ECLI:CZ:US:2021:4.US.71.21.1
sp. zn. IV. ÚS 71/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Marka Lompeje a 2. Marie Lompejové, zastoupených Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou, sídlem Žitná 1575/49, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2020 č. j. 5 As 105/2019-56, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení rubrikovaného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva zaručená v čl. 12 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský úřad Napajedla, Odbor stavební úřad (dále jen "stavební úřad"), rozhodnutím ze dne 3. 4. 2018 č. j. SÚ/2018/1700/S uložil 1. stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 8 000 Kč podle §173 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), v návaznosti na §58 a §62 odst. 3 až 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, jelikož závažným způsobem opakovaně ztížil dne 6. 3. 2018 provedení kontrolní prohlídky stavby "stavební úpravy rodinného domu č. p. X - půdní vestavba" tím, že znemožnil vstup oprávněným úředním osobám do výše uvedené stavby.
3. Stavební úřad též rozhodnutím ze dne 3. 4. 2018 č. j. SÚ/2018/1701/S uložil 2. stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 8 000 Kč podle stejných zákonných ustanovení jako v případě 1. stěžovatele, jelikož 2. stěžovatelka rovněž závažným způsobem opakovaně ztížila provedení výše specifikované kontrolní prohlídky, a tím znemožnila vstup oprávněným úředním osobám do stavby stěžovatelů.
4. K odvolání stěžovatelů vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 11. 6. 2018 č. j. KUZL 31279/2018 a KUZL 39033/2018 změnil výrokovou část napadených rozhodnutí o výši uložené pořádkové pokuty; oběma stěžovatelům snížil pokuty na částku 2 000 Kč, a ve zbytku rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Důvodem pro tento postup byla skutečnost, že stěžovatelé nakonec učinili kroky, díky kterým stavební úřad zjistil veškeré údaje týkající se půdní vestavby předmětné stavby, a to na kontrolní prohlídce konané dne 15. 5. 2018.
5. Stěžovatelé podali každý jednotlivě žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jenž usnesením ze dne 12. 2. 2019 č. j. 29 A 120/2018-32 žaloby spojil ke společnému řízení a následně rozsudkem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 29 A 120/2018-68 žaloby zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelů o nedostatečně odůvodněné výzvě stavebního úřadu ke kontrolní prohlídce stavby; po provedené rekapitulaci správního spisu zdůraznil, že v posuzovaném případě byla ve věci půdní vestavby nařízena již několikátá kontrolní prohlídka, přičemž již dříve byla stěžovatelům (dvakrát) z obdobných důvodů uložena pořádková pokuta. Podle názoru krajského soudu proto stěžovatelům musel být záměr stavebního úřadu v dané věci dostatečně zřetelně známý. Nadto stavební úřad oba stěžovatele informoval sdělením ze dne 18. 8. 2015 (a ze dne 2. 1. 2018) o úmyslu kontrolní prohlídku provést, a zároveň i o důvodu, pro který bude tato prohlídka nařízena. Pořádkové pokuty tak byly uděleny zákonně.
6. Ke kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud se ztotožnil s provedeným hodnocením krajského soudu. Nařízení kontrolní prohlídky nemělo v posuzované věci znaky nepřiměřeného postupu stavebního úřadu, který by byl v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů. K posouzení namítané podjatosti pracovníků stavebního úřadu Nejvyšší správní soud konstatoval, že námitku podjatosti lze uplatnit proti jakémukoli postupu či úkonu správního orgánu, resp. jeho úřední osobě. Stěžovatelé tak mohli učinit za předpokladu, že by tuto námitku vznesli do protokolu na místě samém. V daném případě však stěžovatelé samotnou prohlídku - tedy úkon přičitatelný úřední osobě, jejíž podjatosti by namítali - neumožnili. Ve věci je však podstatné, že stěžovatelé mohou (což také učinili) námitku podjatosti učinit v následném řízení, které bylo v návaznosti na provedenou prohlídku zahájeno. Uplatnili-li stěžovatelé v doplnění kasační stížnosti nové skutkové okolnosti spočívající ve vydání usnesení ze dne 17. 5. 2019, kterým bylo rozhodnuto o podjatosti Ing. Libora Čably a jeho vyloučení z projednávání a rozhodování v řízeních aktuálně vedených stavebním úřadem, kde jsou stěžovatelé účastníky, je zjevné, že tyto okolnosti nastaly až poté, kdy byl vydán napadený rozsudek krajského soudu. Nejvyšší správní soud tedy neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu zrušit. Krajský soud se věcí stěžovatelů řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítají, že správní soudy neústavně hodnotily důkazní návrhy, které stěžovatelé v soudních řízeních učinili a kterými dokládali podjatost úředních osob v době, kdy byla realizována kontrolní prohlídka, a mělo dojít ke spáchání údajného pořádkového deliktu. Pominul-li Nejvyšší správní soud tyto skutečnosti v napadeném rozsudku, pak jde o porušení práva na soudní ochranu. V posuzované věci nešlo o "běžnou" podjatost jedné snadno nahraditelně úřední osoby, ale o podjatost vedoucího odboru, a tedy o podjatost, která se v rámci subordinace podepisovala na všech jednáních a úkonech stavebního úřadu. Na základě připojených důkazů ke kasační stížnosti byla stěžovateli doložena systémová podjatost stavebního úřadu sahající do doby ještě před vydáním správních rozhodnutí o uložené pořádkové pokutě a tato skutečnost nebyla Nejvyšším správním soudem v napadeném rozsudku vzata v potaz, ani se s ní náležitě nevypořádal.
8. Stěžovatelé též namítají porušení práva na nedotknutelnost obydlí. Aproboval-li by stát jednání stavebního úřadu v nyní posuzované věci, který odůvodňuje výzvu ke kontrolní prohlídce stavby pouze odkazem na ustanovení stavebního zákona bez bližšího odůvodnění, pak by byly požadavky na zásah do základních práv stěžovatelů nastaveny jako extrémně nízké. Pro jakýkoliv orgán veřejné moci by pak stačilo odkázat při zásahu do ústavně garantovaných práv na konkrétní zákonné ustanovení a občané by se museli takovému postupu podvolit. Stěžovatelé jsou si vědomí toho, že jejich případ, resp. obecně institut kontrolní prohlídky stavby není tím nejdůležitějším v českém právním řádu, ale základní požadavky na zásah do ústavně garantovaných práv by měly být shodné i pro spíše marginální zásahy, a také malé zásahy je třeba odůvodnit podle konkrétních okolností konkrétního případu. Nezakročil-li by Ústavní soud v této věci, hrozí při zásazích do základních práv a svobod Ústavním soudem aprobovaná zvůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení, a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
14. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozsudku extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
15. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci podústavního práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou), nelze bez dalšího podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje ochrana čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatelku příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který její věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny tak, že bude projednána veřejně, v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatelku.
16. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelů. Ti se od Ústavního soudu nadto domáhají přehodnocení závěrů správních soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelé ve své podstatě pouze polemizují se skutkovými a právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
17. Zejména Nejvyšší správní soud srozumitelně objasnil, jak posoudil namítanou podjatost pracovníků stavebního úřadu (srov. body 37 a 38 napadeného rozsudku) a správní soudy též jasně a srozumitelně vyjasnily, na základě jakých skutečností považovaly výzvu ke kontrolní prohlídce stavby za zákonnou (srov. body 31 až 33 rozsudku krajského soudu a body 30 a 35 napadeného rozsudku), pročež ústavně konformně dovodily, čím stěžovatelé naplnili skutkovou podstatu deliktu podle §173 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelná, a úvahy správních soudů neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Nejvyšší správní soud (i předtím krajský soud) v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadené rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu