ECLI:CZ:US:2021:4.US.3604.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3604/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, LL.M., hostujícím evropským advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2020 č. j. 25 Cdo 480/2020-272, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2019 č. j. 71 Co 312/2019-238 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2019 č. j. 12 C 304/2018-158, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Mgr. Martina Hejdy, soudce Vrchního soudu v Olomouci, sídlem Masarykova třída 609/1, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisového materiálu se podává, že žalobou proti vedlejšímu účastníkovi, který byl nejprve soudcem Krajského soudu v Brně a posléze se stal soudcem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), se stěžovatel domáhal zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za zásah do osobnostních práv. Zásah do své cti stěžovatel spatřuje v tom, že vedlejší účastník vydal usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015 č. j. KSBR 30 INS 27580/2014-A-51, jímž byl mimo jiné zamítnut stěžovatelův insolvenční návrh směřující proti obchodní korporaci PERFECT INVEST, a. s. Toto rozhodnutí podle stěžovatele zasáhlo do jeho cti, neboť před jeho vydáním Krajský soud v Brně nevyhověl stěžovatelovu návrhu na odročení jednání. Další zásah do své cti stěžovatel spatřuje v tom, že vedlejší účastník byl členem senátu vrchního soudu, který vydal usnesení ze dne 11. 11. 2015 č. j. 2 VSOL 931/2015-A-101, jímž bylo potvrzeno předběžné opatření Krajského soudu v Brně na základě hodnocení, že při rozhodování o předběžném opatření by mělo zkoumání existence případného úpadku ústit v závěr o existenci reálné možnosti, že bude skutečně rozhodnuto o úpadku. Takové odůvodnění bylo podle stěžovatele arbitrární v situaci, kdy Krajský soud v Brně odvoláním napadené předběžné opatření založil na úvaze, že je o úpadku dlužníka víceméně přesvědčený. Arbitrárností zmíněné úvahy v odůvodnění rozhodnutí veřejně přístupného v insolvenčním rejstříku bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho osobnostních práv.
3. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") stěžovatelovu žalobu proti vedlejšímu účastníkovi zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník není věcně pasivně legitimován, jelikož se nemohl dopustit žalobou označeným jednáním zásahu do stěžovatelových osobnostních práv. Za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
4. Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem. Jako nedůvodnou vyhodnotil odvolací námitku, že okresní soud porušil stěžovatelova práva tím, že rozhodl v jeho nepřítomnosti. O nařízeném jednání před okresním soudem byl stěžovatel informován skrze svého zástupce (ustanoveného opatrovníka), stěžovatelův zástupce se jednání účastnil a hájil zde stěžovatelova práva. Krajský soud se ztotožnil se závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace vedlejšího účastníka. Dodal, že žaloba by nebyla úspěšná, ani kdyby směřovala proti státu. Stěžovatel zásah do svých osobnostních práv spatřoval ve výkonu soudnictví, z důvodu zákonné licence nemohlo jít o nezákonný zásah. Judikatura sice připouští odpovědnost samotného soudce v případě excesu, žádný takový exces však dán nebyl. Bránit se proti rozhodnutí soudu lze řádnými či mimořádnými opravnými prostředky, nikoli žalobou na ochranu osobnosti.
5. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Nejvyšší soud uvedl, že způsobí-li nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v §3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát. Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. v poměru speciality k občanskému zákoníku a nároku vyplývajícího z takového zásahu do osobnosti se nelze domáhat podle §81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nýbrž jen podle zákona č. 82/1998 Sb. Od toho je potřeba odlišit případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v §3 zákona č. 82/1998 Sb., je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání při výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Ve výjimečných případech sice lze uvažovat o neoprávněném zásahu do osobnostních práv odůvodněním rozhodnutí, Nejvyšší soud se nicméně ztotožnil s tím, že v posuzované věci nešlo o exces.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že je přípustné žalovat soudce žalobou na ochranu osobnosti. Podle jeho názoru vedlejší účastník svými nepravdivými tvrzeními zasáhl do stěžovatelových osobnostních práv. Při zásahu do jeho práv se dopustil excesu z mezí daných povinnostmi při výkonu funkce soudce.
7. V dovolání stěžovatel namítal, že mu okresní soud odňal možnost účastnit se ústního jednání, protože rozhodl v jeho nepřítomnosti. O termínu ústního jednání neměl stěžovatel povědomost, neboť o jeho termínu stěžovatele neinformoval ani okresní soud ani ustanovený opatrovník. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že se nemohl zúčastnit jednání před okresním soudem.
8. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy řádně nezabývaly jeho argumentací. I Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl bez náležitého odůvodnění. Obecné soudy v napadených rozhodnutích podle jeho názoru nerespektovaly požadavky na zachování právní jistoty a na předvídatelnost jejich rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Požadavek na povinné zastoupení advokátem splňuje i zastoupení hostujícím evropským advokátem, který je podle §35o zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), oprávněn poskytovat právní služby spočívající v zastupování v řízení před soudy nebo jinými orgány i v těch případech, kdy zvláštní právní předpis stanoví, že účastník řízení musí být zastoupen advokátem. Splněn byl i požadavek podle §35p odst. 2 zákona o advokacii tím, že hostující evropský advokát Ústavnímu soudu při prvním úkonu oznámil sídlo advokáta JUDr. Antonína Blažka, kterého ustanovil jako svého konzultanta v otázkách procesního práva. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelových základních práv či svobod v závěru obecných soudů, dle nichž v posuzované věci nebyla dána pasivní věcná legitimace vedlejšího účastníka. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Byť v čl. 36 odst. 3 Listiny není výslovně určen subjekt povinný k náhradě škody, je zřejmé, že u nezákonného rozhodnutí státních orgánů či nesprávného úředního postupu státních orgánů je povinným subjektem stát. Stěžovatel se však náhrady tvrzené újmy nedomáhal po státu, nýbrž po fyzické osobě - soudci, který byl účasten rozhodovací činnosti ústící do vydání rozhodnutí, v nichž stěžovatel spatřuje zásah do své osobní cti. Obecné soudy dovodily, že soudní rozhodnutí, která podle mínění stěžovatele zasáhla do jeho osobní cti, nepředstavují vybočení z toho, čím se má soudní rozhodnutí zabývat. Shledaly, že u vedlejšího účastníka nešlo o žádný exces z činnosti soudce a soudcovského rozhodování, v čemž z ústavního hlediska Ústavní soud nespatřuje žádné pochybení. Za této situace obecné soudy neporušily stěžovatelova základní práva či svobody závěrem o nepodloženosti žaloby na náhradu újmy směřující proti vedlejšímu účastníkovi (soudci, který se podílel na vydání daných rozhodnutí).
12. Dodat lze, že v žalobě stěžovatel zásah do svých osobnostních práv spojoval v podstatě s tím, že po právní stránce nesouhlasí s hodnocením soudu a jeho procesním postupem. V žalobě zmiňoval, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015 č. j. KSBR 30 INS 27580/2014-A-51 bylo vydáno poté, co soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání. U usnesení vrchního soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 2 VSOL 931/2015-A-101 nesouhlasil s tím, jak soud u předběžného opatření posoudil existenci reálné možnosti, že na základě insolvenčního návrhu bude rozhodnuto o úpadku. Ústavní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že k prověření, zda soudní rozhodnutí netrpí právními vadami, které dovozuje stěžovatel, slouží opravné prostředky předvídané procesními předpisy a následně též ústavní stížnost, má-li tvrzená vada ústavní rozměr. Proti zmíněnému usnesení vrchního soudu se ostatně stěžovatel bránil ústavní stížností, která byla jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta usnesením ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3477/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou, podle níž se obecné soudy náležitě nevypořádaly se stěžovatelovou argumentací o oprávněnosti jeho žaloby na ochranu osobnosti. Rozhodnutí obecných soudů totiž k této argumentaci obsahují srozumitelné a ucelené odůvodnění. Ve svých rozhodnutích soudy hodnotily otázky, k nimž se stěžovatel vyjadřoval, stěžovatel tak nebyl připraven o možnost skutkově či právně argumentovat. V daném ohledu tak nebylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
14. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitku, že mu okresní soud odňal možnost účastnit se ústního jednání. Stěžovatel tvrdí, že jej o termínu ústního jednání neinformoval ani okresní soud ani opatrovník, který mu byl v řízení ustanoven. Námitka je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť nebyla uplatněna v dovolání způsobem, který by ji Nejvyššímu soudu umožnil, byť kvazimeritorně, posoudit. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) není splněna pouhým uplatněním procesního prostředku stěžovatelem, nýbrž i nezbytností řádně v něm namítnout porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti. Tato podmínka se neuplatní jen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.].
15. Ústavní soud konstatuje, že námitku odnětí možnosti se účastnit jednání před okresním soudem stěžovatel uplatnil v odvolání. Krajský soud se k ní v bodě 10. svého rozsudku napadeného ústavní stížností vyjádřil a neshledal ji důvodnou s odůvodněním, že o nařízeném jednání byl stěžovatel informován skrze svého opatrovníka, jemuž bylo doručeno předvolání, stěžovatelův opatrovník se přitom jednání účastnil a hájil zde stěžovatelova práva. V dovolání sice stěžovatel zopakoval své tvrzení o porušení práva účastnit se jednání před okresním soudem z důvodu, že o jednání nebyl zpraven okresním soudem ani svým opatrovníkem. V dovolání však nevymezil, v čem v daném ohledu spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel k účasti při jednání před okresním soudem nevymezil otázku hmotného či procesního práva, na níž by záviselo rozhodnutí krajského soudu, a neuvedl, jaký má vztah řešení této otázky krajským soudem k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (§237 o. s. ř.). Protože k tvrzení o znemožnění účasti na jednání nebyly splněny všechny náležitosti dovolání, nebyly splněny podmínky pro to, aby se k tomuto tvrzení mohl Nejvyšší soud vyjadřovat alespoň kvazimeritorně při posouzení, jaký vztah mělo hodnocení krajského soudu k judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel tak neumožnil Nejvyššímu soudu posuzovat tvrzení o znemožnění účasti při jednání. Námitku o porušení svých práv v daném ohledu tak stěžovatel řádně neuplatnil v řízení o dovolání, čímž zapříčinil, že vůči této námitce nedošlo k vyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu