ECLI:CZ:US:2021:4.US.3578.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3578/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Marie Hemzalové a 2. Stefana Szabó, proti údajnému nevyplácení starobního důchodu za období od měsíce dubna 2019 až do 21. prosince 2020, za účasti České správy sociálního zabezpečení a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 21. 12. 2020, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2020, se stěžovatelé domáhají vyplacení státního příspěvku ve výši 5 000 Kč, přičemž celková doba nevyplaceného měsíčního důchodu 1. stěžovatelky je podle jejich tvrzení jeden rok a devět měsíců.
2. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud však ve své judikatuře zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších podmínkách řízení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již opakovaně v předcházejících případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti tak, aby byla věcně projednatelná, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
3. V případě stěžovatelů Ústavní soud z lustra jejich předchozích návrhů zjistil, že se jim podrobného poučení o tom, co vše musí obsahovat návrh podávaný k Ústavnímu soudu, že každý stěžovatel musí být zastoupen advokátem a na koho se má obrátit, aby mu bylo právní zastoupení poskytnuto, dostalo opakovaně; naposledy ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 4148/18, II. ÚS 4147/18 a III. ÚS 4128/18, přičemž však stěžovatelé ve všech těchto případech na zaslané výzvy patřičným způsobem nezareagovali a ústavní stížnosti proto musely být z tohoto důvodu odmítnuty. Ústavnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že obdobně se tak v minulosti stalo v několika desítkách dalších případů, kdy stěžovatelé navzdory podrobnému poučení Ústavním soudem neodstranili vady svých návrhů, a tyto musely být z tohoto důvodu odmítnuty.
4. Za této situace, kdy stěžovatelé byli v minulosti opakovaně a marně poučeni o všech zákonných podmínkách řízení a navzdory tomu nyní zase předkládají podání, nezpůsobilé jeho věcného posouzení, neshledal Ústavní soud důvod, pro který by měl stěžovatele obdobným způsobem poučovat opětovně.
5. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že podání stěžovatelů je věcně neprojednatelné. V této podobě k němu není Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti příslušný, neboť není oprávněn nařídit nápravu spočívající v doplacení údajně zadržovaných peněžních částek důchodu, resp. nařídit jejich vyplacení, jak stěžovatelé požadují. Ústavní soud je jako každý orgán veřejné moci vázán zásadou legality (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Podle §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přitom platí, že vyhoví-li ústavní stížnosti, může buď zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, anebo spočívá-li porušení základního práva v jiném zásahu, zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování tohoto práva pokračoval a případně mu přikázat obnovit stav před porušením.
6. Má-li proto Ústavní soud poskytnout efektivní ochranu, musí být ústavní stížnost formulována tak, aby ji mohl věcně projednat. To v daném případě především znamená, že stěžovatelé musí označit konkrétní rozhodnutí nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, které žádají zrušit jako protiústavní, přičemž se však musí jednat o poslední rozhodnutí, která zákon k ochraně jejich práva připouští.
7. Právě za tím účelem, aby se stěžovatelům jako právním laikům dostalo odpovídající právní služby, proto zákonná úprava stanoví povinné zastoupení advokátem. Tuto podmínku však stěžovatelé, byť na ni byli v mnoha případech upozorněni a byli poučeni o tom, že při jejím nesplnění se Ústavní soud jejich podáními nemůže věcně zabývat, soustavně ignorují.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud (stejně jako v řízení sp. zn. III. ÚS 2991/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) přiměřeně použil ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2021
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj