ECLI:CZ:US:2021:4.US.3566.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3566/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Ivičiče, zastoupeného JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., advokátem, sídlem Bořetická 4097/24, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. 21 Cdo 778/2020-212, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2020, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek. Citovaným zrušujícím rozsudkem shora uvedeného soudu došlo podle názoru stěžovatele k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele tak, jak má na mysli čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že rozvázání jeho pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele ze dne 27. 4. 2017 je neplatné. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 13 C 218/2017-118 žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud")změněn tak, že byla určena neplatnost napadené výpovědi (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019 č. j. 49 Co 176/2018-155). Důvodem neplatnosti výpovědi byla skutečnost, že přestože byl stěžovatel v době výpovědi členem orgánu odborové organizace, zaměstnavatel v rozporu s §61 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, nepožádal odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí stěžovatele. Dle zjištění krajského soudu zaměstnavatel pouze s odborovou organizací projednal organizační opatření, jehož důsledkem mělo být propuštění dvou konkrétních zaměstnanců (stěžovatel byl jedním z nich). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i přes uvedené pochybení nelze určit v tomto případě neplatnost napadené výpovědi a tento svůj závěr odůvodnil odkazem na §580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Konkrétně bylo porušeno jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené čl. 26 a právo na spravedlivý proces tak, jak vyplývá z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod i z čl. 1 Ústavy. Stěžovatel spatřoval nesprávnost rozsudku v tom, že Nejvyšší soud věc posoudil dle občanského zákoníku, přestože se jednalo o pracovněprávní záležitost, která je upravena zákoníkem práce a v rozporu se smyslem zásady, že speciální právní norma má přednost před právní normou obecnou. Nejvyšší soud tedy na daný případ aplikoval ustanovení právního předpisu, který na něj nedopadá, a nerespektoval jednoznačný příkaz zákonodárce vyjádřený v normách zákoníku práce, jehož účelem je ochrana zaměstnance. Stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby nálezem bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností zrušeno.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
5. Dle §35 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
6. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 21 Cdo 778/2020-212 byl zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 49 Co 176/2018155 a rozhodl, aby o věci znovu jednal. Dovolací soud dospěl k závěru, že měnící rozsudek krajského soudu nebyl správný pro jeho předčasnost. Věc stěžovatele byla vrácena krajskému soudu s vysloveným závazným právním názorem dle §243e odst. 2 věta první občanského soudního řádu.
7. V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným rozsudkem bylo zrušeno předchozí rozhodnutí a vráceno krajskému soudu k dalšímu řízení. V řízení před krajským soudem je přitom nesporné, že stěžovatel je jeho účastníkem a že tedy bude i disponovat se všemi svými procesními právy.
8. Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost ? tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2953/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
9. Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2021
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj