ECLI:CZ:US:2021:4.US.43.21.1
sp. zn. IV. ÚS 43/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Kadlecové, zastoupené JUDr. Josefem Burketem, advokátem, sídlem Vaníčkova 315/7, Praha 6 - Břevnov, proti III. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. 39 Co 319, 320/2017-324, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti WINEPOINT, s. r. o., sídlem Palisády 5029/29A, Bratislava, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že uvedeným výrokem městský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici (v exekučním řízení oprávněné) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 69 683,90 Kč. V předcházející fázi řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 4. 4. 2017 č. j. 35 EXE 3719/2016-96 o odkladu provedení exekuce vůči stěžovatelce a jejímu zesnulému manželovi a usnesením ze dne 21. 4. 2017 č. j. 35 EXE 3719/2016-111 o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. Obvodní soud o náhradě nákladů řízení nerozhodoval, neboť podle něj náklady exekutora a oprávněné [podle §87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád")], v každé fázi exekučního řízení určí exekutor příkazem k jejich úhradě podle §88 exekučního řádu. S tímto názorem se městský soud neztotožnil. K napadenému výroku uvedl, že výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), ve spojení s §224 odst. 2 o. s. ř. (a s §52 exekučního řádu). Stěžovatelka nebyla se svými návrhy na částečné zastavení exekuce a odklad exekuce úspěšná, proto jí městský soud uložil, aby uhradila vedlejší účastnici náklady řízení. O nákladech v této fázi řízení bylo rozhodnuto, jelikož úprava nákladů exekučního řízení vyplývající z §87 a 88 exekučního řádu se podle městského soudu vztahuje jen na náklady vůči povinnému.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud neměl o nákladech řízení vůbec rozhodovat, maximálně měl uvést odkaz na skutečnost, že o nákladech rozhodne exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce tak, jak to učinil obvodní soud. Uvedený názor městského soudu by bylo možné podle stěžovatelky akceptovat pouze v případě, kdyby stěžovatelka, jako exmanželka v exekuční věci zemřelého Ing. Kadlece nebyla účastníkem exekuce (tzn. v situaci, kdyby nebyl postihnut její majetek či společné jmění manželů), a přesto by podala v rámci exekučního řízení nějaký návrh. O takovou situaci však v daném případě nejde, neboť stěžovatelka jako bývalá manželka je účastníkem exekučního řízení. Navíc uvedeným rozhodnutím městského soudu se řízení nekončí (nekončí se ani účast stěžovatelky v řízení), a proto v takových případech není soud oprávněn o nákladech řízení rozhodovat. Stěžovatelka hodnotí postup městského soudu jako nezákonný též proto, že svým rozhodnutím o nákladech řízení rozhodoval jako první (když za normálních okolností by jako první rozhodoval exekutor), a proto nyní stěžovatelka proti jeho rozhodnutí nemůže podat žádný opravný prostředek. I touto skutečností byla stěžovatelka podle svého názoru zkrácena na svém právu na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Jde vždy pouze o to, zda tento orgán porušil ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení orgánu veřejné moci při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
6. Dále Ústavní soud připomíná, že k rozhodování soudů o nákladech řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 536/06 (N 64/49 SbNU 9), ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) či ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1066/12 (N 100/69 SbNU 667)]. O takový případ však v posuzované věci nejde.
7. Ústavnímu soudu je známa aplikační praxe, podle níž lze příkazem k úhradě nákladů exekuce ukládat povinnosti jen povinnému. Tato praxe vychází z výkladu §88 odst. 1 exekučního řádu. Zároveň se ale připouští, že jsou-li exekucí postihovány majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, doručuje se příkaz k úhradě nákladů exekuce manželovi (manželce) povinného (povinné), který (která) do něj při splnění zákonných podmínek může podat námitky. Protože ovšem návrh na odložení (zastavení) exekuce podala stěžovatelka, nikoliv povinní (její manžel nebo obchodní společnost OK REAL PRAHA, s. r. o.), bylo rozhodnuto o dílčí náhradě nákladů řízení usnesením městského soudu (srov. k tomu přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019 sp. zn. 20 Cdo 180/2019, usnesení ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1442/2019 a usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2299/2020).
8. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že o jí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení oprávněné měl rozhodnout již obvodní soud, proti jehož výroku by se mohla bránit. Protože takto obvodní soud nepostupoval, rozhodl o stěžovatelčině povinnosti až městský soud. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by jí uložená povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů byla vyčíslena jakkoliv nesprávně. Za daného stavu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva (svobody) stěžovatelky v dané věci nebyla porušena do té míry, aby Ústavní soud přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného výroku usnesení městského soudu.
9. S ohledem na uvedená zjištění Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu