisto, že jeho pohledávka existuje, došlo by k jejímu promlčení. Za této situace by o opodstatněnosti ústavní stížnosti bylo možné uvažovat, uvedl-li by stěžovatel věcné právní důvody, pro které by za daných okolností nebylo možné otázku promlčení správně posoudit bez toho, že by byla zodpovězena existence tvrzeného práva. To se však nestalo.
15. Na doplnění možno uvést, že v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1136/2006, na který stěžovatel poukazuje, se Nejvyšší soud zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu, neboť od jejího (kladného) zodpovězení odvolací soud odvíjel počátek běhu promlčecí doby (s objektivně určeným počátkem), a dospěl k závěru, že tento vztah vzniknout nemohl, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva. Nehledě na odlišnost ve skutkových a právních okolnostech, které již zmínil Nejvyšší soud, je zjevné, že řešený právní problém spočíval v nesprávné právní kvalifikaci posuzovaného vztahu, nikoliv v tom, že by muselo být pro posouzení otázky promlčení postavena najisto existence práva samotného.
16. Jde-li o stanovení počátku běhu promlčecí doby, z rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne, že se touto otázkou podrobně zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily, přičemž z ústavní stížnosti není patrno, proč by tyto nemohly z hlediska ústavnosti obstát.
17. Jde-li o odkazované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2207/14, ani v něm Ústavní soud spornou otázku neřešil, pouze s ohledem na to, že napadené "zamítavé" soudní rozhodnutí bylo založeno na dvou samostatných rozhodovacích důvodech (že uplatněný nárok nevznikl a že je promlčen), zaměřil svou pozornost na první v pořadí, a s ohledem na to, že žádné pochybení nezjistil, druhým důvodem se již nezabýval.
18. Jakkoliv opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani stěžovatelovu námitku, že se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal s touto jeho argumentací uplatněnou v dovolání. Z napadeného usnesení plyne, že se jí uvedený soud zabýval a stěžovateli podrobně vysvětlil, proč jeho dovolání nelze považovat za přípustné, přičemž jeho zdůvodnění koresponduje se závěry, k nimž dospěl Ústavní soud. Námitku vadného procesního postupu, kdy nejprve Nejvyšší soud vyzval vedlejší účastnice k vyjádření a pak dovolání odmítl pro nepřípustnost, pak Ústavní soud shledal bezpředmětnou, neboť i kdyby stěžovateli přisvědčil, případnou kasací napadeného usnesení by ke zhojení takové vady dojít nemohlo.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu